Pokání aneb dilema komoušova syna

Pár let před koncem socialismu dávali v kinech film Pokání. Dnes je ten film vedený jako gruzínský, ale tehdy byla Gruzie součást Sovětského svazu a tak se to presentovalo jako sovětský film.

Film měl sice normální strukturu, ale působil vizuálně dost fantasmagoricky. Aby nemuseli přiznat, že řeší přímo stalinismus a mohli se vymlouvat, že to je o diktaturách obecně, tak tam dali plno anachronismů, takže jste tam mohli vidět strážné ve zbroji tak doby Bílé hory, prokurátora s rubikovou kostkou. Takovýhle věci.

Bylo to s tím filmem trochu surrealistické i jinak. Na sovětské filmy tehdy dobrovolně nikdo moc nechodil, ale tenhle kritizoval socialismus, takže se na něj lidi podívat šli už jen proto, že by měl bejt kvůli tématu vlastně (polo)zakázanej, jako byly naše vlastní trezorové filmy ze šedesátých let. Ale když to přišlo ze SSSR, tak to tu nešlo zakázat. Podobně se pro sem tam nějakou narážku chodilo na Nohavicu, Suchého nebo Cimrmana, podobně se četly knížky z 60 let, schované doma v knihovnách.
 Koneckonců, jako protlačil výrobu tohohle filmu Gorbačov, tak kdysi protlačil Chruščev "Jeden den Ivana Děnisoviče."

Jít se podívat na Pokání byla tehdy tak trochu společenská povinnost, protože o tom filmu každej mluvil. Podobně se šlo tehdy i na Formanova Amadea.

Příběh sám byl o tom, že v městě umřel místní, kdysi nejvyšší funkcionář a jeho mrtvolu pak někdo vykope a objeví se v zahradě jeho syna. Syna hraje ten samej herec, co hraje ve flashbackách otce (ale nepletete si je, kvůli jinejm vousům, brejlím a tak).

Mrtvolu znovu pohřbí a pak se jim znovu objeví v zahradě a tak několikrát.

Mezitím se to začne v rodině řešit mezi synem (tak 50) a vnukem (20 a něco). Vnuk byl dědův oblíbenec, ale nic o dědově minulosti nevěděl. Žil si ve sladké iluzi, že má hodného dědečka, kterého si lidi váží. Teprve bádáním nad tím, proč někdo dědečka vykopává a hází jim ho na zahradu zjišťuje, co byl jeho dědeček za prase a odporného člověka a je z toho zhrozen.

My to vidíme jako flashbacky a jsou to scény, jakože se v městě rozkřikne, že přijely klády (pokácený vězněma) a pár zoufalých lidí chodí po nádraží a hledá na nich nápisy od vězňů z gulagu, že tak třeba přijdou na to, že jejich příbuzný je ještě naživu. Nebo na nádvoří úřadu přivezou náklaďák zatčenejch lidí, funkcionář se zlobí na poskoka, co to je. On mu odpoví, že nechal zatknout slušné lidi, jak funkcionář chtěl. Funkcionář mu napřed vynadá, že blbec nepochopí ironii a pak se usměje a ty slušné lidi stejně pošlou do gulagu.

Zatímco vnuk je zhrozen tím, kdo byl ve skutečnosti dědeček, jeho otec, funkcionářův syn, který vše věděl a byl tak plnohodnotným komplicem, naopak dědečka hájí a nejraději by to vše zametl pod koberec a dělal, že se nic nestalo.
 Kdyby mohl zakázat (a trestat) o tom i jen promluvit, tak to udělá, jen o tom mluví jeho vlastní syn, tak nemůže. Kradli a vraždili přeci taky pro něj.

Protože každá rodina je jeden propojený systém, tak nevydrží silné vnitřní pnutí a rozpadne se, jako vše vystavené vnitřnímu pnutí. Syn neustoupí, protože se nemůže začít přiznávat a veřejně hlásit ke zločinům svého otce, nemůže je nijak obhájit, po městě chodí partneři, děti a vnuci jeho obětí, co by chtěli spravedlnost nebo aspoň pravdu a jen strach a hrozba represí jim brání se jich domáhat.

