Chléb náš vezdejší

Sedím u kuchyňského stolu a na talíři mám cosi, co nelze nakrájet nožem ostře broušeným, ani nožem s ostrými zoubky. Při krájení se to rozpadá, drobí, nevoní to, spíše opačně, smrdí to zatuchle a chutná to jako piliny. I najít v tom něco jde. Hřebík, kousek drátu, žmolky čehosi kdysi plesnivého… Nejde to namazat ani máslem tím „pomazánkovým“ natož pak pokapat třeba medem od včelaře. Ano, vážení, píšu o chlebu. O chlebu včerejším jež snídám.

Víte, jsem stár a viděl jsem již leccos. Viděl jsem hada srát, koně blít, ožralého komunistu hajlovat. Převrácený cigánský vůz jsem viděl, Dlouhou s Krátkým jsem viděl obcovat,…  I dobrý a chutný chléb jsem kdysi jedl. Na ten jen vzpomínky zbyly.

„Zajdeš pro chleba a vezmeš taky štryclu tvrdého“. Povídá jednou máma, když jsem rozum začal brát. „ Pekař právě přijel“. Dala mi pár drobných a síťovku. A já šel k Jednotě. Jednota byl jediný obchod ve vsi. Byl u Knapů. Bývalou hospodu u Knapů zabrala Jednota. Přibrala k tomu i ložnici a obývák. Jako sklad.  Stařečkům Knapovým probourali do kuchyně průchod z průjezdu. Z baráku jim zbyla jen kuchyně a průjezd. A taky hnojiště.

Před Knapovým stál skříňový Robur s otevřenými zadními dveřmi. Ve dveřích dřevěná bedna s chleby a u bedny stál pekař (šofér) v modrém plášti pod kolena. Bral bochníky do rukou a házel je tetce Mlčákové, stojící na třetím schodu. Ta házela bochníky někomu dalšímu stojícímu v chodbě. Chleby byly tehdy tříkilové.  Byl to řetěz, tak jako si kdysi zedníci na stavbě házeli cihly. Na konci řetězu byla vedoucí, paní Ševčíková. Ta chytala bochníky letící přes pult a rovnala je do chlebového regálu. (Později se tohle házení chlebem přestalo provozovat. Chleby byly dělány menší (kiloapůl) a byly v menších bednách, které s pomocí paní Ševčíkové pekař nanosil k regálu). Chleba se vozil dvakrát týdně. V pondělí a ve čtvrtek. Nebyl problém jíst v pondělí ve škole svačinu ze čtvrtečního chleba. A byl dobrý. Než dovezli čerstvý, jedl se chléb starý. Starý chléb se i kupoval. Zbylý spotřebovali pernatci a chlupatci na dvorku. A chutnal jim až do doby, než se sami stali přílohou k dobrému chlebu. Chutnal i koním. Dnes se i pes šklebí nad krajíčkem čerstvého chleba a vrčí, když mu ho nutím.

Inu, koupil jsem čerstvý i starý (ten byl za poloviční cenu) a pakoval domů. Po cestě jsem tomu čerstvému, teplému okousal oba konce. Lahůdka. A se zlou jsem se potázal. Máma se na mě zle podívala. (Myslel jsem, že chytím facku přes celou hubu) Ale pohladila mě po vlasech. „Takhle se ke chlebu nechovej, chleba je Boží dar“. Pokřižovala chléb a odkrojila mi z obou stran to okousané. A já si dál pochutnal. Chléb zabalila do čisté lněné utěrky a uložila chléb do kredence na dřevěný vál. A tam vydržel dobrý až do dalšího, čerstvého.

Chléb se krájel tak, že se levačkou přitiskl na hruď a skýva se odkrojila i tupějším nožem směrem k tělu. Pokusit se o to před dnešní snídaní, mám ty piliny asi až v trenýrkách a musím vysávat kuchyni. Dnes se dá rozpadající se skýva ušmidlat snad pouze nad dřezem.

Proboha, pekaři, dejte svému dílu to, co mu patří, nemelte starý do čerstvého, nenazývejte svoje bacouchy honosnými názvy jako „domácí, kmínový, podmáslový, instantní…. Dejte svému dílu taky kousek lásky. Vraťte se k chlebu prostému. Vraťte se k symfonii chutí, kterou chléb náš vezdejší za mého dětství poskytoval.

Psáno po nechutné snídani.