Nebudu chodit kolem horké kaše. Jestli mnou popsaný Mansteinův paradox funguje, tak Česká televize musí být jeho typickým příkladem v praxi. 

Je to obrovská instituce. Má regionální pracoviště, stovky a tisíce zaměstnanců.

Má obrovský archiv, kde si může najíst na každého něco. Pokud jste někdy v televizi něco plácli, pokud chtějí, mohou to na vás vytáhnout. 

Je materiálně vyfutrovaná. Má své zbraně - kamery, studia, střižny, vysílače, auta, náklaďáky, dieselagregáty, všechno. Když na to přijde, jen tak vysílání nevypnete. 

Četl jsem  ten (Vidlákův článek) Mansteinův paradox a shodou okolností taky Hamplovo Prolomení Hradeb.

Hampl je studovaný sociolog, který se pro změnu živí prací a ne neziskovkařením. Elitám říká nová aristokracie.

V dnešní době je módou používat cizí slova, tak jsem neodolal, i když bych mohl použít krásné české slovo jednostranný. Proč jednostranné myšlení? Zaujala mě krátká zpráva o tom, jak uprchlíci opět útočili na nějakou hranici prostředky, které mají za účel učinit útok důraznějším a které mají rovněž za úkol způsobit újmu na zdraví těch, na které je útočeno.

Právě jsem přijel s dětmi domů. Týden bez internetu byl super, vzpomněl jsem si na normální češtinu a vybavila se mi slova jako divizna, mateřídouška, bříza, voda, oblázek a tak. Děti zjistily, jak se žije bez vypínače světla, bez kohoutku na vodu a kolik dá práce se udržet naživu a umytý, když tam nevede silnice ani proud. 

Ale užily si to. Bude to stačit na nějaké slohovky ve škole, dokonce i s mravním ponaučením. 

Máme tu padesáté výročí okupace. Dne 21.8.1968 jsme byli přepadeni z pěti stran pod vedením Brežněva, v Blaníku se nepohnula ani myš a celá ta okupace nás stála nějakou stovku mrtvých, pár stovek zraněných a dvacet let obživy cizí okupační armády. 

ÚVOD

Vážení Kydači i nekydní (nekomentující) čtenáři.

Máme zase nějaké to výročí okupace, tentokráte té 'osvoboditelské', která se po jejím proběhnutí měla navždy zapsat názvem 'bratrská', avšak samotnému tehdejšímu režimu spásy to vydrželo jen něco málo přes 20 let a již asi před čtvrtstoletím se zřejmě navždy odebral někam do hlubin nostalgie či parodie (to je ponejvíce odvislé na rudoprdelnosti jeho vzpomínatelů nebo občasném vychýlení z běžnosti jeho už-je-mi-to-jedno-telů).

Vážení čtenáři

Dneškem počínaje jsem se svými staršími ratoletmi v divočině pod stanem. Ve chvíli, kdy toto čtete, tak už nemám signál na mobilu a k nejbližšímu nádraží to mám patnáct kilometrů. 

Během nedělního dopoledne budu mít vykopanou latrínu a odpoledne už si budeme užívat nádherné výhledy, horské bystřinky, tůně s čistou vodou a stín... 

Večer pak táboráček (jen malý, skoro všude je už zakázáno dělat oheň), Mléčná dráha na obloze, rudě zářící Mars a hvězdy tak jasné, že z nich bolí oči.

Žádná práce, jen táboření. 

Na mém gruntě neustále pobíhá několik koček. Dostávají denně misku mléka se starými rohlíky a mají v mice nasypané granule, které jim nechutnají. Proto jsou celkem dravé, dobře chytají myši, nijak se s nimi nechlubí a prostě je sežerou. Život u nás je snesitelný, ale žádné rozmazlování. Kočky jsou hubené, mrštné a šelma jim kouká z očí. Vůbec nepřipomínají přežraného tygra v ZOO, mnohem více vypadají jako vlci z nějakého dokumentu National Geografic. Obečejné barvy a i rasy. Mourovatá, černá, zrzavá. 

Ve svém vidláckém okolí jsem nadprůměrný čtenář. Mám doma slušně zásobenou knihovnu a všechny knihovnice v obecních knihovnách v okolí dostávají kopřivku, jen mě zmerčí, protože vědí, že budu chtít něco, co tam nemají a co budou muset přes meziknihovní výpomoc sehnat. A to trvá skoro půl hodiny... Vždycky když sedíme v hospodě, machruju před kamarády a kolegy svojí sečtělostí. 

Měl jsem návštěvu. Vojáka, který v Afghanistánu byl. Našel si mě přes naše společné známé, bavili jsme se jen ústně a všechny vzkazy předával člověk. Nedošlo na jediný telefonát ani e-mail. Prostě se u mě nečekaně zastavil kamarád z druhého konce republiky, že četl moje články o Afghanistánu a prý by mi mohl domluvit rande s někým, kdo to má z první ruky.