Můj bratr Master našel pár zajímavých statistických údajů o celkové úmrtnosti v našem státě od roku 1918. Ověřil si, že se jedná o země koruny české, tedy Čechy, Moravu a Slezsko. V údajích není zahrnuté Slovensko. 

Dnešní článek je vidlácký kam až to jenom jde. V podstatě se mě osobně dotýká a snad  bude jednou hrát významnou roli pro všechny tuzemské zemědělské producenty. Jednou třeba bude ovlivňovat významným způsobem prakticky celý zemědělský sektor a navíc je nádherným předvolebním tématem a zrcadlem současné české politické scény. A to i přesto, že podle mě zákon zůstane jenom na papíře a k nějakému zásadnějšímu průlomu díky němu zatím nedojde.

Ale ovlivní výhled do budoucna. 

Aneb vidlácký návod vládních opatření. 

Krátký úvodník: 

Včera jsem dostl mail od čtenáře a diskutéra Lexe.  Pouštím jej v plném znění, tak jak mi jej poslal: 

Dobrý den, „Vidláku“!

Jistě si na mě pamatujete z jiných blogů, především kdysi od „vlka“, od „Bavora“ a jinde, svého času jsme vedli také korespondenci, že bych přispíval na Vaše stránky.

V pátečním článku nám Alef Nula popisoval své zážitky s covidem. Jak to vypadalo u nich v rodině, když se k nim breberka dostala, jak vypadal průběh a léčení. Osobní svědectví, osobní reportáž psaná na marodce. Alef se přidal k ostatním našim čtenářům a autorům, kteří už nemoc prodělali a podělili se s námi o své zážitky. 

Jak se vám líbil včerejší Alefův článek?

Dobrý ne? Alef umí psát – má to šmrnc, má to styl i osobitost. Já osobně jsem se cítil být přímo u něj doma.  Věcné i emotivní. Popis i charakteristika. Drama, ale nepřehnané a uměřené. Vyzrálý autorský projev který nesklouzával ani k povrchnosti, ani k hysterii.

Reportáž psaná na marodce

Celý příběh začíná celkem nenápadně tím, že někdy začátkem prosince přišla moje nejmladší ze školy a postěžovala si, že se jí v puse utvořil veliký a nepříjemný aft.

U nás v rodině nepatří stonání k běžnému koloritu, při zdraví se udržujeme dílem vlastní pílí a dílem díky vynikajícímu genetickému mixu, zděděnému po předcích. Manželka zašmátrala v příručním bylinářství, namíchala jako vždy nějaké své čarodějné lektvary a do dvou dnů bylo po aftu.

Dnešní článek začnu něčím, co tu leckdo nebude chtít slyšet - Trump je vyřízený. Skončil a žádná cesta zpět pro něj už nevede. Bez ohledu na sliby, proklamace i finanční možnosti. Když jsem včera viděl všechny důležité republikány, jak seděli na inauguraci a byl tam i Mike Pence a předseda republikánů v kongresu a k Bidenovi se moc pěkně měli, tak se prostě Trump dopracoval do svého berlínského bunkru a vyrovnává se s nekonečným proudem zrádců, kteří ho houfně opouštějí. Je sám. A sám nic neudělá. Za chvíli už ani nebude slyšet.

Myslím, že na dnešek se to hodí. První článek o našem symposiu v době, kdy v USA budou inaugurovat Bidena.  Stejně nemůžeme nic dělat, jen čekat, zda se bude něco dít. Dneska tedy budeme diskutovat o nás ... a po očku nakukovat do Washingtonu. 

Proč pro některé existuje Bůh a proč v něj věří, jiní také, ale v jiného a jiní v něj nevěří?

Jsme jeden z živočišných druhů. Kromě nás nikdo neřeší, co bude pak. Jasně, veverka ví, že si musí na zimu našpórovat nějaké zásoby, páč pak by už nic sehnat nemusela, medvěd to řeší jinak, ten se zase musí na podzim pořádně nacpat, aby si udělal tukovou zásobu a pak to mohl prochrápat do jara.  Další živočiši zase mají jinou strategii, kterou jim dala do vínku matka příroda.