Petrarcův sonet

„Držet h*bu a krok, jinak přijdete o práci!“ Studenti proti Ševčíkovi?
Vyoral má jasno, kdo je zformoval

PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA Pavlovi už budují kult osobnosti, komentuje Tomáš Vyoral inauguraci nového českého prezidenta. Ohledně podepsání zákona o snížení valorizace soudí, že Pavel ví, jak je norma kontroverzní. A proto „klame rameny“, protože ví, že ústavní stížnost stejně podá opozice. Arogance vůči účastníkům demonstrace ho nepřekvapuje. A kauza Ševčík? „Současná totalita už dohání totalitu minulou,“ soudí. Protestující studenty dle něho zformovala média…atd.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Drzet-h-bu-a-krok-jina…

...Podle slov mnoha mediálně renomovaných, jinak polodementních a ideologicky zaslepených komentátorů, ať už z řad novinářů, politiků, nebo jiných „expertů“, nám Rusko krachuje před očima každý den už několik dlouhých let. Zatímco nepotopitelný a nezničitelný samozvaně demokratický Západ se drží na hliněných nohách, přičemž se snaží všem a sobě především namluvit, že jsou ocelové.

Jak začnou padat banky, je to opět špatná předzvěst hlavně pro nás pro občany, kteří na tom budeme jako obvykle tratit nejvíce. Jinak Rusko je dle mého natolik pragmatické, že ví, že posmívání se soupeři či nepříteli není to pravé ořechové.

Navíc podstatný je taky ten smích poslední, jak víme.

Alfred McCoy: Otázka mučení: výslechy CIA od studené války po válku proti terorismu - vydáno 2007
První kapitola: Dva tisíce let mučení - zkráceno
překlad z: https://www.amazon.com/Question-Torture-Interrogation-American-Project-…

V dubnu 2004 byla americká veřejnost ohromena, když televize CBS odvysílala fotografie z věznice Abú Ghrajb, na nichž byli Iráčané nazí, s kuklami na hlavách a zkroucení v ponižujících pozicích, zatímco nad nimi stáli američtí vojáci a usmívali se. Když tento skandál obletěl titulní stránky novin po celém světě, ministr obrany Donald Rumsfeld ujistil Kongres, že zneužívání "spáchal malý počet amerických vojáků", které publicista William Safire označil za "úchyly". Jiní komentátoři - s odkazem na slavný stanfordský vězeňský experiment, v němž se obyčejní studenti hrající si na "dozorce" brzy stali brutálními - přičítali zneužívání kolapsu disciplíny přetížených amerických vojáků v přeplněných věznicích.
 Tyto fotografie však ve skutečnosti nejsou snímky pouhého sadismu nebo selhání vojenské disciplíny. Ukazují spíše metody mučení CIA, které v uplynulém půlstoletí metastázovaly do bující rakoviny uvnitř americké zpravodajské komunity. Pokud se na tyto obrázky podíváme zblízka, můžeme vidět vývoj mučicích technik CIA od jejich počátků v roce 1950 až po jejich dnešní dokonalost. Fotografie z Iráku skutečně ilustrují standardní výslechovou praxi uvnitř globální sítě tajných věznic CIA, které z pověření výkonné moci fungují od začátku války proti terorismu. Tyto fotografie a pozdější vyšetřování, která tím byla podnícena, nabízejí výmluvné známky toho, že CIA byla jak vedoucí agenturou v Abú Ghrajbu, tak zdrojem systematického mučení praktikovaného na Guantánamu, v Afghánistánu a Iráku. Z tohoto pohledu devět vojáků postavených před válečný soud za týrání v Abú Ghrajbu pouze plnilo rozkazy. Odpovědnost za jejich činy leží výše, mnohem výše, v hierarchii velení.
 
V této vášnivé polemice všichni, zastánci i odpůrci mučení, hrají podle scénáře, který byl napsán před více než padesáti lety v době studené války. Pátrání po kořenech Abú Ghrajbu ve vývoji a šíření charakteristické americké formy mučení totiž nějakým způsobem zapojuje téměř celou americkou společnost - brilantní vědce, kteří prováděli psychologický výzkum, vynikající profesory, kteří obhajovali jeho používání, velké univerzity, které je hostily, ctihodné zákonodárce, kteří hlasovali pro finanční prostředky, a dobré Američany, kteří mlčky souhlasili, kdykoli média nebo kritici v Kongresu riskovali svou kariéru kvůli odhalením, která nenašla velkou podporu občanů, a umožnili tak pokračování procesu.
 
