Ukrajinské obilí

že by byl průšvih pro naše zemědělství, pokud by Rusové vyplnili svou současnou hrozbu že jako odvetu nepustí letos ukrajinské obilí přes Černé moře. Je to tak ?

KOLAPS MODERNÍ CIVILIZACE A BUDOUCNOST LIDSTVA - 2.část
Michael Hudson, Příspěvek přednesený 11. července 2022 na Devátém fóru Jih-Jih o udržitelnosti.

Oligarchické demokracie nedokáží ochránit obyvatelstvo před zadlužením.
To, co učinilo západní ekonomiky oligarchickými, je jejich neschopnost ochránit občany před tím, aby se stali závislými na věřitelské třídě vlastníků majetku. Tyto ekonomiky si zachovaly zákony starověkého Říma, kde při neschopnosti splácet dluh stálo právo na straně věřitelů a pohledávky věřitelů měly přednost před majetkem dlužníků. Jedno procento věřitelů se stalo politicky mocnou oligarchií navzdory demokratickým politickým reformám rozšiřujícím volební práva. Vládní regulační orgány byly podmaněny elitou a daňová moc se ubránila změnám, proto ekonomická kontrola a plánování zůstaly v rukou rentiérské elity.
Řím nikdy nebyl demokracií. I Aristoteles rozpoznal, že demokracie se víceméně přirozeně transformují v oligarchie - které se potom za demokratické pouze prohlašují pro účely public relations a zároveň předstírají, že jejich stále silnější přesun bohatství na vrchol pyramidy je pro dobro věci. Dnešní rétorika " prosakování bohatství dolů " (trickle-down) líčí banky a finanční manažery jako ty, kteří řídí úspory tak, aby co nejefektivněji vytvářely prosperitu pro celou ekonomiku, nejen pro ně samotné.

Prezident Biden a jeho neoliberálové z ministerstva zahraničí obviňují Čínu a všechny ostatní země, které se snaží udržet si ekonomickou nezávislost a soběstačnost, z "autokratičnosti". Jejich rétorická obratnost staví demokracii do protikladu k autokracii. To, co nazývají "autokracií", je vláda dostatečně silná na to, aby zabránila finanční oligarchii zadlužit obyvatelstvo - a pak odcizit jeho půdu a další majetek do svých rukou a do rukou svých amerických a dalších zahraničních sponzorů. Orwellovský jazyk, který nazývá oligarchie "demokraciemi", je následován definicí volného trhu jako trhu, který je volný pro finanční rentiérství. Diplomacie podporovaná Spojenými státy zadlužuje země, nutí je prodávat kontrolu nad svojí veřejnou infrastrukturou. Potom veřejné služby země a její přírodní zdroje se stávají místy, kde je dobývána monopolní renta.

Tato rétorika autokracie vs. demokracie je podobná rétorice, kterou používali řečtí a římští oligarchové, když obviňovali demokratické reformátory ze snahy o "tyranii" (v Řecku) nebo "kralování" (v Římě). Byli to právě řečtí "tyrani", kteří v 7. a 6. století př. n. l. svrhli mafiánské autokracie a připravili tak půdu pro ekonomický a demokratický rozmach Sparty, Korintu a Athén. A byli to římští králové, kteří vybudovali svůj městský stát tím, že nabídli občanům svépomocnou držbu půdy. Tato politika přilákala přistěhovalce ze sousedních italských městských států, kde obyvatelstvo bylo nuceno k zadlužování.

Problém je v tom, že západní demokracie nikdy nedokázaly zabránit vzniku oligarchií a velmi nerovnoměrnému rozdělování příjmů a bohatství. Již od dob Říma oligarchické "demokracie" nedokázaly ochránit své občany před věřiteli, kteří se snažili přivlastnit si půdu, výnosy z jejího pronájmu a veřejný majetek.

