Prohra válečného narativu

Amerika jako stát mě sere, ale existuje dost konkrétních Američanů, které mám rád. Patří mezi ně i Michael Hudson, ekonom světového formátu, dnes již více než devadesátiletý pán. Pokud jsem pochytil něco o ekonomice, tak jedině ze seriálu "Hodiny geopolitické ekonomie", z rozhovorů Michaela s jeho žačkou, dnes rovněž starou dámou Radhikou Desay - vřele doporučuji. Na Michaelových stránkách michael-hudson.com, lze nalézt jeho i vynikající kratší články, ale pořád příliš dlouhé pro VK. Např. ten z konce minulého týdne: "Potřeba nového politického slovníku".

 

Jde o to, že některá politická slova byla vytunelována, je velký rozpor mezi jejich původním a současným významem. Typický orwellovský newspeak! Tak třeba původní marxistické levici zabývající se sociální problematikou byl ukraden název. Nynější levice postavená na neomarxismu má zcela jinou náplň. Proto ta potřeba nového vysvětlování pojmů.

 

V článku si Michael nejprve všímá drtivé porážky britských konzervativců labouristy, ke které došlo 4. července. Obě to jsou středové strany jedna trochu napravo a druhá trochu nalevo. "Velké drama", které nic nemění. Rozdíly mezi centristickými stranami jsou minimální, všechny zastávají ekonomický neoliberalismus. Podporují neoliberální škrty v sociálních výdajích, aby získaly finance na zbrojení, podporují deindustrializaci, podporují USA a NATO. Pro Evropu to znamená podřizovat se americkým cílům, které jsou prosazovány prostřednictvím NATO a Evropské komise, kterou Michael považuje za evropskou obdobu amerického Deep State. Evropské ekonomiky se stávají pasivními, dochází k inflaci, k obchodním deficitům v důsledku obchodních a finančních sankcí proti Rusku a Číně, které vyvolaly USA a v důsledku přesunu evropského obchodu z Ruska a Asie na Spojené státy, na kterých se přímo vytváří obchodní závislost. Stejný efekt posiluje i válečná propaganda a rostoucí evropské zbrojení, které zajišťují rovněž američtí zbrojaři.

Vzniká uzavřený kruh beznaděje: Strana, která je u moci, vede neoliberální politiku, v příštích volbách prohraje se soupeři, ale když se oni dostanou k moci, vedou stejnou neoliberální politiku, takže příští volby prohrají zase oni a cyklus se může zopakovat.

 

Voliči ve Francii, Německu a Itálii se od této slepé uličky odvracejí. Všechny dosavadní centristické strany v poslední době prohrály - a všichni jejich poražení lídři měli podobnou proamerickou neoliberální politiku.  Evropské volby, stejně jako ty letošní listopadové ve Spojených státech, budou patrně z velké části protestním hlasováním - voličům nic jiného nezbývá, než volit "populistické nacionalistické" strany, které slibují rozbití tohoto statu quo. V kontinentální Evropě je to něco podobného jako bylo britské hlasování o brexitu.

AfD v Německu, Národní shromáždění Marine le Penové ve Francii a italští Bratři Georgie Meloniho jsou zobrazováni jako rozbíječi a rozvraceči ekonomiky - tím, že jsou nacionalističtí, místo aby se přizpůsobili Komisi, NATO a EU, dělají opak, staví se proti válce na Ukrajině a evropské izolaci od Ruska. Proto je voliči podporují. Jsme svědky lidového odmítání statusu quo. Centristické strany označují veškerou nacionalistickou opozici za neofašistickou, tak jako v Anglii média označují konzervativce i labouristy za centristy, ale Nigela Farage za krajně pravicového populistu.

Dnes neexistují žádné "levicové" strany v tradičním smyslu politické levice.

Bývalé levicové strany se přidaly k centristům a staly se proamerickými neoliberály. Na staré levici neexistuje protějšek nových nacionalistických stran, s výjimkou strany Sary Wagenknechtové ve východním Německu, našeho Stačilo a slovenského Smeru. "Levice" už neexistuje jako byla v dobách našeho mládí.

