Přátelé, ten malý traktůrek na fotografii pod textem se jmenuje Josefína a je součástí inventáře Institutu českého venkova. Jak se k nám dostal, to je na příliš dlouhé vyprávění a tak si ho nechám na dlouhé zimní dny do Vidlákovny, až bude v kachlových kamnech praskat oheň, na stolech bude uzené, kyselé okurky a ve sklenicích dobré víno. Teď jen suše konstatuji, že kolem sýpky máme dva a půl tisíce čtverečních metrů, které se budou obdělávat a co se nebude obdělávat, to se musí udržovat.

Ve včerejším článku jsem psal o tak viditelném symptomu ukrajinského nacismu a banderismu, že si ho všiml i New York times a liceoměrně ronil slzy, že došlo k posunu ukrajinské politiky špatným směrem. O podobných symptomech už sice mluvíme deset let, ale to byly jen ruské dezinformace a bylo nutné na jejich potírání vytvořit novou inkvizici, která má po Evropě desetitisíce zaměstnanců a funguje úplně stejně jako ve středověku. Pravdu nikdo bránit nemusí. Jakmile s tím někdo přijde, je jasné, že bude obhajovat lži. A čím větší lži, tím více peněz a více Foltýnů na to potřebujete.

Ve včerejším článku jsem se krátce dotkl jedné informace, kterou český majnstrým nevidí, neslyší a dělá, že se vůbec nestala. Na Ukrajině totiž uspořádali státní pohřeb se všemi poctami Andrije Melnika, což byl šéf ukrajinských nacionalistů za Druhé světové války, nácek první kategorie, agent říšského Abwehru, zakladatel divize SS Galizien a jeden z těch, kterému se podařilo včas přejít pod americká křídla a nedostal ho ani SMERŠ ani později KGB.

Ve svém pondělním článku jsem se pozastavoval nad oznámením Andreje Babiše, že chce prodat pardubickou Explosii, protože skvěle vydělává a tak je nejlepší chvíle, ji prodat. Položil jsem řečnickou otázku, ve kterém ekonomickém vesmíru se to takhle dělá? Která ekonomická poučka říká, abyste prodali firmu, která má ohromné zisky? Nebyl jsem jediný, kdo měl pozvednuté obočí a kdo za tím čul nějakou čertovinu.

V dnešním textu se ještě jednou vrátím k událostem, kvůli kterým se v Brně konal sjezd Landsmanšaftu a kvůli kterým jsme také demonstrovali. Ne, nebudu se už vracet ani k prezidentské předposelltovanosti, ani k „Ich bin ein Henleiner“ Vystrčilovi, ani k ostatním kolaborantům, kteří se tetelí na to, jak budou Češi znovu lokajovat pro Čtvrtou říši a oni dostanou od svých pánečků z Berlína podobnou odměnu, jakou dostal Emanuel Moravec nebo K.H. Frank. Dnes to bude takové malé varování pro současnost.

Poslední týden jsem se zabýval odkazem našich předků ohledně hrůz Druhé světové války a německé úloze v tomto odkazu a tak jsem trochu zanedbával další události, které se nám nahromadily. Dnes se s nimi letem světem vypořádám a v dalších dnech si některé rozebereme více do hloubky. Dnes budu jen sarkastický, jízlivý a zlý, protože debilita našich i světových elit vystoupala na nový level.

Nezapomněli jsme na popravy v Kounicových kolejích. Nezapomněli jsme na Prlov, Ploštinu, Zákřov, Lidice i Ležáky. Nezapomněli jsme transporty českých občanů, do koncentráků, které skoro nikdo nepřežil. Nezapomněli jsme na dobu okupace a ano, Bernd Posselt se má za co omlouvat. Může to dělat do konce života a stejně to nebude stačit.

Když jsem četl Orwellův román 1984, měl jsem největší problém s jeho termínem „doublethink.“ Dvojité myšlení. Zastávání nějakého postojeM Ochota tento postoj zuřivě hájit a pak ho jak přepnutím vypínače zase odvrhnout a hájit postoj přesně opačný. Eastasie je přece odjakživa ve válce s Oceánií… Měl jsem s tím problém, protože přece takhle to nefunguje! Není možné, aby si člověk nezachoval alespoň zbytek kritického myšlení. Vždyť by se nemohl podívat do zrcadla!

Dnes se musím Orwellovi za mojhe tehdejší pochybnosti omluvit. Měl totiž pravdu.

Motto:

„Rušení veta neznamená oslabování suverenity. Zrušení veta znamená silnější EU, která bude mít sílu ochránit suverenitu svých členů. Posilování EU není zrada, pokud ano, pak jsem hrdý zrádce. Protože Česko potřebuje silnou Evropu víc než veto.“