To, co začalo jako ojedinělý případ zneužívání několika " zkaženými jablky", "sadistickými" vojáky na "noční směně" nebo několika " zpracovanými burany z Cumberlandu v Marylandu", přerostlo během pouhých šesti měsíců ve velký politický skandál, který snížil majestát amerického státu, nejvýznamnější světové mocnosti. Jak americký tisk zkoumal a washingtonská byrokracie shromažďovala dokumenty, odhalení o zneužívání se šířila z Abú Ghrajbu do amerických vojenských věznic po celém světě. Navzdory jedenácti vojenským vyšetřováním, dvanácti slyšením v Kongresu a čtyřiceti brífinkům v Bílém domě, jejichž cílem bylo skandál pohřbít, se odpovědnost postupně přenášela z hrstky vězeňských dozorců na Pentagon a nakonec na prezidenta. To, co začalo jako zkoumání noční směny v jednom bloku, se rozvětvilo do vyšetřování, nejprve politiky Bushovy administrativy v oblasti výslechů, a poté do vnitřního fungování státu národní bezpečnosti, ústavních omezení výkonných pravomocí a hranic občanských svobod, takže ostatní nedávné americké politické skandály se zdají být, když ne malicherné nebo provinční, tak alespoň poněkud omezenější ve svých důsledcích. Ve srovnání s vážnými státními otázkami, které vyvolal Abú Ghrajb, se Watergate, úzce chápaná, jeví jen jako selhání charakteru jednoho člověka; Írán-Contra jako ojedinělý, i když zajímavý incident na sklonku studené války; a především aféra Monica Lewinská jako smutná, špinavá a zapomenutelně stranická. Konečně, na počátku jednadvacátého století, století Ameriky, se Spojené státy dočkaly krize hodné jejich velkoleposti coby globální mocnosti, krize odhalující nejhlubší nejednoznačnost našeho věku - napětí mezi bezpečností a svobodou, morálkou a účelností, suverenitou a internacionalismem, právním státem a imperativy tajných operací, demokracií doma a panstvím v zahraničí. Závažnost skandálu však paradoxně odrazuje od televizního zpravodajství, brání se podrobným analýzám a nakonec může Abu Ghraib vytěsnit z americké kolektivní paměti.
 
Hlouběji je tato kontroverze výsledkem rozporuplné politiky Spojených států vůči mučení, která je patrná od počátku studené války. V OSN a na dalších mezinárodních fórech Washington vystupoval proti mučení a obhajoval univerzální standard lidských práv. V rozporu s těmito diplomatickými úmluvami však CIA během stejných desetiletí mučení propagovala. Několik vědeckých esejů upozornilo na tento rozpor v politice USA v oblasti lidských práv, aniž by chápaly jeho příčinu: zejména přetrvávání technik mučení a výsadní právo na jejich používání v rámci zpravodajské komunity.
 
Na nejhlubší úrovni je zneužívání v Abú Ghrajbu, Guantánamu a Kábulu projevem dlouhé historie charakteristické americké doktríny tajné války, která se vyvíjela od druhé světové války a v níž se psychologické mučení stalo ústředním, i když tajným aspektem americké zahraniční politiky. Tato kniha se tedy nezaměřuje primárně na konkrétní incidenty, i když jsou důležité, jako například události v Abú Ghrajbu, ale zkoumá tyto události jako projev toho, jak byla americká moc ve světě uplatňována - tak silně, tak důrazně a tak nesprávně.
 
