Nějak se nám ten Titanic pravdy, lásky a evropských hodnot potápí, že? Vodu nabírá už dlouho… tři roky o tom mluvíme. Tři roky posloucháme, jak se musíme semknout, tři roky se bojuje proti dezinformacím, které pak vyhrály volby přímo v USA a od té chvíle už to nejsou dezinformace. Mladý Kennedy se stane ministrem zdravotnictví a on je přímo ztělesněním všech dezinformací o covidu… Nebo teď už je to jinak? Už se může mluvit o Pfizergate? Už to nejsou jen dezinformace, ale důvodná podezření, která je třeba nezávisle vyšetřit?

Síkela má za sebou grilování, vy tupci! To jste si nevšimli? Máme hento silné portfólio. Máme komisaře pro šíření genderu v Africe. A vy tady pořád řešíte toho Trumpa. V Europarlamentu se bojuje, aby se komisařkou nestala šílená Ribereová, která by nejraději vymýtila z Evropy veškerou energetiku a vy si toho vůbec nevšímáte. Místo toho sledujete, co se děje za oceánem.

A máte recht… zvolení Donalda Trumpa bude pro naše peněženky i budoucnost poněkud důležitější než všichni ojrokomisaři dohromady. Začalo to hned a vlastně přesně. Poklesem koruny vůči dolaru (i euru).

Dneska se rozhodne, jakým způsobem budou USA klesat z pozice globálního hegemona. Američané si za prezidenta zvolí buďto Donalda Trumpa a nebo Kamalu Harrisovou. Ač je Američanů víc než tři sta milionů, o prezidentovi rozhodne nějaký US stát s počtem obyvatel o velikosti Slovenska a množství voličů, které definitivně převáží misky vah, bude několik okresů, jestli vůbec.

Vkaždém pojednání o geopolitice se dočtete, že na větě jsou čtyři ohniska napětí. Jedním hranice mezi Ruskem a Evropou, druhým je Izrael a jeho bližší i vzdálenější muslimští sousedé, třetím ohniskem je korejský poloostrov a hranice mezi Korejemi a čtvrtým je ostrov Tchaj-wan. Všechny krize se odehrávají v tomto prostoru. Zde nejsou dávné spory uzavřené, zde se sní o změnách statusu quo.

Pamatujete ty první roky po skončení Studené války? Je to pětatřicet let, ale opravdu už je to jiné století. Svět byl unipolární. Amerika neměla alternativu. Všichni chtěli být američtí kamarádi a bili se za to, aby na ně americký prezident milostivě pohlédl. Čína tehdy ještě ani nebyla členem Světové obchodní organizace, její ekonomika se sice už rozebíhala, ale tehdy to byl stát laciných šuntů, čtrnáctihodinové pracovní doby a sociálního inženýrství. Pokud někdo mluvil o čínských perspektivách, tak jako o montovně světa…

Tak nám prý unikly tajné plány izraelské odvety vůči Íránu. Tedy… ne nám, ale Pentagonu. A byl to velice šikovný únik. Íránci se dozvěděli všechny podrobnosti a veřejnost se nedozvěděla nic. Prosím, povšimněte si, že o tom referovala všechna média jako o úniku a vůbec nikdo nepřemýšlel o tom, že by se toho zmocnily nějaké tajné služby, které to íráncům předaly. Nebo, nedej Bože, že by to získaly přímo íránské tajné služby.

Říká se tomu únik informací, ale správnější označení by bylo, že to Američani Íráncům prostě nabonzovali.

Včera jsem jen zlehýnka nakousl Zemanovy narozeniny a zmínil se, kdo všechno tam byl (Uďo). Byl tam Babiš, Klaus, Orbán, Fico, Pellegrini, Duda, Vučič, Kateřina Konečná, byli tam lidé z byznysu a další a další. Navenek to nejde úplně dohromady. Klaus a Zeman byli političtí soupeři, Orbán není totéž co Fico, Duda se určitě neshodne s Kateřinou Konečnou na postoji k Rusku a Vučič vůbec není v Evropské unii. Přesto se všichni sešli, oficiálně oslavili Zemanovo jubileum. Politiku… tu samozřejmě vůbec nedělali…

Přátelé, dovolte mi, abych navázal na včerejší článek a pokračoval ve výčtu střípků, které naznačují, že Ukrajina se pomaloučku polehoučku vytrácí z hledáčku USA a stává se koulí na noze výhradně Evropě. V poslední době to na Donbase začíná vypadat, jako před pádem Allepa. Stále více se mluví o válečných zločinech Ruska, objevuje se stále více nepotvrzených (a nepotvrditelných) zpráv o používání zakázaných chemických zbraní a vůbec začíná taková všeobecná zoufalost.

Olaf Scholz prý má jakýsi Minsk 3. Mírový plán pro Ukrajinu.

Omlouvám se, že dnešní článek vyšel pozdě. Původně jsem už psát nechtěl, jel jsem totiž do Bruselu autem, abych si tam dovezl nějaké věci a cesta zpátky se protáhla na čtrnáct hodin. Ale teď večer mě chytla jedna myšlenka (asi prostě každý den musí jedna úvaha ven), tak jsem ještě vylezl z postele a šel jsem psát.