Ptáme-li se, kdo právě dnes přijímá a prosazuje politiku, která se snaží kontrolovat oligarchii, aby chránila živobytí občanů, odpověď zní, že to dělají socialistické státy. Pouze silný stát má sílu kontrolovat finanční a rentiérskou oligarchii. USA se drží mentality studené války a logiky hegemona, vymýšlejí narativ "demokracie versus autoritářství" ... a posilují bilaterální vojenské aliance, což je jasná snaha čelit Číně.

Téměř všechny rané nezápadní společnosti měly ochranu proti vzniku obchodních a rentiérských oligarchií. Proto je tak důležité si uvědomit, že to, co se stalo v západní civilizací, představuje odklon od Blízkého východu, jižní a východní Asie. Každý z těchto regionů měl svůj vlastní systém veřejné správy, který chránil jeho sociální rovnováhu před obchodním a peněžním bohatstvím, jež hrozilo zničit ekonomickou rovnováhu, pokud by nebylo kontrolováno. Naopak hospodářský charakter Západu utvářely rentiérské oligarchie. Starověká Římská republika obohatila svou oligarchii tím, že zbavila bohatství regiony, které si podmanila, a zanechala je chudé. To zůstalo strategií pozdějšího evropského kolonialismu a v poslední době i neoliberální globalizace zaměřené na USA. Cílem vždy bylo prosadit, aby oligarchie nebyla omezována ve své rozpínavosti.

Velkou otázkou je, "svoboda" a "volnost" pro koho? Klasická politická ekonomie 18. a počátku 19. století definovala svobodný trh jako trh bez nezasloužených příjmů, bez pozemkové renty a renty z jiných přírodních zdrojů, monopolní renty, finančních úroků a souvisejících privilegií věřitelů. Na konci 19. století však rentiérská oligarchie sponzorovala daňovou a ideologickou kontrarevoluci, která znovu definovala volný trh jako trh, na němž rentiéři mohou získávat ekonomickou rentu - nezasloužený příjem.
Toto odmítnutí klasické kritiky rentiérského příjmu bylo doprovázeno novou definicí "demokracie" tak, aby vyžadovala existenci "volného trhu", který umožňuje oligarchické a rentiérské praktiky. Místo toho, aby vláda byla ekonomickým regulátorem ve veřejném zájmu, dochází k odstranění veřejné regulace úvěrů a monopolů. To umožňuje společnostem účtovat si za poskytované úvěry a prodávané výrobky, co chtějí. Privatizace výsady vytvářet úvěrové peníze umožňuje finančnímu sektoru převzít úlohu přidělování vlastnictví.

Výsledkem je centralizace ekonomického plánování na Wall Street, v londýnské City, na pařížské burze a v dalších imperiálních finančních centrech. Právě o to jde v dnešní nové studené válce: chránit tento systém neoliberálního finančního kapitalismu soustředěného v USA tím, že se zničí nebo izolují alternativní systémy Číny, Ruska a jejich spojenců, a zároveň budou usilovat o další financializaci bývalého kolonialistického systému sponzorujícího věřitelskou moc namísto ochrany dlužníků. Finančních prostředky se odčerpávají pro splácení dluhu místo aby podporovaly hospodářský růst, dochází k nevratné ztrátě majetku, který je zabaven nebo nuceně prodáván.

Západní civilizace prochází dlouhou okliku ve srovnání s tím, kam směřovala antika.
Na ekonomické polarizaci a kolapsu Říma, který byl důsledkem dynamiky úročeného dluhu v dravých rukou jeho věřitelské třídy, je důležité, jak radikálně se jeho oligarchický právní systém lišil od zákonů předcházejících společností, které měly pod kontrolou věřitele i šíření dluhů.
Na celém Blízkém východě a v dalších asijských zemích bylo po tisíce let zabráněno vzestupu věřitelské oligarchie, která by využívala svého bohatství k monopolizaci půdy a ovládnutí vlády a soudů. Středomořská periferie však postrádala ekonomickou kontrolu a rovnováhu, které zajišťovaly odolnost zemí na Blízkém východě. To, čím se Západ od počátku vyznačoval, byla absence dostatečně silné vlády, která by bránila vzniku a dominanci věřitelské oligarchie.

