Můj oblíbený politický komentátor, Pavel Šik, se ve svých fejsbůkových příspěvcích v posledních dnech zamýšlí, jestli Trumpovi náhodou neruplo v bedně. Chová se zhrzeně kvůli Nobelově ceně míru, uvaluje cla na evropské země, kterým se nelíbí, že si chce vzít Grónsko, ohlašuje pomoc íránským demonstrantům a pak je nechá režimem zmasakrovat, zveřejní Macronovu soukromou zprávu, kterou mu Emánek poslal, přebere Machadové její Nobelovku… vynechal jsem něco?

Normálně to nedělám, ale dneska vyjdou dva články. Svět se zbláznil natolik, že se to do jednoho textu nevejde a nechci čekat na zítra. Geopolitiku si necháme na desátou večer, teď to bude jedna rychlá aktualita o České televizi.

Přátelé, znáte nějakou zemi, kdy by zvítězil islámský fundamentalismus a následně si tamní lidé uvědomili, že nic takového nechtějí a tak povstali, svrhli svůj násilnický režim a místo něj zavedli demokracii? Promiňte mi, ale já si žádný takový případ za posledních padesát let nepamatuju. Jakýkoliv režim založený na islámském fundamentalismu byl vždycky svržen jen ještě brutálnějším a ještě fundamentalističtějším režimem. Demokracie byla v islámských státech zavedena pouze na amerických bodácích a vytrvala přesně do chvíle, než okupanti odtáhli.

Předchozí tři roky v politice měly jednu výhodu. Člověk se postupně dozvěděl OFF – o fšech fšechno. Mám spoustu přátel mezi státními úředníky, politiky i kamarády politků a tak se toho ke mě hodně donese. Až jednou půjdu do blogerského důchodu, bude z toho pěkná kniha. I teď se ke mně donesou zvěsti jak z rakušanovské opozice, tak z vládních luhů a hájů a dnešním, článkem se hodlám vyventilovat z informací, které mě štvou a naplňují mě hořkostí.

Ve stejné době, kdy probíhala schůze poslanecké sněmovny s hlasováním o důvěře, dojel náš prezidentčík na Ukrajinu. Na vojenském hřbitově zkontroloval výsledky muniční iniciativy, potkal se prý i se Zelenským… a na rtech měl krvavé opary… Pamatujete, jak jsme ho v předvolební kampani zobrazili s upířími zuby a krvavou hubou? Tak už se to začíná vyplňovat. Není divu. Mít podíl na smrti tolika mladých kluků, to se do člověka zapíše. Napořád.

Noc ze středy na čtvrtek byla ve znamení vzájemného ujišťování. Saúdská Arábie ujišťovala Írán, že z jejího vzdušného prostoru nikdo útočit nebude. Stejně tak Izrael ujišťoval, že žádný útok na Írán nezahájí a Íránci prý také ujistili svého „malého Satana,“ že nezaútočí jako první. Do toho přišel Donald Trump s překvapivou informací, že v Íránu krveprolití skončilo, popravy nebudou a tak není důvod zaútočit. Rázem také na sociálních sítích ubylo „zaručených zpráv“ o násilí režimu proti pokojným demonstrantům přibylo zpráv o násilí proti pokojným vojákům, kteří hlídkovali v ulicích.

Po včerejším kritickém článku začneme dneska na optimističtější notu, byť konec textu asi moc veselý nebude. Vězte, přátelé, že fejsbůk po šesti dnech zkoumání mého profilu zjistil, že žádná pravidla neporušuju a z toho mála, co jsem se dozvěděl, usuzuji, že mě tentokrát pravda a láska udávala za to, že přes profil prodávám drogy. Takže mám najednou profily dva a pro jistotu budu oba provozovat, bo mi META nezapomněla připsat, že můj profil je v ohrožení. To víte, sice žádné porušení pravidel neobjevili, ale stín podezření zůstal…

Polovina občanské společnosti je to, že kritika směřuje zdola nahoru. Od lidí k politikům. Od lidí k vládě. Lid si může vládu vyměnit, má právo jí vidět pod ruce, má právo ji kritizovat, třeba i neoprávněně. Vláda naopak nemůže rozpustit lid a zvolit si nový. Vláda tu není od toho, aby svůj lid vychovávala, ale aby prováděla umění možného.