Stvořitelé boha

Chtěl bych dnes navázat na poslední článek o výchově dětí. Respektive chtěl bych ho použít jako oslí můstek k dnešnímu tématu, které by se už mělo dotýkat vánoc. Začnu tentokrát hodně zeširoka. 

Kdysi lidé věřili v Boha, či v bohy. Byli obklopeni neznámým a nebezpečným prostředím, život většiny lidí byl holý boj o život, smrt byla všudypřítomná a sekala to zprava zleva, nejvíc lidí nezabila válka, ale zima, průměrný život byl krátký, každému umřel sourozenec, otec či matka, vdov bylo hodně, sirotků ještě víc, málokdo se podíval za humna své rodné vesnice, venerické choroby se šířily pětkrát rychleji než zprávy. Bůh byl prostě potřebný.

Bylo nutno nějak přežít všechny ty životní katastrofy, utěšit se vědomím, že to všechno má možná skrytý, ale smysl, že existuje naděje, že jednou, klidně i mimo existenci, bude líp. Bylo nutné se popasovat s osobními neúspěchy, se ztrátami svých milovaných, s nulovými perspektivami nevolníků, otroků či jen chudáků. Byl zapotřebí pocit sounáležitosti, pocit řádu a pocit vyššího principu. Víra byla hluboká a vroucí, protože věřit v lidi, jejich dobrotu a nebo trvanlivost,to byl tedy pěkný nesmysl. 

Společnost si velmi rychle vytvořila kolem takové víry systém. Přišly instituce, víra dostala svá pravidla a určitá vroucná divokost byla usměrněna do oficiálních řečišť, výstřelky byly potírány a likvidovány. Křesťanství se v Evropě stalo dominantním náboženstvím jednak pro své instituce a jednak pro svou schopnost reforem, které dokázaly reagovat na postupně se měnící společnost. Až v posledním století se křesťanství dokázalo více či méně znemožnit, protože moderní doba přinesla tolik změn a tak rychle, že se nedaly probrat na žádných koncilech organizovaných středověkými pravidly.  Než se nějaká technická novinka stihne probrat v teologických učebnách a než se na ni podaří přijmout nějaký názor, je to už zbytečné, protože společnost je už někde dál. Není divu, že přibývají neorganizované církve i spolky, které zvládají reagovat na společnost o něco rychleji. Ale i pro ně platí, že každý generace věřících pojímá víru zcela jinak než jejich otcové, o dědech ani nemluvě. 

Moderní společnost navíc odstranila řadu důvodů pro hlubokou a silnou víru. Smrt se odstěhovala do sterilních nemocnic, umírání se ve většině případů odehrává pod dozorem lékařů a pod prášky, na bílé posteli,  málokdo z nás vlastně vůbec kdy viděl mrtvolu. Pouliční osvětlení zredukovalo strach z nočních běsů, ulice se staly bezpečnými, zima je jen lokální nepříjemností bez výraznějších dopadů na úmrtnost. Války se odstěhovaly kamsi do neznáma (a přispívají vroucné víře islámských fanatiků), hladomory se nekonají a vlastně každý může být tak tlustý, jak se mu chce. Obavy o život se zredukovaly na obavy o společenské postavení či obavy o životní úroveň. Nedostatek matek či otců se překlopil do přebytku otců (rozvodovost je vysoká) i sourozenců, mít tři či čtyři babičky vlastně není divné. 

Bůh se možná nevytratil, ale i v hluboce věřících rodinách byl odsunut ze středu dění v tom nejlepším případě na židli na konci stolu. Hledání Boží vůle přichází na řadu až nakonec, pokud na to vůbec dojde. Běžný věřící si poradí úplně stejně jako běžný nevěřící. Změna práce, změna domova, změna adresy, tam prostě nehrozí moc rizik a většinu z nich dokážeme slušně zanalyzovat i bez vyšší moci. Bůh už není vnímán jako hybatel dějin, spíše dostává podobu hodného dědečka na obláčku, který nakonec každého vezme do ráje, protože odpustit hříchy, to je přece jeho řemeslo. 

Ještě nikdy v křesťanských dějinách nebyly kostely tak naplněné prázdnými rituály,které neprobouzejí ani city, ani naději. Zůstala středověká slupka z dob, kdy návštěva mše byla ta nejvíce vzrušující hodina v týdnu. Zůstaly odříkávané modlitby nad kterými nikdo nepřemýšlí, protože si od nich nic neslibuje. Bible už doma nebývá na čestném místě v knihovně, spíš se na ni práší někde v koutě. Ne, to není obžaloba křesťanů, to jen konstatuji fakta.

Přesto potřeba Boha nepominula. Jen se transformovala. Na místo Boha byl v duši dosazen někdo jiný. Potřeba uctívání, kterou máme v genech za mnoho tisíciletí nebezpečného života, ta nezmizela.

A tak má mnoho rodičů za Boha své vlastní dítě. Jsou pro něj schopni udělat neuvěřitelně mnoho. Asi tolik, co dokázali udělat pro Boha ve středověku poutníci. Zajistit co nejlepší život, co největší množství obětin v podobě dárků, čekat na každé sebenepatrnější zvolání a splnit každé přání. Obětovat kariéře a úspěchu jejich boha i své kariéry a svůj život. 

U nás ve Vidlákově máme také jednu velmi silnou církev... jmenuje se Stromy v krajině a má víc členů než všechny místní církve dohromady. Pod jejich kuratelou se každý strom stal bohem. nic se nesmí kácet, všechno je cenné, každý strom tu musí být zřejmě na věky. Co na tom, že ve Vidlákově je nejvíc stromů za posledních sto let a  některé staré kmeny ohrožují ulice i dopravu. A ještě podlomit svévoli kácejících ve vlastních sadech, aby náhodou neublížili božskému stromu s velkým S. K hospodaření se zelení se nepostavil lesník, ale novodobý kněz. 

Znám několik lidí, co mají doma oltářík se šálou Sparty nebo Slávie. Ti dokonce mají i své hospodské kostely s pravidelnými bohoslužbami a tu a tam si vyjednou do hlavního chrámu na stadionu, aby tam pro svého boha vedli své uctívání až do krve. 

Mám kamarády, co si na podobně čelné místo dali svoji motorku, auto, či psa. Je neuvěřitelné, co jsou lidé ochotni obětovat pro svého čtyřnohého miláčka. Plánuje se podle něj dovolená, návštěvy, operace, krmení, všechno. Tragédie při smrti hafana je prožívána víc než smrt babičky v LDNce. 

A tí, kteří navštěvují Tesco chrámy konzumu, kteří provádějí své shopping rituály a jsou ochotni kvůli tomu zadlužit sebe i celé své rodiny, o těch raději ani nemluvím. 

Když o tom tak dumám, těch skutečných ateistů je pořád stejně. Bude jich v každé společnosti dost podobné procento. Ti zbylí se jen rozptýlí svojí potřebou vroucnosti a víry po společenské nabídce, která je dnes velmi široká a pestrá.