Všechny starověké ekonomiky fungovaly na úvěr a během zemědělského roku se zadlužovaly. Války, sucha nebo záplavy, nemoci a další poruchy často zabránily tomu, aby byly dluhy splaceny. Blízkovýchodní vládci však za těchto podmínek dluhy rušili. Tím zachránili své občany-vojáky, dělníky a zemědělce před ztrátou své samozásobitelské půdy ve prospěch věřitelů, kteří byli bráni jako konkurenční mocnost vůči paláci. V polovině prvního tisíciletí př. n. l. se dluhové otroctví v Babylónii, Persii a dalších blízkovýchodních říších smrsklo pouze na okrajový jev. V Řecku a Římě během pěti-set let opakovala lidová povstání požadující zrušení dluhů a osvobození od dluhového otroctví a ztráty půdy určené pro vlastní potřebu. Byli to pouze římští králové a řečtí "tyrani", kteří na chvíli dokázali ochránit své poddané před dluhovým otroctvím. Nakonec však prohráli s válečnickými věřitelskými oligarchiemi. Poučení z historie tedy zní, že je zapotřebí silné vládní regulační moci, aby se zabránilo vzniku oligarchií, které by pomocí věřitelských pohledávek a záboru půdy udělaly z občanů dlužníky, nájemce, klienty a nakonec nevolníky.

Vzestup kontroly věřitelů nad moderními vládami
Paláce a chrámy v celém starověkém světě poskytovaly úvěry. Teprve na Západě vznikla třída soukromých věřitelů. Tisíciletí po pádu Říma donutila nová bankovní třída středověká království k zadlužování. Mezinárodní bankovní rodiny využily své věřitelské moci k získání kontroly nad veřejnými monopoly a přírodními zdroji, podobně jako věřitelé získali kontrolu nad jednotlivými pozemky v klasickém starověku.

Za první světové války se západní ekonomiky dostaly do bezprecedentní krize v důsledku dluhů mezi státy Dohody a německých reparací. Obchod se zhroutil a západní ekonomiky upadly do deprese. To, co je z ní vytáhlo, byla druhá světová válka a tentokrát po jejím skončení nebyly zavedeny žádné reparace. Místo válečných dluhů byla Anglie jednoduše povinna otevřít svůj šterlinková prostor americkým vývozcům a zdržet se oživení svých průmyslových trhů devalvací libry šterlinků, a to podle podmínek Lend-Lease (půjčky a pronájmu) a britské půjčky z roku 1946, jak bylo uvedeno výše.
Západ vyšel z druhé světové války relativně bez soukromých dluhů - a důkladně pod nadvládou USA. Od roku 1945 se však objem dluhu exponenciálně zvětšoval a v roce 2008 dosáhl krizových rozměrů, když explodovala bublina junk-mortgage (vícenásobné a neočekávané poplatky u hypoték učtované při uzavření smlouvy), masivní bankovní podvody a pyramida finančního dluhu, která přetížila ekonomiky USA i Evropy a zemí globálního Jihu.
Americká Federální rezervní banka vydala 8 bilionů dolarů, aby zachránila majetek finanční elity v podobě akcií, dluhopisů a balíků hypoték na nemovitosti, místo aby zachránila oběti šmejdských hypoték a předlužené zahraniční země. Evropská centrální banka udělala téměř totéž, aby zachránila nejbohatší Evropany před ztrátou tržní hodnoty jejich finančního bohatství.

