Třetí krajský lídr za Stačilo! v Plzeňském kraji, po Otovi Březinovi na Vysočině a mé maličkosti v Jihomoravském kraji… Jeden z nejmladších kandidátů, v této chvíli stále ještě student a politický talent. Poprvé jsem ho viděl před dvěma roky, kdy v pořadu Máte slovo výborně argumentoval o demokracii i korporátním kapitalismu. Utkvělo mi to v paměti. Vítka jsem si ovš emmusel osobně vybojovat, protože jeho původní strana, Levice, nám po eurovolbách dělala problémy při vyjednávání o frakcích a tak kolegové nahlíželi na jeho působení u nás poněkud skepticky.

Už jsem mnohokrát ve svých článcích zdůraznil základní taktiku hnutí Stačilo! – zaměřit se na milion propadlých hlasů z posledních voleb. Tito voliči nejsou zastoupeni a jsou ochotni uvažovat o volbě někoho jiného. Zároveň jde o voliče, kteří sledují alternativní komunikační kanály a je možné je oslovit i mimo majnstrýmová média. Právě tito voliči nejméně podléhají mediálním shitstormům a nerozhodují se ani podle Novinek ani podle České televize a o politiku se výrazně zajímají. Jinak by nevolili malé strany, ale ty, které jim televize naservíruje pod nos.

Milí SPOLUkoaličníci, Dozimetři, pirátská sebranko, Volti, Ampéři a ostatní přicmrndávači. Milí evropsky hodnotní lepšolidé, liberálové a progresivisté. Milí štítové demokracie, miliony chvilek nenávisti, milá pravdo a lásko. Ze srdce vám děkujeme za vaši kampaň pro hnutí Stačilo! S naším rozpočtem jsme věděli, že u vás musíme vzbudit rozruch a věděli jsme, že na to samozřejmě skočíte, protože s liberální tupostí se dá počítat jako s konstantou, ale nikdy bych nečekal, že pro nás budete pracovat tak vehementně, dlouhodobě a dáte do toho tolik peněz.

Minulou sobotu jsme s hnutím Stačilo! měli mítink s občany v Praze na Václaváku. Bylo nabito aplaudujícími příznivci, pískajícími odpůrci, novináři, kamerami… pětidemoliční nenávist nám v poslední době dělá výbornou reklamu. Novinářské hyeny cítí krev a číhají na konflikt. Nás to už nezvedá ze židle, prostě sebou jen vozíme předimenzovanou aparaturu a užíváme si záři televizních kamer. Díky této kombinaci byla pražská štace jedna z nejlepších, co jsem za poslední měsíc zažil.

Svoji cestu jsem si zvolil sám, se vším, co to přináší. Stal jsem se politickým aktérem a zaplatil jsem za to svým postavením nezávislého politického komentátora. I kdybych byl stokrát objektivní a nezaujatý, jsem ve střetu zájmů. Samozřejmě, já své články nepíšu proto, aby se jim věřilo, ale aby byly podrobovány zkouškám a pokud se nyní pokouším o nadhled, musí být nyní zkoušen mnohem více než kdy jindy.

Přátelé, zdá se mi to, nebo našim progresivním a liberálním bojůvkám docházejí peníze? Pamatuju zlaté časy Milionu chlívek, kde demonstranti třímali transparenty vytisknuté na nejmodernějších tiskárnách v dokonalé barevné i grafické úpravě. Tak jste poznali, že demonstrují lepší lidé. Henty „spontánní demonstrace nespokojené mládeže proti zlému oligarchovi“ byly vždycky dokonale materiálně vyfutrované, nechyběl doprovodný koncert a vynikající aparatura.

Tak se nám vládní politici zahemžili, jak ty zlé nevyzbrojené, lepící páskou slepené, papundeklové drony, co doletěly do Polska rychlostí sto kilometrů v hodině a byly ve vzduchu celé hodiny, sestřelili pomocí super, hyper, mega, skvělých, nizozemských stíhaček F-35… a podávali to jako důkaz prozíravosti naší ministryně Černochové… Zatetelili se nad dobrým nákupem, kdy jsme vyhodili sto padesát miliard, letadal budeme mít (možná) za deset let a vůbec jim samozřejmě nedošlo, že tyto drony by sestřelilo i hadrové letadlo z První světové války… jen by každý sestřel nestál miliony dolarů…

Jak se z Vidláka – blogera, který měl Kydy jako svůj koníček pro odreagování, stal Vidlák – předseda politického hnutí? Jak se z Vidláka – zemědělce a řezníka, stal Vidlák – organizátor demonstrací, vysypávač hnoje v Řeporyjích a antisystémový furiant? Jak se z malého blogu stala polnice umlčované většiny? Úplně jednoduše – stačilo mě vyhodit z kostela, povláčet mě mediálním bahnem, podat na mě řadu trestních oznámení, poslat na mě oganesjanovské bojůvky a vkládat mi do úst něco, co jsem nikdy neřekl.