Dnešní článek není polemikou se včerejším Čmoudovým příspěvkem. Téma nosím v hlavě už dlouho a teď se mi v podstatě hodil hlavně Čmoudův nadpis. Nebudu si nijak vymezovat vůči Čmoudovým argumentům, jen bych chtěl přidat pár vidláckých postřehů: 

Vždy když slyším nějakého psychologa nebo psychiatra vykládat o bohu a jak je věřící, tak si říkám, že právě potvrdil, jak málo zná svůj vlastní obor psychologii. Nesvěřil bych mu ani křečka. Natož chudáky plácající se ve vnitřním chaosu.

Jak může psycholog věřit v boha? Otevřete bibli, čtete si v ní a ze stránek to na vás přímo skáče, jak je to účelově napsané, proč asi, jak, kým a kdy. (To samý s koránem)

Chtěl bych dnes navázat na poslední článek o výchově dětí. Respektive chtěl bych ho použít jako oslí můstek k dnešnímu tématu, které by se už mělo dotýkat vánoc. Začnu tentokrát hodně zeširoka.