Vnuk ovšem vyrostl v krásném světě oficiální propagandy. Hustily se mu do hlavy vznešené kecy a on se jich teď neumí vzdát a stát se lusknutím prstů cynickou sviní a šikanovat lidi, aby chválili jeho zločinného dědečka. Film končí tak, že vnuk ten tlak neustojí, vezme si dědečkem darovanou pušku a vystřelí si mozek z hlavy. Jednak aby měl konečně pokoj, jednak aby ublížil rodičům i dědovi, protože ví, že ho maj rádi.

Původně jsem chtěl napsat, že je to taková poetická spravedlnost a filmařská licence, že to je trochu patetické, že to připomíná řecké tragédie, kdy si Oidipus vypíchl v sebepotrestání oči a jako slepec bloudil zemí a jak o tom Kundera filozofoval v Nesnesitelné lehkosti bytí.
 Jenže pak jsem si vzpomněl na sebeupáleného Palacha, který v principu udělal to samé, byť ne puškou, ale ohněm, a utrpení (aspoň do první morfiové injekce) bylo o to větší a delší. Palach se taky nechtěl probudit do reality, nechtěl se vyrovnávat se sračkovou realitou, co dokonce pomáhal tvořit, a radši zemřel. Takže to v tom filmu asi nebylo až tak přehnaný. (U Palacha to nebyla rodina, ale spíš režim, na který měl citovou vazbu, ale mechanismus byl stejnej.)

 
 Tohle je ten problém s rodinama. Na jedný straně si v normálních rodinách pomáhají. Na druhé straně se ale celá rodina stává komplicem, spoluviníky a zločineckou tlupou tím, že jeden z jejích členů je zločinec a ona ho nezavrhne. Ze solidarity se stává spoluvina.

 Dilema komoušova syna je o tom, jestli, když váš otec spáchal nějaké svinstvo, tak jestli vy pak dáte přednost rodině a odhodíte morálku nebo si podržíte morálku a zavrhnete otce.

(Samozřejmě, může se jednat o matku, může se jednat o dceru, místo komunistů mohou být náckové, mafiáni, exekutoři, havloidé, sekta, církev atd. O jakoukoli jinou, citově provázanou skupinu). Jde o to, co si v dané situaci vyberete a proč. Obě řešení jsou špatná. - Přijdete o člena rodiny (nebo celou rodinu) nebo jste spoluviník zločinu.

 Dilema komoušova syna pěkně ukazuje případ Vaše. Podle všeho byl Vaš přeci jen totální prase. Za války v SSSR byl v uzavíracích jednotkách a střílel do zad ustupující vojáky, po návratu do ČSR sloužil v armádě a donášel ruské tajné službě na své kolegy, pak se z něj stal prokurátor a řádil v padesátých letech. Komouši sami ho pak poslali do vězení.
 
 Ve Vašově případě se dilema komoušova syna netýká jeho syna. Měl dceru a ta ho zavrhla. Nepotřebovala k tomu žádné velké morální vypětí, protože Vaš byl stejný prase doma jako mimo domov, takže byť geneticky jeho dcera, patřila mezi jeho oběti a lidsky patřila jinam než on. Jak jednou překonala dětský reflex solidarity s rodiči, už tam dál nebylo nic, co by je poutalo.

 Nepátral jsem, jestli náhodou Vaš neměl taky vlastního syna, ale má spirituálního syna, doktora Rychetského. Ten, ač by s ním vlastně neměl mít nic společného, se ho přeci jen stále snaží nějak pokřiveně obhajovat a dělat z něj ubohou oběť komunismu, což je výsměch všem jeho skutečným obětem.

 Přitom Rychetský není Vašův syn (leda kdyby se s ním paní Rychetská zkurvila), je jen synem advokáta, který Vaše obhajoval a protože každý má právo na advokáta, tak by si kvůli tomu neměl správně ani co vyčítat. Nikomu by na tom nepřišlo nic divnýho, kdyby to sami nevytáhli.  - Jenže Rychetští do toho z nějakého nevyřčeného důvodu dávají daleko víc ze sebe, než jen profesionální povinost.
 