Na záchranu americké a evropské ekonomiky však bylo již pozdě. Dlouhé hromadění dluhů po roce 1945 se vyčerpalo. Americká ekonomika byla deindustrializována, její infrastruktura se hroutí a její obyvatelstvo je tak hluboce zadluženo, že na podporu životní úrovně zbývá jen málo disponibilního příjmu (příjem po odečtení daní, soc. a zdrav. pojištění a o splátky půjček a hypoték - to co zbývá na nákup zboží a služeb). Podobně jako tomu bylo v případě Římské říše, je americkou reakcí snaha udržet prosperitu vlastní finanční elity vykořisťováním cizích zemí. To je cílem dnešní diplomacie nové studené války. Spočívá ve vymáhání ekonomické úlitby tím, že zahraniční ekonomiky tlačí do dalšího zadlužování v dolarech, které mají splácet tím, že na sebe uvalí depresi a úsporná opatření.
Toto podrobení je mainstreamovými ekonomy líčeno jako přírodní zákon, a tedy jako nevyhnutelná forma rovnováhy, v níž ekonomika každého národa dostává "to, co má cenu". Dnešní ekonomické modely hlavního proudu vycházejí z nerealistického předpokladu, že všechny dluhy lze splatit, aniž by došlo k polarizaci příjmů a bohatství. Předpokládá se, že všechny ekonomické problémy se samy vyléčí "kouzlem trhu", aniž by bylo nutné, aby do nich zasahovala občanská autorita. Státní regulace jsou považovány za neúčinné a neefektivní, a tudíž zbytečné. To ponechává věřitelům, záborům půdy a privatizátorům volnou ruku k tomu, aby připravili ostatní o jejich svobodu. To je vykresleno jako konečný osud dnešní globalizace i samotných dějin.

Konec dějin? Nebo jen financializace a privatizace Západu?
Neoliberální přetvářka spočívá v tom, že privatizace veřejné sféry a umožnění finančnímu sektoru převzít ekonomické a sociální plánování v cílových zemích přinese oboustranně výhodnou prosperitu. Díky tomu má být podřízení se zahraničních zemí světovému řádu zaměřenému na USA dobrovolné. Skutečným důsledkem neoliberální politiky je však polarizace ekonomik zemí globálního Jihu a jejich zadlužení vlivem úsporných opatřeními.
Americký neoliberalismus tvrdí, že americká privatizace, financializace a přesun ekonomického plánování z vlád na Wall Street a další finanční centra je výsledkem darwinovského vítězství, které dosáhlo takové dokonalosti, že je "koncem dějin". Zbytek světa jako by neměl jinou možnost než přijmout americkou kontrolu nad globálním (tedy neokoloniálním) finančním systémem, obchodem a společenským uspořádáním. A pro jistotu se americká diplomacie snaží svou finanční a diplomatickou kontrolu podpořit vojenskou silou.

Jednadvacáté století začalo tím, že si američtí neoliberálové představovali, že jejich financializace a privatizace s využitím dluhové páky završí dlouhý vzestup lidských dějin jako dědictví klasického Řecka a Říma. Neoliberální pohled na antické dějiny je ozvěnou pohledu antických oligarchů, kteří očerňovali římské krále a řecké reformátory-"tyrany" jako hrozbu příliš silného veřejného zásahu, když se snažili udržet občany bez dluhového otroctví a zajistit jim svépomocnou držbu půdy. To, co je považováno za rozhodující výchozí bod, je právní podpora oligarchie, která dává věřitelům právo vyvlastnit dlužníky. To skutečně zůstalo určujícím znakem západních právních systémů po dobu posledních dvou tisíc let.

Skutečný konec dějin by znamenal, že se reforma zastaví v každé zemi. Tento sen se zdál být blízko, když američtí neoliberálové dostali volnou ruku k přetvoření Ruska a dalších postsovětských států poté, když se Sovětský svaz v roce 1991 sám rozpadl, počínaje šokovou terapií privatizací přírodních zdrojů a dalších veřejných statků do rukou kleptokratů orientovaných na Západ, kteří registrovali veřejné bohatství na své vlastní jméno - a zpeněžili své výdobytky prodejem americkým a dalším západním investorům.
Konec dějin Sovětského svazu měl upevnit americký konec dějin tím, že ukázal, jak marné by bylo, kdyby se národy pokoušely vytvořit alternativní ekonomický řád založený na veřejné kontrole peněz a bankovnictví, veřejném zdravotnictví, bezplatném školství a dalších dotacích základních potřeb, osvobozených od dluhového financování. Přijetí Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 bylo vnímáno jako potvrzení tvrzení Margaret Thatcherové, že k novému neoliberálnímu řádu sponzorovanému americkou diplomacií neexistuje žádná alternativa.