 V letech 1950 až 1962 se CIA zapojila do mučení prostřednictvím masivního úsilí o kontrolu mysli, psychologického boje a tajného výzkumu lidského vědomí, který dosahoval nákladů ve výši jedné miliardy dolarů ročně - skutečný projekt "Manhattan" mysli. Po experimentech s halucinogenními drogami, elektrickými šoky a smyslovou deprivací pak tato práce přinesla nový přístup k mučení, který byl psychologický, nikoliv fyzický, a který se snad nejlépe popisuje jako "mučení bez doteků". Objev agentury představoval kontraintuitivní průlom - vskutku první skutečnou revoluci v kruté vědě o bolesti za více než tři století. Aby mohla CIA testovat a následně propagovat svou osobitou formu mučení, působila tajně ve vlastní společnosti, pronikala do klíčových amerických institucí - univerzit, nemocnic, americké Agentury pro mezinárodní rozvoj a ozbrojených sil - a kompromitovala je. Jako vedoucí agentura v rámci širší zpravodajské komunity mohla CIA dlouho využívat jak vojenské, tak civilní zdroje, aby posílila svůj dosah a snížila svou odpovědnost. Pokusy agentury utajit tyto programy před kontrolou ze strany výkonné a zákonodárné moci navíc vyžadovaly manipulaci s vlastní vládou prostřednictvím tajných technik, zejména dezinformací a ničení usvědčujících dokumentů.
 
Přesto, pokud je genialita objevem zřejmého, pak zdokonalení psychologického mučení CIA bylo významným vědeckým zlomem, i když ve světě mimo její tajné úkryty nepovšimnutým a neohlášeným. Po více než dva tisíce let vyšetřovatelé zjišťovali, že pouhá fyzická bolest, ať už byla jakkoli extrémní, často vyvolávala zvýšený odpor. Naproti tomu psychologický přístup CIA spojil dvě nové metody, "smyslovou dezorientaci" a "bolest způsobenou vlastní rukou", jejichž kombinace vyvolává v obětech pocit odpovědnosti za svoje utrpení, a tím i snazší kapitulaci před jejich trýzniteli. Ačkoli se zdá, že je termín "smyslová dezorientace" neškodný, znamená v podání CIA něco mnohem invazivnějšího. Díky neúnavnému zkoumání základní podstaty lidského organismu s cílem identifikovat jeho fyziologická a psychologická zranitelná místa se "smyslová deprivace" CIA vyvinula v totální útok na všechny smysly a citlivosti - sluchové, zrakové, hmatové, časové, teplotní, prožitkové, sexuální a kulturní. Tato metoda, zdokonalená léty praxe, se opírá o jednoduché, až banální postupy - izolace, stání, teplo a chlad, světlo a tma, hluk a ticho, které systematicky útočí na všechny lidské smysly. Spojení těchto dvou technik, smyslové dezorientace a bolesti způsobené sobě samému, vytváří synergii fyzického a psychického traumatu, jehož součet je úderem kladiva do základů osobní identity.
 
Tato notoricky známá fotografie Iráčana v kukle na bedně, s nataženýma rukama a dráty k rukám, odhaluje tuto skrytou metodu. Kukla slouží k deprivaci smyslů a natažené ruce k sebepoškozování.
 
Ačkoli se zdá, že mučení bez doteků je méně brutální než fyzické metody, zanechává hluboké psychické jizvy jak na obětech, tak na vyslýchajících. Jeden britský novinář, který pozoroval používání této metody v Severním Irsku, označil smyslovou deprivaci za "nejhorší formu mučení", protože "vyvolává u vyslýchaných větší úzkost než tradičnější mučení, nezanechává viditelné jizvy, a proto se hůře dokazuje, a má dlouhodobější účinky". Oběti často potřebují rozsáhlou léčbu, aby se zotavily ze zranění, která jsou mnohem ochromující než pouhá fyzická bolest. Přitom pachatelé mohou trpět nebezpečným nárůstem ega, což vede ke stupňující se krutosti a trvalým emočním poruchám. Ačkoli k mučení může být vycvičen každý obyčejný muž nebo žena, v každém perzekučním táboře se najde několik mistrů, kteří se tohoto úkolu zhostí se sadistickou chutí - oběti je nenávidí a nadřízení si jich váží. Psychologické metody, uplatňované pod tlakem skutečných polních operací po roce 1963, brzy ustoupily nepředstavitelným krutostem, fyzickým i sexuálním, prováděným jednotlivými pachateli, jejichž improvizace, využívající lidské schopnosti brutality, jsou děsivé.
 
