Přijdu takhle ráno k počítači, abych zjistil, co si mám podle mééédií dnes myslet a ejhle, Brodníčková tam píše, že Babiš zdržuje své jmenování premiérem… Prý se nijak nehrne k prezidentovi, nepředkládá jména ministrů k veřejné diskusi a vlastně je mu tak nějak jedno, co Petr Pavel bude dělat. Ano, v tomto ohledu je Andrej Babiš úplně jiný, než byl Petr Fiala, který posílal Zemanovi jednu SMS za druhou, kdy už konečně bude jmenován.

Přátelé, sledovali jste alespoň poočku dnešní volbu orgánů poslanecké sněmovny? Já jsem toho nechal ve chvíli, kdy Hayato Okamura hodinu mluvil o své rodině a svém mladším bratrovi, aby si zdůvodnil, proč ho nenávidí. Bylo to tak blbé a ubohé, že se mi normálně zvedl žaludek. V podstatě jsem v jiném vydání slyšel to, co se linulo z evangelického sboru v Miroslavi směrem k pravdomluvným intervjukům, proč bylo správné mě vyhodit. Mají na to asi někde manuál.

Samé hrozné věci, se šeptají v kuloárech, přátelé. Třeba o tom, že v SPD je obrovské pnutí, že jsou straníci naštvaní jak volby dopadly a viní z toho Okamuru. Nejenže pět poslanců za SPD není z SPD a není jasné, jak budou hlasovat, ale dokonce i dlouholetí SPďáci jsou na svého šéfa nabroušení. Nebo třeba se šeptá o tom, že mnoho poslanců hnutí ANO si nedovede představit, že by právě Tomio měl být předsedou sněmovny. Nepředpokládám, že by někdo chtěl volit Bartoška, kterého chtějí Lidovci nominovat, ale náš japonský samuraj to prý nemá vůbec jisté.

To byl nejlepší vtip uplynulého týdne. Andrej Babiš poslal Petru Pavlovi programové prohlášení nové vlády normálně datovou schránkou. Od toho se přece vymyslela, ne? Aby se dalo snadno a přehledně komunikovat se státní správou… Ono to sice moc efektivní a přehledné není, ale tohle byl od Andreje ukázkový trolling na úrovni Donalda Trumpa. Pane prezidente, je to dlouhý a složitý text, v pondělí ho přinesu na Hrad, tak ať se na to o víkendu můžete kouknout… Krása.

Letošní podzim je naprosto ukázkový. Léto bylo poměrně krátké a studené, v podstatě se nám na konci září úplně vyhnulo babí léto a místo toho jsme začali topit, ale jinak je říjen takový, jak by měl být. Teploty zvolna klesají, přišel nějaký ten déšť, ale také svítí sluníčko, které ještě dokáže odpolední teploty vyhnat vzhůru. Listí se barví, ale ještě drží na stromech, takže nakonec to vypadá že skutečně spadne až v průběhu listopadu. Příroda má ráda rovnováhu… když někde ubere, jinde zase přidá.

Přátelé, omlouvám se za dlouhou povolební kocovinu. Měla vícero důvodů. O některých jsem psal, o některých teprve psát budu, ale to, co podle mě bude určující pro příští roky, je život v době postfaktické. Volební vítězství a prohry jsou normální, stejně tak je normální, že se mění politické názory i postoje, protože se mění vnější svět (Lipavský byl propalestinský aktivista, který hladce obrátil, jen se stal ministrem), ale bohužel, musím konstatovat, že rámec, podle kterého jsme posuzovali politické změny a veletoče, je pryč.

Přátelé, pamatujete si poslední týdny předtím, než Rusko překročilo ukrajinské hranice a zahájilo invazi? To se tenkrát kolem ukrajinských hranic motaly velké kontingenty ruské armády, cvičení stíhalo cvičení, probíhala různá jednání na mezinárodní úrovni, Ukrajina zase pořádala na druhé straně čáry svoje vlastní cvičení, naše republika ve velkém dodávala Ukrajině dělostřelecké granáty a většina analytiků tvrdila, že na plnohodnotnou válku nedojde, protože není v zájmu ani Ukrajiny ani Ruska.

Po týdnu sýčkování a vidění těch nejhorších možností to dneska bude obráceně. Podíváme se na nějaké nadějné vyhlídky, protože prostě jsou. Ještě jsem měl připravený jeden kocovinový článek, ale když včera vznikající vládní koalice oznámila, že v pondělí podepíše koaliční smlouvu a programové prohlášení vlády o dvě stě bodech, dáme si dneska jeden nadějný článek a k textu o době postfaktické se vrátíme zítra. Dneska to budou samá pozitiva a sociální jistoty.

Zaprvé:

Vposledních dnech jsem smutně sledoval, jak se i poslední parlamentní strana hladce vzdala svého programu referenda o setrvání v Evropské unii a NATO. Neříkám to ve zlém, jen s trpkostí, protože Tomio má pravdu – SPD má jen patnáct poslanců, nikdo jiný z těchto insitucí vystupovat nechce, i když se už dávno obrátily ve svůj vlastní opak. A tak je třeba si zacpat nos, lupnout kinedryl a udělat příslušný kompromis… koneckonců, jde o to, aby už nevládnul Petr Fiala, ne?