Zemědělec nemá nikdy dobrý počasí

To není bonmot, to je čistočistá pravda.  Zemědělec nemá nikdy dobrý počasí. Věčně mu něco hapruje. Ono není divu... napodobuje přírodu a za deset tisíc let neolitické revoluce se snaží být lepší v něčem, na co příroda měla miliardu let. Svým způsobem zemědělec vlastně jen třídí přírodní procesy a snaží se, aby se mu nemíchaly dohromady. Jak se začnou míchat, nedokáže si s tím poradit a splakává nad výdělkem. 

A teď vážně... Včerejší článek si zaslouží pokračování. Dnes si popovídáme především o technologii skladování obilí. Asi nejlepší stejnojmenná kniha na toto téma vyšla v roce 1949 v Sovětském svazu a pokud se člověk přenese přes to, že všechno vymyslel soudruh Stalin, nepozbývá nic na své platnosti dodnes. Zároveň to ukazuje, že ohledně skladování obilí dosáhlo lidstvo maxima možností hned po Druhé světové. Od té doby se technologie stala chytřejší i levnější, ale obilí je pořád stejné. 

Takže: 

Obilí se dá skladovat v silech v maximálním sloupci okolo 50ti metrů výšky. Vyšší sila nemá cenu stavět. Vyšší sloupec obilí má tendenci se drtit i samovznítit. Při vypouštění obilí spodem vzniká v onom sloupci vír podobně jako ve vodě, který je schopen ohýbat železo. Padesátky jekly se v něm zkroutí do šroubovice jako nic. Tu a tam se stane, že zemědělec zapomene na trakotorovém vozíku kladivo nebo krumpáč. To se nám dostane do sila a pak se nestačíme divit, co s tím dokáže udělat dostatečně vysoký sloupec zrníček. 

Stejně tak je nevhodné dělat tubus sila příliš široký. Nejrozumnější se jeví do deseti metrů průměru. Při nasypávání dochází k samotřídění, kdy nejtežší zrna padají rovnou dolů, ale všechny plevy, pluchy, kousky slámy a další příměsi jsou odnášeny trubulencemi ve vzduchu ke stěnám, kde vytváří izolaci jako skelná vata. Pokud má silo příliš velký průměr, je těch nečistot na stěnách příliš. Drží se v tom brouci, natahuje to vlhkost, které se nejde zbavit, může se to vznítit a podobně.  Ideální obilná buňka tak má průměr osm metrů a výšku padesát. 

Běžné komunistické silo je o něco nižší a má i o něco měnší průměr a je dimenzované tak, aby se do jedné buňky vešlo tisíc tun. To je zhruba množství, které se dá pomocí dopravníků naskladnit nebo vyskladnit za 24 hodin. Silo má takových buněk sedm nebo osm ve třech řadách uspořádaných jako plástve v úlu. Kapacita sila je tak kousek přes dvacet tisíc tun. 

Já sám mám na starosti tři taková sila, k tomu ještě jedno dvojnásobně veliké a ještě dvě menší. Celková kapacita 135 tisíc tun. Každý rok se to na okrese Znojmo bez problémů naplní. Naše konkurence disponuje zhruba s dvojnásobnou kapacitou a soukromí zemědělci mají ve svých halaách kapacitu na dalších sto tisíc tun. Okres Znojmo s okolím vyprodukuje ročně 300 - 500 tisíc tun obilovin. 

Půl milionu tun představuje zhruba dvacet tisíc plně naložených náklaďáků. Kdyby každý náklaďák potřeboval na silnici padesát metrů prostoru v koloně, byla by kolona dlouhá 1000 km. Asi jako deset plně vyzbrojených tankových divizí při přesunu. 

Na okrese Znojmo je také celkem asi 30 sušáren obilovin s kapacitou asi 15 tun/hod. Tato papírová hodnota zpravidla není nikdy dosažena, protože zrno se musí sušit šetrně a v mnoha případech je nutné ho sušit dvakrát. Reálně je možné na každé sušárně během sezóny usušit maximálně 5000 tun. Představuje to zhruba třetinu úrody. 