Můžeme se ptát, proč je psychické mučení tak ničivé a způsobuje škody, které jsou často trvalejší než nejbrutálnější forma fyzického týrání? Poznatky o zacházení s chilskými oběťmi umučenými za režimu generála Augusta Pinocheta nabízejí klíč k této složité otázce. Psychoterapeut Otto Doerr-Zegers zjistil, že oběti trpí "nedůvěrou hraničící s paranoiou a ztrátou zájmu, která výrazně převyšuje vše, co lze pozorovat u úzkostných poruch". Dotyčný "nereaguje na mučení pouze únavou trvající dny, týdny nebo měsíce, ale zůstává trvale unaveným člověkem, relativně bez zájmu a neschopným se soustředit". Tato zjištění ho přivedla k objevné otázce: "Co v mučení umožňuje změnu takové povahy, že se jeví podobná psychotickým procesům a poruchám organického původu?".
 
Odpověď, jak tvrdí Doerr-Zegers, spočívá v psychologické, nikoli fyzické "fenomenologii mučení": (1) asymetrie moci; (2) anonymita mučitele vůči oběti; (3) "dvojí vazba", kdy buď vypovídáte, nebo zrazujete druhé; (4) systematická "falešnost" vykonstruovaných obvinění, umělého osvětlení, lstivých podvodů a "předstíraných poprav"; (5) uzavření v odlišných prostorech znamenajících "přemístění, uvěznění, těsnost prostoru a zničení"; a (6) časovost "vyznačující se určitou nepředvídatelností a velkým opakováním, které nemají konce. " Velká část bolesti způsobené všemi formami mučení je tedy psychická, nikoli fyzická, a je založena na zbavení obětí jakékoli moci nad svým životem. Souhrnně řečeno, mučitel se snaží "urážením a ponižováním, pomocí hrozeb... rozbít integritu osobnosti". Prostřednictvím této asymetrie mučitel nakonec dosáhne "úplné moci" a oběť uvede do "stavu úplné nebo téměř totální bezbrannosti " .
 
Jak popisuje Doerr-Zegers, psychologická složka mučení se stává jakýmsi totálním divadlem, konstruovaným nerealitou lží a obrácením reality, což neúprosně končí sebezradou a zničením oběti. Aby byla jejich inscenace falešných obvinění, vymyšlených zpráv a předstíraných poprav přesvědčivá, stávají se vyšetřovatelé často tvořivými divadelníky. Samotná mučírna tak má divadelní charakter kulis se speciálním osvětlením, zvukovými efekty, rekvizitami a kulisami, které jsou navrženy s perverzní inscenační zručností, aby vyvolaly auru strachu. Jeviště i cela konstruují vlastní druh časovosti. Zatímco hra na čas rozšiřuje a zároveň hroutí, aby diváky přenesla k rozuzlení, vězení čas deformuje, aby oběť dezorientovalo a následně polapilo. Když mučitel manipuluje s okolnostmi tak, aby "maximalizoval zmatek", oběť pociťuje, že "předchozí schémata o sobě a světě... se rozpadají", a stává se vnímavou vůči "mučitelově konstrukci reality". Ve zvláštních podmínkách psychického mučení si oběti, izolované od ostatních, vytvářejí "citové vazby na své trýznitele", které je činí vnímavými pro zvrácenou hru, v níž jsou diváky i herci, subjekty i objekty - scénář, který je často nejen dezorientuje, ale také emocionálně a psychicky poškozuje, v některých případech až do konce života.
 
Jakmile CIA dokončila výzkum mučení bez doteků, byla aplikace této metody kodifikována v příručce kontrarozvědky Kubark s kuriózním názvem "Výslech v roce 1963". Agentura se poté pustila do šíření nových postupů po celém světě, nejprve prostřednictvím Úřadu veřejné bezpečnosti U.S. AID policejním sborům v Asii a Latinské Americe a později, po roce 1975, prostřednictvím mobilních výcvikových týmů americké armády působících v 80. letech ve Střední Americe. V boji proti komunismu tak Spojené státy přijaly některé z jeho nejodpornějších praktik - podvratnou činnost v zahraničí, represe doma a mučení.