 Starej Rychetskej musel k Vašovi cítit daleko větší spříznění než v běžném vztahu advokát-klient. Skoro to vypadá, že kluci spolu v padesátejch letech řádili nebo starý Rychetský Vašovi přicmrdoval a pojila je společně prováděná svinstva. To se ovšem hned tak nedozvíme, protože Rychetský junior se o tom pochopitelně šířit nebude, o spoustě věcí jistě ani neví, spoustu věcí vědět nechce, dokumenty  zmizely kamsi před či po revoluci a hned tak na světlo nevyplavou. Důkazy nejsou, tak mu nikdo nemůže nacpat až pod nos podpisy jeho otce na jednom či druhém prasáckém rozsudku a chtít po něm vyjádření. - A jestli někdo může, bude spíš žádat nějaké to rozhodnutíčko v ten správný prospěch.
 Vlastně jediný, kdo nám tu říká špatný věci na svého otce, je sám Rychetský. Byť to dělá v negativu, implicitně a ne explicitně.

 Přitom by Rychetskému stačilo tak málo. Vymanit se z temného stínu svého otce a jeho kumpána Vaše a prohlásit, že dělali amorální prasárny, že on je nijak neobhajuje a jestli je chce někdo dát k soudu, ať si dá. Mýty o rodině by šly do řiti, ale vyrostl by jako osobnost.

 Když se říká, že děti nemohou za svoje rodiče, tak to je sice pravda, ale platí to právě jen v situaci, kdy rodiče přestanete obhajovat jen z toho titulu, že to jsou vaši rodiče. Kdy je začnete hodnotit jako každého druhého, jako normální lidi, podle běžných lidských pravidel, jako třeba to slavné "nečiň ostatním, co nechceš, aby oni činili tobě." - Pak je vidět, že nemůžete za své rodiče. - Jinak jste jen další lump z tlupy.

 Vašova dcera nemá žádný problém, když se jí pomlouvá otec, sama má o něm dost špatné mínění. To, že nemůže za svého otce, bije do očí.

 To Rychetský má problém se svým otcem. Nemá to v hlavě srovnané a to by ovlivňovalo jeho soudní i politická rozhodnutí, i kdyby ho nikdo nevydíral, jak ta rozhodnutí mají vypadat.

 Nemůže Rychetský za svého otce? Ne, nemůže, ale jen v tom smyslu, že fotra do jeho sviňáren nenutil a nepomáhal mu. To opravdu ne, ale jsou součástí stejné rodinné tlupy, kde se všichni dělí o kořist z otcových sviňáren.
 Činy jeho otce se mu nijak speciálně nehnusí, to, co tatík nasviňačil a spíš se je snaží solidárně krýt, aby náhodou na tatínka nepřišel trest, byť jen ve formě morálního odsouzení.

 Za to už Rychetský ovšem může, jsou to už jeho vlastní rozhodnutí. Samozřejmě, motivací jsou jen a jen osobní výhody a privilegia, o která by přišel a čert vem fotrovy oběti. Rychetský chce privilegia vysviňačené fotrem. To je základ jeho osobnosti, jeho charakteru. Zbytek jsou jen detajly. - Přeci jen: lepší pozice ve školní třídě; větší možnosti; lepší přístup ke vzdělání, tam kde ostatním je zakázán; pomoc na začátku kariéry: rady i funkce, kde se předvést atd - To vše má svou obrovskou hodnotu. - Ne, nemůže za svého otce, ale je stejná špína ze stejného týmu a je jím vědomě, aktivně a z nízkých pohnutek. - Jinak to prostě nemůže bejt.
 Rozhodnutí zůstat solidární s fotrem i přes to, co má na svědomí, to mu nikdo nevnucoval. Jiní by to rozhodnutí neudělali. 

 Ať si říká kdo chce, že nemůže za svého otce (bratra, matku, strýčka, tchána atd) jediné, co určuje, jestli je to pravda, je, jak moc se od něj desolidarizuje a co z toho vyvodí. - Když se o tom přemejšlí, tak prohlášení "Nikdo nemůže za své rodiče," je přeci jen dost manipulativní a křivácké, protože jemně přesunuje zodpovědnost tam kde není.

 Z otázky: "Jak se mohu s takovým dobytkem stýkat, jen proto, že je to náhodou můj otec?" dělá: "Vy mně viníte, z činů někoho jiného." Je to nechutně manipulativní a v podstatě je to přiznání viny samo o sobě. Je to implicitní prohlášení: "Já jsem stejný jako otec, protože mně jeho chování samo o sobě nijak nešokuje."

