Švédská vláda začala svému národu rozesílat brožuru, co dělat v případě jaderné války s Ruskem… Ano, to se vám stane, když přestanete být neutrální země a přidáte se do paktu, který Trump považuje za přežitý. Francie prý zase spustila jakési webové stránky, kde se dozvíte základní pokyny, kdyby nějaký ten Sarmat fakt přiletěl. Ale bude rozumné se podívat teď hned, protože stačí, aby nějaký Čepiga s Myškinem přestříhli podmořské internetové kabely a vaše připojení bude fungovat stejně dobře jako Bartošova digitalizace.

Hlavní zprávou neděle nakonec nebyly oslavy sedmnáctého listopadu, ale večerní informace, že Spojené státy povolily údery raketami dlouhého doletu do hloubi Ruska. Rázem byl zapomenut Petr Pavel i nemrtvý student Šmíd. Někteří začali přemýšlet, jestli ještě má cenu kupovat vánoční dárky, jiní se začali radovat, že teď už konečně nad Ruskem zvítězíme, protože „přece všichni vědí,“ že se Putin na žádnou odpověď nevzmůže a i kdyby ano, ruské jaderné zbraně nebudou fungovat…

Vkaždém pojednání o geopolitice se dočtete, že na větě jsou čtyři ohniska napětí. Jedním hranice mezi Ruskem a Evropou, druhým je Izrael a jeho bližší i vzdálenější muslimští sousedé, třetím ohniskem je korejský poloostrov a hranice mezi Korejemi a čtvrtým je ostrov Tchaj-wan. Všechny krize se odehrávají v tomto prostoru. Zde nejsou dávné spory uzavřené, zde se sní o změnách statusu quo.

Pamatujete ty první roky po skončení Studené války? Je to pětatřicet let, ale opravdu už je to jiné století. Svět byl unipolární. Amerika neměla alternativu. Všichni chtěli být američtí kamarádi a bili se za to, aby na ně americký prezident milostivě pohlédl. Čína tehdy ještě ani nebyla členem Světové obchodní organizace, její ekonomika se sice už rozebíhala, ale tehdy to byl stát laciných šuntů, čtrnáctihodinové pracovní doby a sociálního inženýrství. Pokud někdo mluvil o čínských perspektivách, tak jako o montovně světa…

Včera jsem jen zlehýnka nakousl Zemanovy narozeniny a zmínil se, kdo všechno tam byl (Uďo). Byl tam Babiš, Klaus, Orbán, Fico, Pellegrini, Duda, Vučič, Kateřina Konečná, byli tam lidé z byznysu a další a další. Navenek to nejde úplně dohromady. Klaus a Zeman byli političtí soupeři, Orbán není totéž co Fico, Duda se určitě neshodne s Kateřinou Konečnou na postoji k Rusku a Vučič vůbec není v Evropské unii. Přesto se všichni sešli, oficiálně oslavili Zemanovo jubileum. Politiku… tu samozřejmě vůbec nedělali…

Zatímco všechna méééédia informovala o hrozících povodních, vydávala varování a nechala politiky, aby se chlubili cizím peřím, úplně zapadlo, že v Praze probíhá jednání všech Řehků z NATO. Přijede dvaatřicet náčelníků generálních štábů a přes veškeré okecávání, hlavním bodem programu bude Ukrajina a plánované zrušení zákazu použití raket delšího dosahu v hloubi ruského území.

Přátelé, dovolte mi, abych navázal na včerejší článek a pokračoval ve výčtu střípků, které naznačují, že Ukrajina se pomaloučku polehoučku vytrácí z hledáčku USA a stává se koulí na noze výhradně Evropě. V poslední době to na Donbase začíná vypadat, jako před pádem Allepa. Stále více se mluví o válečných zločinech Ruska, objevuje se stále více nepotvrzených (a nepotvrditelných) zpráv o používání zakázaných chemických zbraní a vůbec začíná taková všeobecná zoufalost.

Olaf Scholz prý má jakýsi Minsk 3. Mírový plán pro Ukrajinu.

Tak jsme se od našeho náčelníka generálního štábu dozvěděli, že se nemusíme bát překračovat ruské červené linie, protože vpád Ukrajiny do Kurské oblasti nevyvolal ruskou jadernou reakci. Zhruba totéž tvrdí i naši ojroposlanci Kolář, Farský a Nerudová, kteří shánějí europodpisy pod svůj dopis Pepíkovi Borellovi, aby se tím zvýšil tlak na spojence, kteří by povolili Ukrajině zasahovat západními raketami ruské území do hloubky. Ideálně, aby Západ dodal Ukrajině rakety opravdu dlouhého doletu typu Tomahawk…

Omlouvám se, že dnešní článek vyšel pozdě. Původně jsem už psát nechtěl, jel jsem totiž do Bruselu autem, abych si tam dovezl nějaké věci a cesta zpátky se protáhla na čtrnáct hodin. Ale teď večer mě chytla jedna myšlenka (asi prostě každý den musí jedna úvaha ven), tak jsem ještě vylezl z postele a šel jsem psát.