Každý osel teď hýká:
"Zrušte toho Ševčíka!"

Války sou tajné potřeby mocných i podržtašek v guberniích, na kerých se napakujou a otravní blboni se postřílejí a osiřelé majetky schrábne korporát. Válka je prvním bodem ve volbách potřeb harpagondechujců.

Valí se toho na nás ze všech stran tolik špatného, že jsem pak vděčná za následující odlehčené pojednání.
Kterému sice nezbývá stejně nic jiného než řešit to devastující kolem nás, ale trochu humornější formou...
Na tíži problémů to sice neubere, ale můžeme se tomu aspoň na chvíli trochu zasmát:-)
Já už to v tom marasmu rozkladu vážně potřebuji..., tak snad trochu pobaví...

VLÁDO ČESKÉ REPUBLIKY, JE TĚCH DEZOLÁTŮ V ČECHÁCH NĚJAK MOC …

LADISLAV POKORNÝ

Takový nešvar se nám tu v české kotlince nějak rozmohl. Přibývají nám tu dezoláti, a co hůř, dávají o sobě vědět. Kde je chyba?

Jde samozřejmě o problematiku, kterou není snadné vysvětlit, a měl by s tím nejspíš problém i třeba nějaký profesor politologie z Brna. A zvláště uvážíme-li, že vláda dělá, co může, aby se našim občanům žilo stále lépe. Přesto si toho dezoláti neváží a všechno je jim málo. Shrneme-li si vládní politiku posledních několika měsíců, těžko můžeme něco vytknout, a to zvláště poté, co vláda šalamounsky aktualizovala své původní vládní prohlášení. Tak o co vlastně dezolátům jde?

Ukrajině v čele s naší vládou pomáháme, jak můžeme, Putinovi už naši ministři zasadili celou řadu ran, některé z nich byly smrtelné. Jen namátkou – neodebíráme už ani kapku jeho plynu, protestujeme proti jeho ropě, v médiích už byla uveřejněna celá řada jeho karikatur, sankcemi jsme dosáhli toho, že se Rusko potácí na samé hranici bytí a nebytí, sám Putin neví už dne ani hodiny, kdy bude opět pověšen v igelitovém pytli na budovu Ministerstva vnitra. Tanky Leopard válcují agresora, nejlépe by o tom mohl vyprávět ministr Válek, který se kvalifikovaně podílí na jejich řízení prostřednictvím svého mobilního telefonu přímo ze Sněmovny. To je ovšem dezolátům trnem v oku…

Díky vládě se nám dobře v Česku žije, ať si říká, kdo chce a co chce. Vláda nám zajistila plyn mnohem demokratičtější, než byl dříve. Ceny energií klesají, zvláště poté, co je vláda zastropovala. Nikdo, a to opakujeme, nikdo nemusí platit za energie nesmyslné zálohy v podobě vyšších desítek tisíc, jak se nám snaží dezoláti podsunout, často jsou zálohy jen ve výši 10-20 tisíc korun měsíčně, v řadě případů i méně. Ceny potravin drží vláda pečlivým dohledem a kontrolou nad marží obchodníků na velmi přijatelné úrovni, podle našich informací jsou ceny potravin u nás stále výrazně nižší než v řadě afrických a jihoamerických států.

Přes to všechno počty dezolátů, zdá se, neklesají. Dezoláti nám demonstrují, podepisují petice na podporu jiných dezolátů, nečtou články na Fórum 24, a pokud je čtou, pak se jim vysmívají, šíří dezinformace na sociálních sítích, chodí na koncerty Nohavici, nesledují Českou televizi, zato čtou Vidláka, někteří z nich nepřestali chodit ani k MUDr. Pollertovi, spoustě z nich se nelíbí pořádání takových pěkných akcí, jako Bandera party v Plzni, jsou i tací, kteří by nejraději dál jezdili v autech se spalovacími motory, a ti nejzvrhlejší z nich dokonce vykřikují něco o mírovém ukončení konfliktu na Ukrajině. A při tom všem se nenechají odstrašit ani tím, že ministr vnitra už s nimi nebude mít slitování. A zřejmě jich přibývá. Tak co s tím, vládo České republiky?
https://pravyprostor.net/?p=157781