Znáte tu situaci, kdy se s někým o něco dohadujete v hospodě. Jedno o co, může to být o tom, kde jezdila před lety jaká tramvaj, kdo vstřelil jakou branku, co napsal Peroutka a jestli věřit Zemanovi nebo ne, zdejší debata jestli jsme se měli při Mnichovu bránit, která jestli konspirační teorie jsou pravdivé či ne a nakolik atd.

Už jste někdy slyšeli Cílkovo či Bártovo vyprávění, jak končí civilizace a zvlášť ta naše civilizace?

Podávají to kluci tak sugestivně. Je moc úředníků, mají moc moci, jsou neschopní, odtržený od reality atd... naše civilizace je komplikovaná... děje se tohle, děje se tamto... přesně to se dělo ve starém Egyptě, Římě....

Cílek s Bártou a spol mají tolik znalostí, titulů, vydaných knih, žvanění v televizi a dalších.

Jenže takhle přeci civilizace nekončí.

Naše senátní volby ještě uložíme na jeden den k ledu a budeme pokračovat ve včerejší krasojízdě na německé téma. Dneska pár slov k bavorským zemským volbám. 

Můj bratr Master v uplynulém týdnu objížděl naše příbuzenstvo v Německu a přivezl mi domů velmi zajímavý materiál, kterému dám přednost před senátními volbami. Dokonce je to tak zajímavý materiál, že jsem použil na nadpis německou klávesnici. A tak se dnes budeme chvíli zabývat současným Německem z autentických příbuzenských zdrojů. 

Dnes jen krátce, ale zato radostněji. 

Daniel Hermann neuspěl v druhém kole senátních voleb, místo něj získal senátorskou (dobře polstrovanou) sesli ODSák Tecl. Vyhrál přesvědčivě o skoro dvojnásobek hlasů. Daniel Hermann si může připsat další neúspěšné volby, protože předtím neuspěl ani jako poslanec. 

V uplynulých dnech to byla docela důležitá zpráva. Na ruskou ambasádu v Británii přišel opoziční ruský novinář Bělov, protože si potřeboval vyřídit papíry pro svatbu. A z ambasády už nevyšel. Jeho přítelkyně kontakotovala policii a britské sdělovací prostředky přišly s tím, že novinář byl na ambasádě zavražděn. 

Zpětně se prohledáním kamerových záznamů zjistilo, že z Moskvy přiletěl patnáctičlenný tým dvěma letadly, kteří se zřejmě zbavili těla rozřezáním. 

Dnes navážu na včerejší článek o tom, jak mám stále neodbytnější pocit, že budeme muset začít znovu od začátku. Popisoval jsem důvody, proč si to myslím. Napadlo mě, že bych mohl zkusit definovat to místo, kdy pokrok přestal být pokrokem a stal se pomalu pastí. 

Proč se nám náš svět tak strašně rozpadá? Protože ať kouknete na cokoliv, dotáhli jsme to na hranu slepé uličky. Ve jménu pokroku jsme ho udělali tolik že to ujž není k žití. Přitom na začátku bylo všechno pěkné, rozumné a bohulibé. Dám jen několik příkladů. 

Den třetí:

Setkání s minulostí

Po půlhodině jsem zjistil, že stan nikdo neotočil, ale že je časné ráno. Kde a kdy spal Pinocchio, dodnes netuším.

Ďábelský nápad

S přicházejícím jarem můj syn, přezývaný Pinocchio (proč právě Pinocchio, dozví se zájemce třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio), při každé nevhodné příležitosti stáčel řeč na možnost zorganizování pořádné letní motorkářské expedice. Vždy obdržel standardní odpověď. Expedice byly v dobách minulých povětšině objevitelského rázu a s otevřeným koncem, což by nám zcela zřejmě neprošlo, páč něco takového by nám paní našeho domu zarazila už ve stádiu zrodu.