 Jestliže někdo nechce, aby byl jeho otec za dobytek, je jen jediná možnost: Jeho otec se jako dobytek nebude chovat.  

 Pro kontrast s Rychetským herec Moučka, který přerušil styky s bratrem. Pak každej ví i bez dokazování, že Moučka za bratra nemohl.
 
 Nejde přeci o to, jestli za rodiče můžete nebo ne. Jde o to, co si vyberete jednou dospělý: vyberete si princip rodinné sounáležitosti nebo nějaké obecné lidské hodnoty, které váš drahý příbuzný už dávno opustil?

Tam se to hraje. -

 Samozřejmě, jako ten vnouček z filmu Pokání, Rychetský by nejraději oboje, tatíka a vysviňačená privilegia i morální image. Jenže to nejde. Příbuzný ustavil situaci tak, že si musí vybrat.
 To je podstata dilematu.

 Samozřejmě, jako ten syn z filmu Pokání, otec vnoučka, se můžete rozhodnout, že nejlepší není zavrhnout otcovy zločiny, ale "zastřelit posla špatných zpráv" a předstírat, že je vše v pořádku a věříme na lidské hodnoty - to zastřelit je jen úsloví, v realitě to může být umlčet, uštěkat, zadupat do země, očernit, zdiskreditovat, pomluvit, ostrakizovat atd.

 V pozadí je princip "Zločin dokonán, pojďme dělat, že se nic nestalo, nechte mi výhody zločinu a nechtě mě hrát honoraci." - V tomhle "řešení" ten špatnej nebude ten, kdo zločin udělal, ale ten, kdo ho připomíná. Z oběti je rázem zločinec. Špatný se dělá z toho, kdo brání předstírání, že se nic nestalo.
 To je však jen o zdání a ne o podstatě. -

 V těhle kruzích patří k bontónu nepřipomínat zločinci jeho zločiny, když si chce hrát na honoraci, předvádět se a naparovat.

 Bohužel, dělat, že se nic nestalo nefunguje, protože to bychom pak ani nepotřebovali právní systémy.

 To bychom rovnou mohli ignorovat všechny vraždy, zlodějiny, znásilnění. Vše od zpronevěr po holokaust. Stejně je to minulost už vteřinu po dokonání a kdo chce, uvidí dávnou minulost ve všem. 

 Jen to má tu rubovou stránku, někde na tý straně kam se nechcete podívat, se vám hromaděj oběti a jim je hovno po tom, že vy si chcete teď hrát na (morální) honoraci.

 Přesně jak to měl v Pokání syn funkcionáře. Aby se o otcových prasárnách mlčelo, musel oběti aktivně umlčovat a nic než násilí nebo hrozby násilím nefungovaly. (I dnešní systém by se okamžitě zhroutil, kdyby ČT, jedna velká rodina, nechala mluvit každého, kritika).
 Tatíkovi z filmu nijak nešlo zastavit/umlčet toho, kdo dědovu mrtvolu házel zpět do zahrady ani vnoučka, co se ptal: "Proč někdo vůbec hanobí dědečkovu mrtvolu?".

 V mnoha zemích nezatížených komunismem mají tu právní zásadu, že když máte ukradenou věc, tak se vám zabaví a můžete se pak soudit s tím, kdo vám ji prodal (to lidi učí dávat pozor při koupi a nedělat idioty, co si myslí, že jim někdo feťáckého vzhledu v močí páchnoucím koutě opravdu prodává pod cenou VLASTNÍ počítač i s cizíma fotkama).
 V našem právním řádě máme koncept "nabytí v dobré víře". Koupíte kradenou věc a je vaše. Když ji najdou, tak musí čekat, až jestli čirou náhodou jinak nečinná policie nedopadne zloděje a z něj pak vy máte tahat prachy, když vaše fotky, několikaletá práce a vše ostatní jsou ještě na tom šlohnutým počítači.
 - Jakoby tenhle právní princip vymejšleli děti komunistickej zlodějů, ještě sedící na ukradeném majetku, bydlící v ukradenejch vilách, žeroucí ukradenýma příborama, chlemtající z ukradených sklenic a honosící se diplomama škol, na který se dostali jednou či druhou protekcí, nahrabali při zhasnutí a udělají vše, aby o to poctivě ukradené nikdy nepřišli.
 ("Znárodnění nevadí, ale teď už nebudem znárodňovat, když mám já nakradeno. Jo.")

