Tak jsme se dozvěděli, že USA dodají na Ukrajinu kazetovou munici. To je takový granát, co se před dopadem rozletí na řadu menších granátů, ty pak zasáhnou mnohem větší plochu a dělají mnohem halasnější škodu. Hned se ozvala celá řada států i lidskoprávních organizací, které tento krok kritizovaly, protože ty malé bombičky někdy taky nevybuchnou, zůstanou na bojišti a rády pak trhají ručičky a nožičky civilistům, kteří mají tu smůlu, že se v té oblasti musejí pohybovat.

Tak k nám na nečekanou návštěvu přiletěl (českým speciálem) prezident Zelenský. Byl přijat na leitišti Janem Lipavským a naHradě Petrem Pavlem. Měli spolu samozřejmě nějaké to povídáníčko za zavřenými dveřmi, ale dozvěděli jsme se z této krátké návštěvy víc než dost. Dokonce tak moc, že si začínám přát, aby k nám ukrajinský prezident zaletěl častěji. Málokdy dostanete celou pravdu a lásku tak krásně nasvícenou.

Jistě jste již zaznamenali reportáž Markéty Kutilové. Pro vás, co nejste v obraze krátce shrnu: Markéta Kutilová se vydala vlakem do Kyjeva a poreferovala o tom, co tam viděla. Bez nějakého patosu, bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Řekla pár vět o tom, jak se Ukrajinky s dětmi vracejí domů, že je všude čisto, obchody jsou plné zboží, ceny velmi přívětivé.. v podstatě popsala to, co říkala učitelka Bednářová… že válku nevidíte, země normálně žije

Pokud byste se chtěli na její text podívat, zde je:

amatujete na našeho nejlepšího premiéra známého vesmíru, kterak byl ještě v opozici a tepal Andreje Babiše za to, že nevysílá směrem k obyvatelstvu jasné signály ohledně covidových opatření? Tehdy vznikla ta jeho přezdívka, ne? Signál I. To jsme ovšem ještě nevěděli, že to myslí vážně. Mysleli jsme, že kritizuje poněkud chaotickou komunikaci tehdejší vlády (ke které ovšem vrcholnou měrou přispíval) ohledně platných, neplatných, skoro platných a zase odvolávaných proticovidových opatření.

Už jsem to včera trochu naznačil… za týden se nám sejdou nejvyšší papaláši našeho skvělého, moderního, pokrokového a dynamického Západu, aby si tam mezi sebou řekli to, o čem si vrabci cvrlikají.

Děcka, já si teď o víkendu tak krásně vyčistil hlavu… Půlroční maraton alespoň na chvíli skončil a když jsem teď zhodnotil sám sebe, jak se mi to podařilo, tak jsem se drze ocenil docela vysoko… dosah na fejsbůku je přes 200 tisíc čtenářů každý měsíc, k tomu Kydy, Litterate, rubriky na Parlamentních listech, Prvních zprávách i na Sputniku… Potěšily mě komentáře, že jste měli absťák, když jsem dva dny nepsal, ale víte, já měl absťák taky. Ono nám to dohromady fakt funguje moc hezky. Já na vás článek, vy na mě komentáře. Děkuji vám za to.

Myslím, že nám současné události ve Francii celkem hezky ukazují, proč tam všichni tak moc potřebují, aby se o henty migranty v rámci povinné solidarity postaral někdo jiný. Mají tam poněkud problémy… Jejich hořlavé, výbušné a hlasité kulturní obohacení jaksi už překonalo jobovky z Ukrajiny a Zelenský má co dělat, aby připomněl evropským hodnotám, že za EU se bojuje u Kyjeva a nikoliv v Paříži.

Přátelé, je to vážné! Včera se mi zdálo o Pekarové Adamové….

Vlezla mi do snu. Seděl jsem v čekárně někde u doktora, sestřička mi hlásila, že léky nejsou a Markétka mi vysvětlovala, že je to moje vina. Kdyby nebylo nás dezolátů a dezinformátorů, bylo by léků dost. Naštěstí jsem ještě nevěděl, jak se rozplakala v senátu při projednávání manželství pro všechny. Toho obrazu se totiž hned tak nezbavím a i tak to byla docela noční můra.

Viděli jste včera a předevčírem přenos z hentoho projednávání obranné smlouvy s USA? Víc než tři hodiny si pro sebe zabral Okamura, ale kdo vydržel, ten rozhodně nelitoval. Může mi prosím někdo vysvětlit, jak je možné, že ti matlalové z Pětikoalice jsou stále ještě u koryta? Takovou snůšku hlouposti a omezenosti, to jsem už dlouho neviděl. Někdy jsem se musel štípat, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Copak tohle jsou exponenti západní kultury a hodnot? Co řečník, to tragédie.

Můj dnešní článek je antitezí včerejšího. Ne proto, že bych změnil názor. Všechno, co jsem řekl včera, to si myslím i dneska. Ale vzpomněl jsem si na jeden z prvních článků, který jsem napsal na Vidlákových kydech. Tenkrát jsem se velmi ironicky a jízlivě ptal svého včerejšího mentora a učitele blogera Vlka, jestli mu někdo vůbec zbyl. Vlk tehdy napsal celou sérii článků, kterými tepal do lídrů naší politické scény. Ke každému měl spoustu (oprávněných) výhrad, každý měl dostatečný vroubek, za který si zasloužil, být nezvolen.