Ekonomická alternativa samozřejmě existuje. Když se podíváme na celou šíři starověkých dějin, vidíme, že hlavním cílem starověkých vládců od Babylonie po jižní a východní Asii bylo zabránit obchodní a věřitelské oligarchii, aby zredukovala široké vrstvy obyvatelstva na klientelu, dluhové otroctví a nevolnictví. Pokud by se neamerický euroasijský svět nyní řídil tímto základním cílem, obnovil by tok dějin do jeho předzápadního běhu. Neznamenalo by to konec dějin, ale vrátil by se tím nezápadní svět k základním ideálům hospodářské rovnováhy, spravedlnosti a rovnosti.
Čína, Indie, Írán a další euroasijské ekonomiky dnes učinily první krok jako předpoklad pro multipolární svět tím, že odmítly americké naléhání, aby se připojily k americkým obchodním a finančním sankcím proti Rusku. Tyto země si uvědomují, že pokud by Spojené státy dokázaly zničit ruskou ekonomiku a nahradit její vládu na USA orientovanými zmocněnci podobnými Jelcinovi, další na řadě by byly zbývající země Eurasie.

Jediným možným způsobem, jak by dějiny skutečně skončily, by bylo, kdyby americká armáda zničila všechny národy, které hledají alternativu k neoliberální privatizaci a financializaci. Americká diplomacie trvá na tom, že dějiny se nesmí ubírat žádnou cestou, která by neskončila jejím vlastním finančním impériem vládnoucím prostřednictvím klientských oligarchií. Američtí diplomaté doufají, že jejich vojenské hrozby a podpora zástupných armád přimějí ostatní země, aby se podřídily neoliberálním požadavkům - aby se vyhnuly bombardování nebo "barevným revolucím", politickým vraždám a armádním převratům v pinochetovském stylu. Jediným skutečným způsobem, jak ukončit dějiny, by však byla atomová válka, která by ukončila lidský život na této planetě.
Nová studená válka rozděluje svět na dva protichůdné ekonomické systémy

Zástupná válka NATO na Ukrajině proti Rusku je katalyzátorem štěpícím svět na dvě protichůdné sféry s neslučitelnými ekonomickými filozofiemi. Čína, nejrychleji rostoucí země, považuje peníze a úvěr za veřejnou službu v kompetenci vlády, místo aby přenechala privátním bankám monopolní privilegium tvorby úvěrů, což vede k tomu, že vláda přebírá funkci hospodářského a sociálního plánovače. Tato měnová nezávislost, spoléhání se na vlastní domácí tvorbu peněz namísto půjčování amerických elektronických dolarů a provozování zahraničního obchodu a investic ve vlastní měně namísto v dolarech, je vnímána jako existenční hrozba pro americkou kontrolu nad globální ekonomikou.