Sušení je samozřejmě velmi drahý a náročný špás. Výkon hořáku takové sušárny je kolem 2000 kW a k tomu 30 - 50kW výkonu ventilátorů. Plynovod musí být středotlaký a plyn se musí u RWE objednávat dopředu, protože jak se něco takového rozjede, lidem v okolí by přestaly hořet sporáky i kotle. Plynárny s tím musejí počítat dopředu. Včera jsem uváděl, že odsušení jedho tunoprocenta stojí 40 Kč a průměrně se odsušuje 5% vlhkosti na každé tuně. Každá vysušená tuna stojí 200 Kč. Dohromady to na Znojemsku může dělat desítky milionů korun. 

Každé silo je také vybavené provzdušňovacím zařízením. Výkonné vysokotlaké ventilátory foukají přímo do buněk obilí a konstrukce provzdušňovacího zařízení je docela kumšt. Pokud by se vzduch pohyboval obilím příliš pomalu, vzal by hodně vlhkosti, rychle by jeho vlhkost stoupla na 100% a o pár metrů výš by už voda vezi zrníčky zase kondenzovala. Pokud by vzduch proudil příliš rychle, žádnou vlhkost by nenabral, jen by procházel. 

Na jednu tisícitunovou buňku je zapotřebí cca 7,5 kW výkonu na provzdušňování.  Hned od žní až do podzimu je nutné do buňky foukat v každou vhodnou chvíli, kdy je vzduch o něco chladnější než zrno. Zhruba se dá říci, že do obilí se během podzimu fouká zhruba šedesát dní v kuse. Za těchto šedesát dní krát dvacet čtyři hodin je možné zrnu ubrat 1 - 2 % vlhkosti. Tolik ke spekulacím o možnostech fukarů při sušení obilí. Vzduch může zrno dosušit, ale pokud je zrno příliš mokré, neudělá nic a je nutné teplo. Navíc zrno je docela hezký přírodní vynález. Vysušíte ho sušárnou a za týden je znovu vlhké.... Odsušíte jen povrch zrna. Uvnitř voda zůstane a za týden se rovnoměrně rozptýlí v zrnu, jste na tom sice lépe, ale musíte sušit ještě jednou. 

Průměrná obsazenost jednoho sila představuje tři lidi, kteří pracují přímo s obilím, k tomu jedna účetní a jedna laborantka. Na každém sile jsou laboratorní přístroje v ceně několika milionů korun. Vzorky se odebírají nejen při žních, ale i během roku. 

V silech jsou zavěšené teploměry, protože to je jediný způsob, jak zjišťovat, zda se se zrnem něco neděje. V tomto je to jednoduché. Ať zrno plesniví, ať ho žerou brouci, ať má tendenci se vznítit, všechno se projeví nárůstem teploty.  Nejsnadnější řešení představuje s obilím pohnout. Prostě se z buňky přetáhne do jiné. Přetažení zrno provzdušní, brouky to normálně mechanicky umlátí a z mně neznámých důvodů to zpravidla pomůže i od plísně. V kombinaci s provzdušňováním to řeší 90% problémů. Zbylých deset procent řeší chemie - zpravidla Cyklon B, neboli Uragán, případně Gastoxin, neboli fosforovodík. Kromě plísní a brouků se na silech samozřejmě bojuje i s potkany. 

