Na olympiádě v Paříži se stále řeší, zda to, co dneska vyhrává v ženských sportech, jsou ještě ženy. Já se děsím, co přinesou následující dny a týdny na blízkém východě, protože Íránci prý dostali od Rusů Iskandery. Zelenský připouští, že by Rusku mohl odevzdat nějaké to území… ale až poté, co vyzkoušejí, jestli ty F-16ky nebudou přece jenom zázračné zbraně. Američanům úspěšně instalují do hlavy program Kamala Harrisová. Ve Venezuele zase podle Západu nevyhrál Maduro, takže budou mít druhého Guaidóa, kterého teď pro změnu zase uzná Petr Pavel.

Jen zcela výjimečně dávám článek, který jsem nenapsal já. Dneska máme neděli a ke mě se dostalo kázání jednoho nejmenovaného faráře, které mi přišlo natolik trefné, že bych k němu do kostela chodil s chutí a přetisk tohoto kázání dnes dávám místo svého článku. Autor se shodou okolností jmenuje stejně jaká já a já mu tímto moc děkuji.

Zatímco se všichni zabývají trasgender boxem na olympiádě v Paříži, dívají se na plavce co vylezou ze Seiny a zvracejí, případně je alespoň trochu zahřeje u srdíčka z tureckého střelce z pistole, který si bez velkého tréningu, bez pomůcek a bez sponzorů vystřílel stříbro a pak si šel zakouřit, já budu pokračovat v komentování blízkovýchodního konfliktu, protože začátky války při olympiádě, případně těsně po olympiádě, jsou trendem posledních let.

Po celou dobu svého komentování politiky a geopolitiky se držím jedné zásady. Nikdy do svých komentářů netahám morálku. Neřeším, kdo je hodný, kdo je zlý, neřeším morální ani věcné právo na obranu či na útok. Nehodnotím dle kategorie správné – špatné, ale možné – nemožné. Ne, že bych sám žádné morální kategorie neměl, jen v případě hodnocení pohybu dějin to vždycky selže.

Tak nám krátce po sobě odešly do muslimského nebe dvě velké ryby Hamásu a Hizballáhu. Jedna na předměstí Bejrůtu, jedna v Íránu. Na politického šéfa Hamásu Haníju byl spáchán atentát, když přicestoval z Kataru na inauguraci nového íránského prezidenta a o pár hodin dřív byl při izraelském náletu zabit významný velitel Hizballáhu, Šukr. Zdá se, že pro velkou regionální válku je (na Izraelské straně) vše připraveno.

Dnes je ten slavný den, kdyby Prahu měl poctít svou návštěvou slavný pluk Azov. Ne všichni, samozřejmě. Jen někteří. Zbytek musí někde na Ukrajině vzdorovat postupujícím Rusům. Přijedou důstojníci a budou verbovat na frontu. Vysvětlí svým krajanům, že služba v ukrajinské armádě je super a v pluku Azov obzvlášť a vysvětlí nadšeným libtardům, že právě oni jsou poslední světlo mezi naší Kotlinkou a ruským Mordorem.

Včera jsem zaregistroval, že se kromě běžných státních zaměstnaců začínají bouřit i policisté, protože jejich život podražil stejně jako všem ostatním, také přišli díky inflaci minimálně o třicet procent úspor, také jim jejich výplata přestává stačit na živobytí, i když Fiala tvrdí, jak je všechno růžové… a tak se prý chystají protestovat. Prý na podzim odejde od policie hodně lidí a rozhodně bude horko… Zbytek článku byly běžné bláboly režimních intervjuků, že ministr co slíbil to splnil a podobné kecy.

Mám spolužáka ze střední školy, který to opravdu dotáhl daleko a vysoko. I když na to v lavici nevypadal, po škole na sobě začal tvrdě pracovat, ukázal se jako neuvěřitelně cílevědomý, tvrdý k sobě i k ostatním, měl také trochu štěstí, že trefil to správné výběrové řízení ve správné firmě, ale během několika let to dotáhl na velmi vysokého manažera s velmi vysokým platem, obrovskými kompetencemi a konexemi v celém světě. Navíc ještě šlo o obor, který byl na hony vzdálený jeho původní stavebně strojní profesi. Uspěl v reklamním byznysu.

… ale žádná sranda to nebude

Než jsem se pustil do článku o statečném brněnském obránci evropských hodnot, který pokojně srazil zákeřnou stařenku, která ho provokovala zapálenou svící a tichým postojem, prostě jsem si za paní Libuškou dojel, abych vše slyšel přímo od ní. Mám to do Brna kousek, s některými „světluškami“ se znám, slovo dalo slovo a nakonec jsem měl možnost mluvit skoro se všemi, kteří u toho incidentu byli.