Dráždění Ruska a nenávist k Putinovi

Ůvod od JF: 

Při prolézání anglofonních zdrojů občas narazím na článek, o který bych se rád podělil s čtenáři. Tentokrát mi to připadlo skoro jako zjevení. Posuďte sám, překlad přikládám. Zvláštní na tom je, že jsem to našel na těžce konservativním serveru The American Conservative. Myslím, že by se autor článku snadno zařadil na čestné místo seznamu Jakuba Jandy.

Patrick J. Buchanan, The American Conservative, 14.7.2017

http://www.theamericanconservative.com/buchanan/__trashed/

„Je Rusko nepřítelem Spojených států?“ chtěli vědět lidé od NBC od Teda Cruze. Druhý hlavní presidentský kandidát Staré Dobré Strany odpověděl: „Rusko je náš nejvýznačnější protivník. A Putin je grázl od KGB.“

Tima Kain, spolupracovník Hillary Clintonové, soudí, že odhalení, že Donald Trump junior přijal nabídku Rusů na poskytnutí špíny proti Clintonové, by mohlo být hodnoceno jako vlastizrada. Vlastizradou se chápe poskytnutí pomoci a výhody nepříteli v době války.

Jsme tedy skutečně ve válce s Ruskem? Je Rusko skutečně naším nepřítelem?

„Proč je Rusko nepřátelská velmoc.“ zní titulek dnešního úvodníku v The Washington Post, který se snaží vysvětlit, proč by Střední Amerika měla zaujmout stejně rusofobní postoj, jako naše hlavní město:

„Vladimír Putin vyznává soustavu hodnot, která je v zásadním rozporu se základními principy amerických hodnot. Dává přednost sférám vlivu před nezávislostí, korupci před transparentností a represi před demokracií.

A přece - vymezování sfér vlivu velmocí bylo přesně to, co dělal Roosevelt a Churchill se Stalinem, a také to dělal každý americký president, od Trumana až po H.W. Bushe, se Sovětským Svazem.  

Bush I. a James Baker dokonce obvinili Ukrajince ze „sebevražedného nacionalismu“, když začali uvažovat o nezávislosti na Rusku.

Odkdy se podpora sfér vlivu stala neamerickou činností?

Pokud jde o upřednostňování „korupce před transparentností“ - bývalý gruzínský president Michail Saakašvili v listopadu znechuceně rezignoval na funkci starosty Oděsy a obvinil ukrajinského presidenta Petra Porošenka, našeho člověka v Kyjevě, z podpory korupce.

A pokud jde o upřednostňování „represe před demokracií“, proč nebyla tato námitka vznesena proti našemu spojenci v NATO, tureckému presidentu Recep Erdoganovi, proti našemu egyptskému spojenci, generálu Abdel-Fattah el Sissímu nebo proti našemu filipínskému spojenci Rodrigu Duertemu? Byli snad takoví naši spojenci ve studené válce, jakými byl iránský Šáh Reza Pahlaví nebo chilský generál Augusto Pinochet, ryzími demokraty ve stylu Jeffersona? Copak jsme už zapomněli naše současné dějiny?  

The Wahington Post rozpatlal smrt ruského aktivistického právníka Sergěje Magnického ve vězení v roce 2009. Na základě Magnického zákona pak v roce 2012 odhlasoval Kongres sankce vůči ruským elitám.

Jenže jediný čínský laureát Nobeloveny ceny míru, Liu Siao Po, odsouzený na 11 let za boj za demokracii, zemřel ve čtvrtek na rakovinu jater také ve vězení, s policií v nemocničním pokoji. Komunistický diktátor Si Ťin Ping, vedle kterého Putin vypadá jako Justin Trudeau, ani umírajícího muže z vězení nepropustil. Bude Magnického zákon uplatněn také proti Číně? Nesázel bych na to - jde o příliš mnoho kšeftů. Kongres udělá to, co obvykle - ukloní se až k zemi. Přesto náš hrdinný Senát poměrem 98-2 odhlasoval nové sankce vůči Rusku.

Kde jsou kořeny našeho nepřátelství k Rusku a nenávisti k Putinovi, kterého analytik Foxu nazval „stejně zlým jako Hitler“?

Během studené války se každý náš president snažil o zmírnění napětí se Sovětským svazem, který byl zřejmě nejkrvavějším režimem století.

Když v prosinci 1991 studená válka skončila, Sovětský Svaz se rozpadl na 15 zemí. Moskva se vzdala své říše, třetiny svého území a poloviny populace Sovětského Svazu. Marxisticko-leninská ideologie byla mrtvá. Nastala epochální změna. Přesto nepřátelství k Rusku a nenávist k Putinovi překonala vše, co si někteří z nás ještě pamatují z nejhorších dní studené války.

Putinské Rusko nazývají imperialismem, ačkoli maličké Estonsko hned vedle, které by Rusko mohlo spolknout na jedno polknutí, je svobodné už 25 let.

Rusko napadlo Gruzii. Dobře, ano, ale až poté, co Gruzie přepadla odtrženou provincii Jižní Osetii a zabila ruské vyjednavače.

Rusko si vzalo od Ukrajiny zpátky Krym. To je pravda, ale až poté, co převrat v Kyjevě, podporovaný USA, odstranil řádně zvolený režim, nakloněný Rusku.

Rusko zasáhlo v Syrii ve prospěch Bašára Assada. Ano ale až poté, co námi podporovaní povstalci začali spolupracovat s al-Kaidou a ISIS, aby ho svrhli. Nesmí snad Rusko podporovat svého spojence, uznávaného i OSN, který mu poskytuje jeho jedinou námořní základnu ve Středomoří?

Rusové se pletli do našich voleb. A my jsme se zase pletli do záležitostí půltuctu zemí v „barevných revolucích“. V Kapitolu se denně rozléhá volání po nějaké „změně režimu“.

Putin není žádný papež František. Ale není to ani Stalin, není to Hitler ani Mao. A dnešní Rusko není SSSR. Putin je autokrat stejného střihu jako carové z rodu Romanovců.

Spolupráce s ním je klíčová pro mír na celém světě, pro svobodu pobaltských států, pro ukončení války v Syrii. pro klid v Perském Zálivu i pro řešení severokorejské krize.

Přestože se naše tektonické vrstvy drsně třou jedna o druhou, jsme přirozenými spojenci. Rusko Tolstého, Puškina, Solženicyna a ortodoxní církve patří k Západu.

Pokud Amerika klopýtne a spadne do války s Ruskem, které se během studené války všichni naši presidenti dokázali vyhnout, všichni ti, kteří dráždí Rusko a nenávidí Putina, se octnou ve stejném pekelném kruhu dějin, jako idiotští váleční jestřábi z roku 1914 a tři slepí muži ve Versailles v roce 1919.