Krátký úvodník pro VKm:

Proč pro některé existuje Bůh a proč v něj věří, jiní také, ale v jiného a jiní v něj nevěří?

Jsme jeden z živočišných druhů. Kromě nás nikdo neřeší, co bude pak. Jasně, veverka ví, že si musí na zimu našpórovat nějaké zásoby, páč pak by už nic sehnat nemusela, medvěd to řeší jinak, ten se zase musí na podzim pořádně nacpat, aby si udělal tukovou zásobu a pak to mohl prochrápat do jara.  Další živočiši zase mají jinou strategii, kterou jim dala do vínku matka příroda. 

Nikdy jsem se netajil tím, že v neděli chodím do kostela, jsem evangelického vyznání a skutečně věřím v Boha. Víra mi do života patří, má v něm poměrně důležité místo. Boha jsem nikdy neviděl, žádného přímého zázraku jsem nikdy nebyl svědkem a to co za zázraky považuju, to by ateista klidně mohl považovat za šťastnou náhodu. Víře mě v podstatě "naučil" můj táta, který s ní prožil celý život a protože se mu ve víře žilo dobře, vzal jsem tento jeho způsob života za svůj. 

Jsme prý ve válce. Alespoň tak nám to prezentuje Jakub Janda na svém fejsbůku. Není sám.  Podobně mluví Míra Kalousek, Marek Ženíšek, mluvil takhle i Ivan Gabal, Daniel Herman. Velmi často toto téma nastolí i Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny, rozený intelektuál, honosící se vzděláním i všeobecným rozhledem. Jde samozřejmě o Rusko. 

Chtěl bych dnes navázat na poslední článek o výchově dětí. Respektive chtěl bych ho použít jako oslí můstek k dnešnímu tématu, které by se už mělo dotýkat vánoc. Začnu tentokrát hodně zeširoka.