Americká neoliberální doktrína požaduje, aby dějiny skončily tím, že bohaté vrstvy budou "osvobozeny" od dohledu silné vlády, která by zabránila velmi nerovnoměrnému rozdělení bohatství a konečnému úpadku a pádu. Uvalení obchodních a finančních sankcí proti Rusku, Íránu, Venezuele a dalším zemím, které vzdorují americké diplomacii, a nakonec i vojenská konfrontace, je způsob, jakým Amerika hodlá prostřednictvím NATO "šířit demokracii" od Ukrajiny až po čínská moře.
Zdá se, že Západ ve svém americkém neoliberálním pokusu pokouší zopakovat úpadek a pád starověkého Říma. Koncentrace bohatství v rukou jednoho procenta byla vždy trajektorií západní civilizace. Je to důsledek toho, že klasická antika se vydala špatnou cestou, když Řecko a Řím umožnily neúprosný růst zadlužování, což vedlo k vyvlastnění velké části občanů a jejich zotročení věřitelskou oligarchií vlastnící půdu. To je dynamika zabudovaná do DNA toho, čemu se říká Západ, bez jakéhokoli státního dohledu, který by byl ve veřejném zájmu. Tím, že se zbavuje prosperity doma, vyžaduje tato dynamika neustálé natahování rukou k získání ekonomické hojnosti (doslova "přílivu") na úkor kolonií nebo zadlužených zemí.
Spojené státy prostřednictvím své nové studené války usilují o výběr právě takového ekonomického tributu od závislých zemí. Nadcházející konflikt může trvat možná deset let a rozhodne o tom, jaký bude mít svět politický a hospodářský systém. Nejde jen o hegemonii Spojených států a jejich dolarovou kontrolu nad mezinárodními financemi a tvorbou peněz. Z politického hlediska jde o myšlenku "demokracie", která se stala zástěrkou pro agresivní finanční oligarchii, jež se snaží prosadit v celosvětovém měřítku prostřednictvím predátorské finanční, hospodářské a politické kontroly podporované vojenskou silou.

Jak jsem se snažil zdůraznit, oligarchická kontrola vlády je hlavním charakteristickým rysem západní civilizace již od klasického starověku. A klíčem k této kontrole byla opozice vůči silné vládě - tj. občanské vládě dostatečně silné na to, aby zabránila vzniku věřitelské oligarchie, která by si monopolizovala kontrolu nad půdou a bohatstvím a vytvořila ze sebe dědičnou aristokracii, rentiérskou třídu žijící z pozemkové renty, úroků a monopolních privilegií, které omezují široké vrstvy obyvatelstva na minimum.
Unipolární uspořádání zaměřené na USA, které doufalo, že "ukončí dějiny", odráželo základní ekonomickou a politickou dynamiku, která byla charakteristická pro západní civilizaci od doby, kdy se klasické Řecko a Řím vydaly po jiné cestě než blízkovýchodní země v prvním tisíciletí před naším letopočtem.

Aby se země v rychle rostoucím jádru světa v Eurasii zachránily před tím, že budou strženy do víru ekonomické destrukce, která nyní pohlcuje Západ, vyvíjejí nové ekonomické instituce založené na alternativní sociální a ekonomické filozofii. Vzhledem k tomu, že Čína je největší a nejrychleji rostoucí ekonomikou v regionu, bude mít její politika pravděpodobně vliv na utváření tohoto vznikajícího nezápadního finančního a obchodního systému.
Západ privatizoval základní ekonomické infrastruktury za účelem vytváření soukromého bohatství prostřednictvím monopolního získávání renty. Naopak Čína udržuje tuto infrastrukturu ve veřejných rukou. Její velkou výhodou oproti Západu je, že peníze a úvěry považuje za veřejnou službu, kterou přiděluje vláda, místo aby nechala soukromé banky vytvářet úvěry, nechávaly je růst, aniž by se rozšiřovala výroba, která by zvyšovala životní úroveň. Čína také udržuje zdravotnictví a školství, dopravu a komunikace ve veřejných rukou, aby mohly být poskytovány jako základní lidská práva.
Čínská politika je v mnoha ohledech návratem k základním myšlenkám odolnosti, které charakterizovaly většinu civilizací před klasickým Řeckem a Římem. Vytvořila stát dostatečně silný na to, aby odolal vzniku finanční oligarchie, která by získala kontrolu nad půdou a majetkem přinášejícím rentu. Dnešní západní ekonomiky naopak opakují právě onu oligarchickou snahu, která polarizovala a zničila ekonomiky klasického Řecka a Říma, přičemž Spojené státy slouží jako moderní obdoba Říma.