Pár dní jsme teď diskutovali o americkém mírovém plánu pro Ukrajinu, který se nelíbí Evropě, ale nemůže s tím nic dělat, protože sice ještě možná mluví s Trumpem a Zelenským, ale nemluví s Putinem, což jaksi pro vyjednávání o míru nestačí. Stejně tak nepomohlo devatenáct kol sankcí ani nic dalšího. V mezičase jsme se ovšem posunuli i na domácím politickém hřišti a tak si dneska prokydáme situaci. K mírové dohodě se ale brzy vrátíme, protože Den díkůvzdání se blíží.

Kam jsme se zatím posunuli u nás?

Nechte nám naši válku! Takový dojem jsem si odnesl z nedělních rozhovorů mezi Ukrajinou, USA a Evropou ve Švýcarsku. Ano, všichni chceme mír, ale musí to být mír podle nás. Tečka.

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Chce mu usnadnit život, zařídit, aby nepoznalo to, co musel poznat on sám, prožívá se svými syny i dcerami jejich bolesti i radosti, drží nad nimi ruku, shromažďuje vzpomínky na ty nejhezčí chvíle, protože v tom je pokračování lidského rodu, v tom je pokračování jeho samotného, jeho myšlenek i jeho práce. Ve svých dětech se vidíte, protože mají vaše rysy ve tvářích i v povaze, jsou vaším pokračováním a není náhoda, že biblické hodnocení dobrého života spočívá v tom, že vám bylo dáno mít děti a vidět děti svých dětí.

Pamatujete na ukrajinský výpad do Kurské oblasti v létě 2024? Chtěli dojít ke kurské jaderné elektrárně, což se jim nepodařilo, ale dlouhé měsíce pak drželi výběžek na ruském území. Válka tam vypadala úplně stejně jako jinde. Drony, drony, drony, boj o strategické silnice i strategické břehy, velmi pomalý pohyb fronty, severokorejští vojáci, kteří tam nabírali zkušenosti… A pak najednou to vzalo konec během několika dní.

Víceméně se o ničem jiném nemluví. Americký mírový plán pro Ukrajinu je téma číslo jedna. Osmadvacet bodů, díky kterým Američané vydělají, Rusko dosáhne víceméně svého, Evropská unie to zaplatí a Ukrajina přijde o všechno. Prezident Zelenský už emotivně promluvil k národu, kde oznámil, že si vybírají mezi ztrátou klíčového partnera a nebo ztrátou důstojnosti. Šlo o zhruba stejný projev, jaký měl svého času Ngo Dinh Diem, když zjistil, že jeho podpora na věčné časy právě končí.

Tak jsme se dozvěděli o tajném americkém mírovém plánu pro Ukrajinu, který přesně ve správnou chvíli „unikl“ na veřejnost. Donald Trump už ho údajně schválil a američtí vyjednavači teď vysvětlují Ukrajincům, že by ho měli přijmout, než se velký šéf naštve a jím ovládaný protikorupční Úřad NABU ukáže i na další režimní prominenty. Na Ukrajině všichni kradou jak straky, takže to nebude žádný problém. Obvinění z korupce se zastavilo jeden maličký stupínek pod Zelenským – u Andrije Jermaka, ovšem detektivové už opatrně naznačovali, že mají nabito i na ukrajinského prezidenta.

Tak jsme se dozvěděli, že se Petr Pavel při svém zdržování jmenování Andreje Babiše opírá o nález Ústavního soudu ze Zemanovy éry. Sám Andrej o něm nevěděl a o jeho existenci získal povědomí při setkání s Petrem Pavlem. Výsledkem je stav, kdy nová vláda nebude jmenována před polovinou prosince, takže do Brusele ještě na Evropskou radu pojede Petr Fiala.

Co se bude na této Evropské radě řešit? Grýndýl, půjčky pro Ukrajinu, emisní povolenky, emisní cíle… kdo ví, co všechno se tam může rozhodovat.

Nebyl jsem jediný, komu zrušili facebookový profil. V posledních dnech takto „zmizela“ celá řada lidí, které jsem sledoval. Zdá se, že proběhla nějaká čistka dezolátů se zaměřením ani ne na jejich politické názory, ale na jejich schopnost dobře formulovat myšlenky a srozumitelně je šířit. A možná se mi to jen zdá, ale prakticky všichni, kteří v posledních dnech zmizeli, se v posledních příspěvcích „nevhodně vyjadřovali“ k prezidentovi a jeho zdržování jmenování nové vlády.

Tak mi na svátek svobody a demokracie fejsbůk zablokoval profil Vidlákovy kydy s pětapadesáti tisíci sledujícími. Založil jsem si novou stránku, ale celá historie příspěvků skončila v paměťové díře. Svoboda slova jak má být. Ani nevím, jaké pravidlo komunity jsem porušil a tak nějak tuším, že už se to ani nedozvím. Pokud odvolání neprojde, profil bude zablokován nafurt. Náletů různých nahlašovačů jsem zažil hodně, měl jsem různá omezení, ale vždycky to nějak šlo. Až teď se to podařilo.

Kdy se to stalo prvně? Kdy se začalo pískat na politiky, kteří přišli sedmnáctého listopadu na Národní třídu a přinesli tam květiny? Kdy se našel první aktivista, který ty květiny vzal a hodil je do popelnice? Tento letopočet bychom si měli připomínat úplně stejně jako rok 1989 i jako rok 1939. Je to totiž začátek konce naší demokracie a možná i začátek konce našeho národa. Promiňte mi tu příkrost.