Dnešní sociálnědemokratické a dělnické strany nejsou ani socialistické, ani prodělnické, ale prouprchlické. Britští labouristé a němečtí sociální demokraté už nejsou ani protiváleční, ale podporují války proti Rusku a Palestincům a vsadili na neoliberální thatcherovsko-blairovskou reaganomiku a ekonomické odtržení od Ruska a Číny.

Sociálnědemokratické strany, které byly před sto lety na levici, zavádějí úsporná opatření a škrty v sociálních výdajích. Pravidla eurozóny omezující schodky státních rozpočtů na 3 % v praxi znamenají, že její klesající hospodářský růst bude z bídou stačit zbrojení - 2 % nebo 3 % HDP, především na nákup amerických zbraní. To  znamená pokles směnného kurzu Eura.

To vůbec není konzervativní ani centristické, to je tvrdé pravicové ždímání pracujících a vládních výdajů, které levicové strany podporují už dávno.  Dnešní politický status quo snižuje mzdy a životní úroveň a ničí ekonomiky. Mění NATO v agresivní protiruskou a protičínskou alianci, která zadlužuje státní rozpočty, což vede k dalšímu omezování sociálního zabezpečení.

To, čemu se říká extremistické pravicové strany, jsou nyní protiválečné strany

To, čemu se říká "krajní pravice", podporuje (alespoň v předvolební rétorice) politiku, která se dříve nazývala "levicovou", která vystupuje proti válce a zlepšuje ekonomické podmínky vlastních dělníků a zemědělců - nikoli však přistěhovalců. A stejně jako v případě staré levice jsou hlavními příznivci pravice mladší voliči. Na ty především dopadá pokles reálných mezd v celé Evropě. Vidí, že jejich perspektivy už jsou mnohem horší, než měli jejich rodiče (nebo prarodiče) v padesátých letech po skončení druhé světové války, kdy bylo mnohem méně hypoték na bydlení, mnohem méně půjček v soukromém sektoru, méně dluhů na kreditních kartách nebo za studijní půjčky. Tady ještě naše situace není tak katastrofální jako v západní  Evropě nebo v USA.

Dříve si na Západě každý mohl dovolit koupit dům, když si vzal hypotéku, na jejíž splátky stačila čtvrtina mzdy a hypotéka byla za 30 let splacena. Dnešní rodiny, podniky a vlády jsou však nuceny půjčovat si stále vyšší částky, jen aby si udržely dosavadní životní styl.

Staré dělení na pravicové a levicové strany ztratilo smysl. Nedávný nárůst počtu stran označovaných jako "krajně pravicové" odráží široký lidový odpor k podpoře Ukrajiny ze strany USA a NATO (proti Rusku) a především ke špatným dopadům této podpory na evropské ekonomiky. Tradičně protiválečná politika byla levicová, ale evropské "středo-levé" strany dnes podporují americké válečné úsilí. To je prohlašováno za internacionalistický postoj, ale ve skutečnosti se jedná o podporu amerického unipolárního systému. Evropské země se pouze podřizují, žádnou suverenitu již nemají.

Ukazuje se, že Evropa slepě následuje přerod NATO z obranné aliance na útočnou alianci, aby si USA udržely svoji unipolární dominanci. Evropa se připojila se k americkým sankcím vůči Rusku a Číně, vyprázdnila své zbrojní arzenály, aby mohla posílat zbraně na Ukrajinu a tím pomohla zničit ruskou ekonomiku. Jenže Rusku to neublížilo, ale naopak ho to posílilo. Sankce působily jako ochranná zeď pro jeho vlastní zemědělství a průmysl, znemožnění dovozu vedlo pouze k posílení soběstačnosti Ruska. Ale tyto sankce však poškodily Evropu, především Německo.

Selhání západní verze internacionalismu

Země BRICS+ se odklánějí od statusu quo, stejně jak usiluje národní obyvatelstvo na Západě. Rusko, Čína a další přední země BRICS usilují o vymanění se z pozice zadlužených ekonomik. Toto zadlužení se prostřednictvím diplomacie USA, NATO a MMF šířilo jak na Západě, tak na globálním Jihu i v Eurasii.

