Od běloruské hranice - pravidla pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti  – jak se překračují s veselým kolektivem hranice mezi státy - v Moskvě -  o tom jak to Saša zaonačil - o šoférech a jejich přednostech a chybách - jak zažít na vlastní kůži pocity Robinsona. 

V minulosti jsme neměli totiž při výběru tlumočníků příliš šťastnou ruku. Při naší první plavbě po Mazurských jezerech v Polsku v roce 97 jsme si za tlumočníka vybrali Jacka, jehož kvalifikace rodilého mluvčího se nám zdála být nezpochybnitelnou. Jackovi však scházely ostatní předpoklady, zejména schopnost pochopit smysl funkce tlumočník a v neposlední řadě morálně volní vlastnosti – sebekázeň a věrnost. Vždy, když se opil, tedy vlastně neustále, mluvil na Poláky česky a na nás polsky, což k vzájemnému porozumění příliš nenapomáhalo. Na kritiku způsobu tlumočení reagoval dezercí.

I

Něco o Brest – Litevsku a armádách tudy procházejících  - co je to loď -  kouzlo a genialita objevů učiněných  mimoděk  - pár slov k posádce -  co je admirálský večírek - jak jsme plánovali cestu do Ruska -  potíže s tlumočníky -  stručně o naší páté koloně v Rusku. 

Tak jsme konečně tady – zkontrolovali nám pasy a víza, proclili nás a nás propustili náš autobus skrz Polsko – Běloruskou hranici do prostoru bývalého Sovětského svazu. Přejíždíme  most přes řeku Bug a vjíždíme těsně za hranicí do města  Brest – Litevsk. 

V sobotu 1.8. 2020 jsem se připojil ke svému švagrovi Antonínovi, nasedl v roli závozníka do jeho Cadillacu Eldorádo Cabrio z roku 1974, a navštívil jsem 13. Setkání historických vozidel, které pořádá každoročně Veterán Car Club Strakonice.

Uviděl jsem ji stát na krajnici.

… po třiceti letech… 

Stála na stejném místě, jako tenkrát. Svěží větřík jí foukal do volných plátěných šatů v barvě nebes nad námi. I s těmi nadýchanými bílými mráčky. Před paprsky pálícího slunce ji chránil odrbaný slamák, vlasy do pasu mírně prošedivělé, úplně stejně jako tenkrát. Ruce složené na břiše, jakoby v nich držela mimino, namísto něj v náruči kytici kopretin…

Máme léto. I když jsem si letos hrábl na dno při žních, přesto jsem stihl se svými ratolestmi nějakou tu dovolenou a zatímco čtete tento text, nejspíš už máme postavený stan na jedné takové nepřístupné plošině uprostřed Tepelské pahorkatiny a hrajeme si na týden na Robinsony.  Mám teď na chvíli lidí plné zuby a potřebuju kromě rodiny nikoho nevidět a hlavně neslyšet. V následujícím týdnu jsem nedostupný zcela a úplně. Jsem mimo internet i mimo civilizaci. A protože i Kydy potřebují dovolenou, budou vycházet prázdninové a dovolenkové texty od Targuse a Godota.

Tož jsme měli v republice šéfa amerického zamini Pompea. Krátká dvoudenní návštěva, setkání s ministrem zahraničí, návštěva senátu, pokec s premiérem, pár zdvořilostních frází se Zemanem a odlet. Nějaké ty policejní manévry kvůli vzácné návštěvě, ale jinak klídeček. 

Krátce shrnu, co jsme se dozvěděli... 

Včera jsem se v rámci práce potkal s člověkem, který je prakticky od začátku u českého programu průmyslových hnojiv. Je to už osmdesátník, ale závidím mu jeho vitalitu. Stále je zaměstnaný u Andreje a vzhledem k jeho zkušenostem je v  dnešní době kindermanažerů nepostradatelný. Jakékoliv hnojivo vyráběné u nás nese jeho rukopis. Vymyslel většinu současných výrobních postupů, pracoval u Explosie a když ji pak Andrej koupil, ponechal si ho jako největšího experta přes hnojivovou chemii. Ŕíkejme mu třeba Arnošt. 

Alexandr Lukašenko vyhrál drtivě běloruské prezidentské volby. Dostal přes osmdesát procent hlasů. Jeho hlavní protikandidátka Ciganovská dostala kolem deseti procent. Opozice výsledky voleb neuznala, vyzvala lidi k demonstracím a od té doby se v Minsku tak nějak střílí, létají petardy, dýmovnice, slzný plyn a už jsou i nějací mrtví.

I u nás na Kydech se vše probíralo. Mluvilo se o dalším Majdanu, řešila se role protilukašenkovské a vždy demokratické opozice,  tož věnujme tomu jeden celý den a prokydejme to pořádně.  

Minule jsme z pohledu zemědělského řešili Rusko. V svém článku jsem se snažil ukázat, jaký vliv má v dnešním světě každá maličkost a jak naše zemědělství hladce "odskákalo" zavedení protiruských sankcí. Když to celé zjednoduším, sankce proti Putinovi zaplatili zemědělci a chovatelé v naší skvělé sluníčkové a pokrokové EU. Skoro bych si troufal tvrdit, že průměrný obyčejný ruský Ivan se ze sankcí otřepal rychleji než obyčejný ojrópský zemědělec.  Tolik k Rusku. 

Dnes probereme Čínu.