Vše, co jsem kdy v životě dostal cenného, to jsem dostal nezaslouženě, nebo zadarmo. Mám grunt, dobrou ženu a pět dětí. Mám slušnou práci od šesti do dvou bez přesčasů. Můj šéf mě má rád. Mám dobré a shovívavé sousedy i věrné kamarády. Ve Vidlákově je bezpečno a všichni se známe jménem.
Můžu jíst každý den maso, mám plnou ledničku i mrazák, zásoby ve sklepě a vlastní studnu. Umím zabít a zpracovat všechno domácí zvířectvo, kuřetem počínaje, prasetem konče. Mám dost volného času na knížky i televizi a každý den se mohu hodinku jen tak poflakovat. Už ve třiceti jsem si mohl říci, že se všechna moje přání vyplnila.
Nic z toho jsem si nezasloužil. A protože jsem si to nezasloužil, o to víc si toho vážím. Svým životem jsem bohatší než lecjaký miliardář. Jsem král z Nemanic, Robinson na svém ostrově pokladů, Romeo co přežil i s Julií.
Jsem potomek evangelíků, kteří raději opustili vlast, než aby zapřeli víru a z Boží milosti jsem dostal víc než budu kdy moci zaplatit. Proto píšu. Je to malá splátka, ale snad poslouží.
Je dobojováno, jasným vítězem voleb je Petr Pavel, který získal víc než 58% hlasů. Andrej Babiš získal víc než 41%. Není o čem spekulovat, není důvod něco zpochybňovat, výsledek je nad slunce jasnější. My si musíme říct, co Pavlovo vítězství znamená a co nám to všem přinese.
Dnes se to celé rozlouskne. Brzy odpoledne budeme vědět, kdo volby vyhrál a stane se na příštích pět let naším prezidentem. Všechno už bylo řečeno, voliči se rozhodli. Hlasy pak sečte volební komise ručně a vyvěšené výsledky je možné překontrolovat. Mluvit o volebních podvodech nemá smysl. Ano, stávají se chyby, jako když v jednom obvodě v Brně sečtou víc hlasů, než kolik přišlo voličů, ale že by někdo dokázal ovlivnit výsledek voleb tím, že by rozpečetil v noci stovky uren a vyměňoval v nich volební lístky, to je poněkud mimo realitu.
Přátelé, dneska si zahraju na svého blogerského kolegu Vlka. Můj bratr vládne angličtinou podstatně lépe než já a tak je schopen číst i anglické zpravodajství. Před několika dny se k němu dostal docela zajímavý odkaz, který jsme nemohli nechat jen tak.
Vězte, že v USA existuje komunistická strana. A tato americká komunistická strana vydávala od roku 1944 až do roku 2016 takové svoje americké Haló noviny. Jedná se o časopis „Political Affairs“ Anglická Wikipedie o něm píše (v automatizovaném překladu):
Prezidentská volba na pozadí války, deindustrializace a zbídačení chudších vrstev národa. Prezidentská volba v zemi, která je největším exportérem elektřiny, ale zároveň má nejvyšší ceny za energie na světě. Prezidentská volba v době projednávání zákona o dezinformacích, který ukončí svobodu slova v této zemi. Prezidentská volba v národě, který je rozdělen na Prahu a lásku proti vsi a nenávisti. Alespoň takhle to říkají v Praze. Prezidentská volba, o které se dá tušit, že bude na dlouhou dobu poslední svobodná.
Přátelé, dnes pro vás mám jednu lahůdku, která se stala mému bratrovi Masterovi a hodí se ke kulisám této prezidentské volby. Ukazuje, co nás bude čekat, pokud se na Hrad dostane soudruh generál a připraveným plánům Pětikolky nebude už stát nic v cestě.
Dnes budu pokračovat v dávání panských rad. Prosím nedivte se mi, nad blogery se postupně smráká. Jestli se nám na Hradě usadí Jenerál, tak už nebude nic stát v cestě novému zákonu o dezinformacích, který nás všechny vykastruje, protože výklad o tom, co smíme a co nesmíme psát, se přesune k nějaké anonymní byrokracii, která bude kdykoliv schopná nás chytit za slovo a tvrdit, že naše umlčení (a potrestání) je v zájmu evropských hodnot a svobody. Žádná opozice pak už nebude, protože cokoliv nesouhlasného se překvalifikuje na rozvratné a bude řádně otaxováno příslušnou sazbou.
Já mám SPD rád. Byli první, kteří mě pustili alespoň nakouknout mezi sebe. S leckterými představiteli SPD jsem měl možnost si popovídat. Podpořil jsem je v krajských volbách – především v Praze, kde se tato strana poprvé dostala na magistrát. V SPD je spousta lidí, které jsem pozval na zabijačku a které považuju za své osobní přátele. Měl jsem možnost si popovídat s Jaroslavem Baštou. Prostě mi nejsou lhostejní.
Přátelé, loni na podzim jsem napsal článek, který jsem uvedl nadpisem „Proč neřeknete rovnou, že vám docházejí Ukrajinci?“ Byl to článek velmi emotivní, protože jsem v něm popisoval své osobní znechucení nad výrokem našeho náčelníka generálního štábu Karla Řehky, že se musíme připravovat na válku velkého rozsahu.
… musí soupeř prohrát.
Přátelé, ve svém předvčerejším článku jsem napsal, že pro druhé kolo voleb nejsou pro Andreje Babiše karty rozdány nijak zvlášť příznivě. Papírově má Petr Pavel podporu téměř šedesáti procent hlasů, velkých médií, vlády… navíc generál nestojí proti dalšímu Zemanovi, který měl extrémně nabroušený jazyk a přesně věděl, na kterou strunu uhodit. Všechny tyto skutečnosti hovoří spíše v Babišův neprospěch. Není divu, že můžeme stále častěji slyšet, že Babiš nemůže zvítězit.
Já vím, že se budu trochu opakovat, ale v zájmu nových čtenářů je to nutné. Já dám na osobní dojem. V dnešním světě mediálních lží, faulů, klamů a polopravd existuje podle mě jediná cesta, jak se nezbláznit. Pokud chci zjistit, jaký někdo doopravdy je, prostě se s ním musím setkat a mít možnost nerušeného soukromého rozhovoru. Už hodněkrát jsem se přesvědčil, že i krátké setkání dá jinou perspektivu a vždycky přinese nový úhel pohledu. Vždycky po takovém setkání vznikne článek, který se snaží zachytit to nejpozitivnější, co jsem si z rozhovoru odnesl. Ani tentokrát to nebude jinak.
