Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Nevím, jak přesně henty sociální sítě řeší cílení reklam, určitě je to velmi zajímavá IT alchymie, ale vzhledem k tomu, co píšu a co sleduju, jsem se vlastně nikdy nedivil, že mi fejsbůk dává na vědomí sponozorované odkazy prakticky všech politických stran… Pětikolka samozřejmě vede a nejčastěji se ke mě dostanou zaplacené reklamy ODS a na druhém místě KDU-ČSL.
Před několika dny jsem napsal článek o nadcházející Rajchlově demonstraci, který jsem uvedl frází, že zůstat doma znamená souhlasit. Pokud bych zůstal doma, tak souhlasím s vládou v tom, co dělá. Pokud bych zůstal doma, tak vládu nechám dokončit její práci v podobě dalšího ožebračení, elektronických voleb a podobně. Pokud zůstanu doma, tak mi vládní kroky vlastně nevadí.
Vždycky, když se v nějaké debatě dostaneme k době covidové, tak s nadsázkou říkávám, že Alternativa jednou bude muset postavit pomník Prymulovi. On při svém zavádění zákazů vycházení a další covidové buzerace na jedné straně dost okleštil běžné občanské svobody, ale na straně druhé to donutilo spoustu lidí, aby přestali koukat na Českou televizi a místo toho se porozhlédli po hentěch internetech, zjistili, že existují i jiné názory než ty majnstrýmové… a od té doby velká média bojují proti dezinformacím a jde jim to den ode dne hůř.
Já dnes budu pokračovat v povídání, které jsem začal včera. O tom, že je třeba zůstat mimo válku. Protože když se dostaneme do války, budou v ní platit válečná pravidla. Drsná pravidla. Víte, kdykoliv se bavím s těmi několika liberály, kteří ještě jsou ochotni diskutovat a neutínají debatu šmahem, tak jejich závěrečný argument nakonec vždycky je, že Ukrajina brání Rusku, aby došlo až sem. Ukrajinci bojují, aby Rus ve své imperiální chuti nezabral znovu Českou republiku.
Proto je zapotřebí zásobovat Ukrajinu zbraněmi i penězi. Udržet Rusa co nejdál od nás.
Přátelé, dnes začnu jedním příběhem z rodinné historie. Je důležitý k pochopení kontextu toho, co mám dnes na srdci. Moji pravidelní čtenáři vědí, že moje rodina z půlky pochází ze slezských reemigrantů, kteří odešli za Marie Terezie do tehdejšího Pruska, protože tam měli náboženskou svobodu. Když skončila Druhá světová válka, vrátili se zpátky do vlasti. Druhá půlka mojí rodiny pochází z Volyně.
Ti, kdo sledují i můj fejsbůk a ostatní rubriky tak vědí, že je to dnes právě týden, co skončila moje příslušnost k Českobratrské církvi evangelické. Už jsem to krátce zmiňoval na hentěch sociálních sítích a ptali se mě na to na Parlamentních listech, ale protože jsem věděl, že k mému případu bude mít vedení místního sboru v Miroslavi nějaké sezení, říkal jsem si, že na něj počkám, abychom to měli kompletní. To se v uplynulých dnech stalo, takže mi dnes dovolte konstatovat, že jsme se posunuli zase do padesátých let se vším všudy.
Ale začnu od začátku:
Pamatujete? Ještě to není ani deset let, když Merkelová řekla své slavné „Wir schaffen das“ a do Německa začali proudit uprchlíci rychlostí deset tisíc denně? Hranice otevřené, lidská srdce také. Němci nosili plakáty „Refuges welcome“ média i neziskovky se předháněly v růžových barvách. Migranti měli být přínosem, je to mezi nimi samý doktor nebo inženýr, jejich integrace měla být projevem nejvyšších lidských i evropských hodnot.
Moji dlouhodobí čtenáři vědí, že se v mých textech v dobrém mluví především o těch, kteří mě navštívili. S kým se setkám u sebe doma, ten to u mě má dobré. Píšu o tom, co vidím a kdo mě nechá nakukovat, ten se v mých textech vyskytuje. Kdo mě nakukovat nenechá a nestojí o moji přítomnost, o tom píšu jen tehdy, když se ve veřejném prostoru nějak proslaví. Což zpravidla bývá nějaký pořádný průšvih. Často o mně říkají, že kopu tu za Rajchla, tu za Babiše, tu za SPD, ale ve skutečnosti kopu za všechny, kteří jsou ochotni se se mnou bavit a kteří něco dělají.
Podívali jste se na tiskovku Jindry Rajchla? Zdaleka nevyjmenovali všechny hříchy této vládnoucí garnitury. Nevyjmenovali dokonce ani všechny důležitější hříchy této vlády. Byli by tam deset hodin, kdyby se měli jen okrajově dotknout všeho, co Blyštivý Péťa dokázal dojebat. Jindra Rajchl mluví při setkání s občany tři hodiny a to v podstatě vždycky shrne jen aktuální průsery. Česko proti vládě!
Můj včerejší článek o zákonu padajícího komouše měl docela slušný ohlas. Ale upřímně… každý, kdo něco napsal o tom, kterak agent Pávek jmenuje do Ústavního soudu člověka, který se podílel na justičním zločinu, ten musel mít ohlas. Příběh je dobrý sám o sobě. Málokdy se tolik papalášů odvaří na podpoře člověka, který podle tehdejšího práva soudil emigranty, kterým se nelíbilo v totalitě.