Po druhé světové válce internacionalismus sliboval mírový svět. Obě světové války byly odůvodňovány nacionalistickým soupeřením. To mělo skončit, ale místo toho, aby internacionalismus ukončil národní soupeření, západní verze, která převládla s koncem studené války, způsobila, že stále nacionalističtější Spojené státy postavily Evropu a další satelitní země proti Rusku a zbytku Asie. To, co se tváří jako mezinárodní "řád založený na pravidlech", je řád, v němž američtí diplomaté určují a mění pravidla tak, aby vyhovovala zájmům USA, přičemž ignorují mezinárodní právo a požadují, aby američtí spojenci následovali americké vedení jako v dobách studené války.

To není mírový internacionalismus. Unipolární vojenská aliance USA směřuje k vojenské agresi a k ekonomickým sankcím s cílem izolovat Rusko a Čínu. Nebo přesněji řečeno, k izolaci evropských a dalších spojenců od jejich dřívějšího obchodu a investic s Ruskem a Čínou, čímž se tito spojenci stanou více závislými na Spojených státech.

To, co se Západoevropanům mohlo v 50. letech 20. století pod vedením USA zdát jako mírový a dokonce prosperující mezinárodní řád, se změnilo ve stále více se prosazující americký řád, který Evropu ničí. Donald Trump oznámil, že bude podporovat protekcionistickou celní politiku nejen vůči Rusku a Číně, ale také vůči Evropě. Slíbil, že zruší financování NATO a zaváže evropské členy, aby nesli veškeré náklady na obnovu svých vyčerpaných zásob výzbroje, a to především nákupem amerických zbraní, přestože se ukázalo, že na Ukrajině příliš nefungují.

Evropa má zůstat sama a izolovaná. Pokud nezasáhnou "populistické nacionalistické" strany, aby tento trend zvrátily, bude stupňující se mezinárodní hospodářská a vojenská polarizace mít katasrofální dopady na evropskou a americkou ekonomiku, což se především projeví v obchodní, investiční, vojenské, energetické, technologické a geopolitické oblasti. Ukazuje se, že směr, kterým se dnešní status quo pod vedením centristických stran ubírá je sebezničující.

 

Podporovat snahu USA rozbít Rusko a následně totéž udělat s Čínou znamená připojit se k americké neokonzervativní snaze zacházet s nimi jako s nepřáteli. To znamená uvalení obchodních a investičních sankcí, které ochuzují Německo a další evropské země tím, že ničí jejich hospodářské vazby s Ruskem, Čínou a dalšími, kteří jsou označeni jako soupeři (nepřátelé) Spojených států.

Od roku 2022 podpora Evropy americkému boji proti Rusku (a nyní i proti Číně) ukončila to, co bylo základem evropské prosperity. Někdejší průmyslové vedení Německa v rámci Evropy - a jeho podpora směnného kurzu eura - končí. Tento radikální globální zlom je zodpovědný za deindustrializaci Německa tím, že ho izoluje od obchodování s Ruskem a investic do něj.

Podobný tlak je vyvíjen na odtržení evropského obchodu od Číny. Výsledkem je prohlubující se evropský obchodní a platební deficit s Čínou. Spolu s rostoucí dovozní závislostí Evropy na Spojených státech, která zvyšuje náklady ve srovnání s levnějšími nákupy z Východu, dochází k oslabení pozice eura (a zabavení ruských devizových rezerv Evropou) k tomu, že se ostatní země a zahraniční investoři zbavili svých rezerv v eurech a librách šterlinků, což tyto měny ještě více oslabilo. To hrozí zvýšením evropských životních a obchodních nákladů. "Centristické" strany nevytvářejí stabilitu, ale hospodářský úpadek, protože Evropa se stává satelitem politiky USA, a nepřítelem ekonomik BRICS.

Ruský prezident Putin nedávno prohlásil, že přerušení normálních vztahů s Evropou vypadá na příštích zhruba třicet let. Zůstane celá jedna generace Evropanů izolována od nejrychleji rostoucích ekonomik světa, ekonomik Eurasie? Toto směrování amerického unipolárního  řádu umožňuje stranám vystupujícím proti euru prezentovat se nikoli jako radikální extremisté, ale jako strany usilující o obnovení ztracené prosperity a soběstačnosti Evropy - pro jistotu pravicovým protiimigračním způsobem. Zdá se, že to je jediná možnost jak se distancovat od proamerických stran, když skutečná levice, až na několik výjimek, přestala existovat.