 Ve filmu Smuteční vlastnost se řeší podobná situace s ukradeným majetkem.

 Somr tam hraje komunistickýho aparátčíka, co vyhnal z vesnice v padesátejch letech sedláka, kterej nechtěl do družstva. Musel se přestěhovat mezi cizí do jiné vesnice až na druhé straně okresu. Somr vyhnal i sedlákovu manželku, nedovolil jí ani vzít si vlastní šicí stroj i když do znárodněného majetku nepatřil. Pak pustil do statku sousedy, aby si nakradli - i ten šicí stroj. - Takhle Strana korumpovala společnost, podílem z lupu.
 (Co školek bylo třeba v ukradenejch vilách - kdo by svejm dětem nepřál školku, kdo by pomyslel na ty vyhnané, někam na druhej konec země.)

 Po 15-20 letech ten vyhnanej sedlák umírá, postarší manželka ho chce aspoň nechat pohřbít v rodné vsi a potřebuje na to oficiální povolení. Všichni se bojí, od faráře po ouřady, povolovat se jim to nechce, zakazovat to taky moc nejde. Přehazujou si ji jak horkej brambor. Všechno, co se stalo za kolektivizace zase vyhřezne ven.
 Somr se mezi tím oženil s dcerou jedněch těch sousedů, co si přišli nakrást. Problém je, že ona jednak nevěděla, co tam rodiče ukradli a jednak měla tu vyhnanou ráda. Vyhnaná za války lidem nezištně pomáhala a nic za to nechtěla. Dokonce odmítá se toho dovolávat a řešit svou žádost o pohřbení nějak pokoutně.
 Když se pak Somrova žena dozví, že jí matka dala kdysi ke svatbě výbavu a ta byla ve skutečnosti ukradená a ukradená právě té vyhnané, tak je z toho scéna. Dcera teď výbavu nechce. Nejradši by ji vrátila dotyčné i s omluvou, protože cejtí, že je to hyenismus, okrádat někoho, na kom se vozí stát a režim. Jenže matka, aby dceru dostala pod kontrolu, jí předhodí, že si lidi budou myslet, že o tom věděla nebo to ukradla sama.
 Protože je pravděpodobné, že by to lidi říkali, tak tu kradenou výbavu ze zoufalství jen rozstřihává na malý kousky, aby ji neměla. - Její zlodějská matka ani zlodějský manžel ani pořádně nechápou, proč ji to vadí.

 Komoušova rodina se formálně sice nerozpadá, nikdo se tam nezabíjí, ale to, že jsou rodina už taky mnoho neznamená.

 Pro úplnost: Film pak končí tím, že se na vesnici slaví masopust, na zastávce autobusu se lidi v maskách veselej a stranou od nich, se ta stará, osamělá sedlákova vdova rozbrečí.
 V tom, o čem byla ta zápletka, sice vyhrála, ale právo pohřbít manžela v jeho rodné vesnici by mělo být automatické. O to by se nemělo bojovat.

 Co hůř. Tím, že o ten pohřeb bojovala, tím jen všem na vesnici připomněla jejich vlastní špatnosti, zbabělosti a ubohosti, morální prohnilost, sobectví a zkorumpovanost. To, že si kdysi přišli nakrást. To, že ji nepomohli, i když ona jim před tím jo. To, že se dívali jinam, když se jí dělo příkoří. - Měli z ní špatný pocity a to ji od nich, těch, které Nohavica nazývá "mlčící", oddělovalo.

 Před ní si na slušný lidi hrát nemohli, protože oni i ona věděli, že nejsou.

 Komouši ji neukradli jen statek a vybavení. Ukradli ji příslušnost k její rodné skupině, ukradli ji její kořeny a identitu. Léta života, kde mohla dělat něco jiného, než se jen vyrovnávat s jejich mrzkostí. Z vesničanů udělali mravní hnus, mezi kterým se už stejně nedalo žít.

 To bylo víc než majetek a nešlo to nijak dostat zpět, i kdyby náhodou někdo chtěl.

 Znásilněný ženský věděj přesně, že jsou věci, který nejdou zpět. 

Některý věci jsou nevratný.