Letošní problémy se zelenými zrny jsou něco, co se posledních padesát let řešilo pomocí herbicidů. V tomto ohledu hlásím, že existují i jiné herbicidy než Roundup. Roundup měl jen tu pochybnou výhodu, že byl natolik laciný, že se s ním dalo nahradit kde co. To také způsobilo jeho nadužívání a způsobilo, že Roundup se stal pro laiky jediným herbicidem a jediným postřikem o kterém už slyšeli. Ve skutečnosti se na obilí aplikuje postřiků celá řada a nemusíte mi to věřit, postřiky se aplikují i v Rusku. Akorát že Rusové mají svoje vlastní chemické továrny i svoje vlastní herbicidy. Pokud Putin říkal, že tam u nich dělají obilniny bio, tak kecal (nebo to novináři blbě pochopili). Nedělají je bio, jen nepoužívají americké prostředky, mají svoje. Jestli jsou ovšem méně jedovaté, o tom bych pochyboval. Jsou jen založené na jiném biologickém principu. 

Roundup působil na zelené části rostlin a zablokoval jim buněčné dýchání. Aby fungoval, potřeboval chlorofil. Proto byl tak oblíbený. Mohli jste jím postříkat čerstvě oseté pole. Roundup vyhubil plevel, po dvou třech dnech se rozložil na něco jiného a nově vzešlé rostlinky vesele rostly. Totálních herbicidů ale existuje víc a některé dokáží pole vyhubit na celé roky. Stačí pokazit dávkování. 

Letošek ukazuje i mimo zemědělství, v jak komplikovaném světě žijeme a že je snadné něco zakázat nebo nařídit a pak zjistit, že to funguje dobře jen na papíře. Lesy České republiky měly nenažrané manžery a předražené zakázky. Tak je donutili dělat transparentní výběrová řízení. Krade se tam furt, ale k tomu trvá rok, než se někde začne kácet. Výsledkem je, že dřevo sklízí kůrovec. 

Roundup se k nám začal vozit a nadužíval se. Tak se zakázal a s ním i pro jistotu všechno ostatní a letos máme ohroženou úrodu jednoduše proto, že příroda jaksi hraje jinak. 

Před třiceti roky se tleskalo našemu vstupu do světové obchodní organizace. Tleskalo se otevření hranic a tleskalo se volnému pohybu osob i zboží. A díky tomu se naše pšenice prodává za světové ceny. Proto se naši zemědělci musejí přizpůsobovat postupům platným jinde, protože pokud nebudou rabovat jako jinde, zkrachují a jejich pole převezmou ti, kteří rabovali a dosáhli zisku.  A zkuste říci nějakému majiteli deseti zděděných hektarů pro dědečkovi, že mu dáte nájem 500 Kč na hektar, protože hospodaříte ekologicky a bio, proto máte nižší výnosy a menší zisk. Obratem přijde druhý, který nabídne obvyklé tři tisíce za hektar a už nedodá, že nebude ani hnojit mrvou, ani se žinýrovat se střídáním plodin. Hádejte, koho si majitel desti hektarů vybere.  Buď si za nájem udělá velký nákup v Lidlu a nebo pojede do Chorvatska... snadné rozhodování. 

Letošek ledacos ukáže - i v zemědělství. A až  bude chleba stát šedesát korun, bude to i proto, že není otrávený desikantem... ale je ho podstatně méně, protože obilí se muselo často přetahovat, muselo se do něj víc foukat, hodně se ho muselo zkrmit nebo se z něj udělala kyselina citronová a to co plesnivělo, tím se nakrmily ryby, kterým to nevadí a zbytek se spálil... na nic jiného se totiž nehodilo. 

Ačkoliv mám rád bio a nefandím postřikům , přesto nehodlám být fanatikem ekologie a letos bych raději desikoval. Já sám se snažím postřikům vyhýbat, ale ne za cenu zničení úrody. Raději trochu jedu navíc (protože další jedy se stejně aplikovaly), protože zrovna letos bude úroda hodně důležitá. Pořád platí, co jsem už několikrát napsal. Letošní zima bude stát za houby. Potravin bude málo a budou drahé.  

Jo a mimochodem... I v Německu mají letos problémy se zelenými zrny. Ptali jsme se jich, jak to řeší... Odpověděli nám, že se chtěli zeptat nás... Také na to nejsou zařízení a jejich škála možností je také už zakázaná. Ale prý nevadí... Dovezeme...