Tak nám Peršané oznámili, za jakých podmínek jsou ochotni ukončit válku. Spojené státy se stáhnou ze všech blízkovýchodních základen, zaplatí reparace, omluví se, dají dostatečné záruky, že už nikdy nezaútočí, přestanou mít námitky ohledně íránského jaderného programu a Netanjahu půjde před soud. V podstatě si tím odčiňují dávný střet se Západem v thermopylském průsmyku. Tam to probíhalo obráceně. Západ tam byl v defenzívě a Persie v převaze. Tenkrát Xerxés vyzval Sparťany, aby složili zbraně a oni mu odpovědi, ať si pro ně přijde. Teď se role takřka přesně otočily.

Velký oranžový otec ve Washingtonu dal v pondělí rozhovor, kterým si koupil pár dní času. Řekl v něm, že válka je už skoro u konce, protože jsou oproti plánu bombardování školek a rafinérií v předstihu a tak už to nebude trvat dlouho. Pánům burziánům spadl kámen ze srdce, ceny ropy spadly ze skoro sto dvaceti dolarů za barel někam k devadesáti, burzovní indexy začaly zvolna šplhat vzhůru a všichni si trochu oddechli.

Válka s Íránem je sama o sobě hrozná v tom, že začala vraždami nejvyššího íránského vedení a od první minuty to pro tamní režim je válka existenciální. Nemohou doufat v milost, nemohou doufat v domluvu, nemohou nikomu věřit dobrou vůli a to ani kdyby byla myšlena vážně. Proto nenastalo protirežimní povstání, proto je Trump tak nervózní. Ve Venezuele to přece zafungovalo hezky, ne? Zbavili jsme je prezidenta a oni ihned přilezli ke křížku a ještě rádi se domluvili. V Íránu nějak všechny na dohodu přešla chuť…

Ceny ropy dostoupaly na devadesát dolarů za barel, Hormuzský průliv je stále uzavřen a i když Trump ujišťuje svět, že to už brzo skončí, Čína raději zakázala export nafty. Ještě více je postižené Japonsko, které bylo na ropě z Perského zálivu závislé ještě víc než Sitting Ping, takže pokud americký plán spočíval ve zbrždění Číny, konstatuji, že ještě více bude náš zbržděn japonský spojenec. Opět se ptám, ve kterém ekonomickém systému se dá tohle považovat za dobrý plán?

Válka ještě netrvá ani týden a už v podstatě pohřbila poslední žalostné zbytky západní legitimity. Za pět dní stála válka Spojené státy i Izrael mnohem víc než jen miliardy peněz a tisíce raket. Je to obzvlášť pikantní, když si vzpomenu na vznešené řeči všech těch Zdechovských, Petrů Pavlů, Lipánků a PreVítků o světě založeném na pravidlech. Ještě nedávno se tím oháněli jak jen mohli a teď musejí koukat, jak jejich oblíbení Netanjahuové dělají ještě horší věci než Putin.

Na mé oblíbené benzínce, kde tankuju, poskočila cena nafty od pátku o čtyři koruny a cena benzínu o tři. Ceny plynu pro Evropu poskočily o padesát procent, Norsko hlásí, že víc plynu dodat nemůže, Evropské instituce tlačí na Ukrajinu, aby otevřela kohoutky ropovodu Družba a Donald Trump mluví o brzkém vítězství, protože Íráncům potopil takřka všechny vojenské lodě.

Pamatujete si, jak za první války v Zálivu střílel Shadám Husajn balistické rakety Scud na Izrael? Dělal to z jednoduchého důvodu. Chtěl, aby se Izrael zapojil do války proti Iráku, což by spolehlivě rozbilo arabskou koalici vedenou Spojenými státy. Američané tehdy museli Izraelcům urychleně dodat Patrioty a uchlácholit je, aby prostě jen bránili svůj vzdušný prostor, ale aby jejich stíhačky, proboha, neletěly bombardovat Irák.

Írán se nesesypal. I když Američané s Izraelci zavraždili takřka celé jejich vedení, dosáhli jen toho, že přišli k moci mladší a bojovnější. Z teokracie se hladce stal vojenský režim, obyvatelstvo proti „nenáviděným ajatoláhům“ nepovstalo a nevyslyšelo volání Velkého oranžového otce z Washhingtonu.