O moci

Moc je, když jeden jedinec je schopen ovlivňovat chování druhého. (Vědomě či nevědomě).

Vše začíná u biologie. 

Tvorové mohou žít buď jako samotáři nebo ve skupinách s různou mírou a konstelací organizace.

Želvička se vylíhne, vyhrabe z písku, (někdy mezi dravci) běží k moři. Nezná svoji matku, neví, že někteří z těch vedle jsou její sourozenci a jiní ne, pak si plave v moři. Pak na ni přijde nadrženost, spáří se a nashle, pak ji to táhne k pláži, kde se vylíhla, tam vyleze na pláž, vyhrabe díru, naklade do ní vejce, zahrabe a že se jí tam vylíhnou nějací potomci nejspíš ani netuší.

Už sardinky žijí v hejnu, kde sice nepoznají své sousedy, ale výborně poznají, když se ocitají mimo hejno. Pocit z toho mají asi jako studentík, který musí z lavice ke stupínku, jen silnějším.
Když se nějaká sardinka vydá mimo hejno, protože tam viděla něco lákavého k jídlu, ta za ní vyrazí i její okolí, takže to vypadá, jakoby se z hejna vysunula nějaká panožka, ovšem za chvíli nevytrží být v tom malém hejníčku a panožka se zase stáhne. Když se vezme jedna sardinka, poškodí se jí v mozku centrum, které tenhle reflex řídí, tak si sardinka pluje bez ohledu na hejno, kam se jí zlíbí, ostatní to nevydrží a následují ji a sardinka se stane vůdcem hejna.

U spousty druhů zvířat je vztah matka-potomek. Reflexy říkají potomkovi, ať se drží blízko matky a matce ať pořád dohlíží na potomka. Potomek jenž neví nic o světě ví přeci jen, že nejbezpečnějši pro něj je se držet matky, kam jde matka, jde on. Když se potomek vzálí, matka zavolá, potomek přiběhne. Matka je šéf, potomek podřízený. Potomek matku pozoruje a ve spoustě věcí ji kopíruje. Nicméně vazba funguje obousměrně, protože potomek také ovlivňuje matku - úsměv nebo pláč mimina dělají s rodiči divy.
Ve skutečnosti každý má svůj díl moci.

Pak potomek doroste a je odstaven a žije si svůj život.

Když potomci vyžadují větší péči, skupiny se různě rozrůstají a integrují. Sloni vytvářejí skupiny samic, ze kterých jsou vyháněni dospívající samci. Potomci afrických psů zůstávají u rodičů a pomáhají jim s příštím vrhem, dželaby mají alfasamce s několika samicemi, u hyen jdou dominantní samice a samčí chování je znakem podřízenosti, u surikat dominantní samice psychicky kastruje své dcery a pokud má některá potomka vyžene ji ze skupiny (a odsoudí tím k smrti), něktré druhy korálových rybek to mají dokonce tak, že když umře alfasamice, jeden ze samečků změní pohlaví.

I primáti jsou různě společensky organizováni. Orangutani žijí samotářsky, velké teritorium samce překrývá teritoria několika samic (stejně jako u tygrů) jiní mají skupinu s dominantním samcem, co se páří se všemi samicemi, my přirozeně utváříme skupinu/tlupu, uvnitř které se vytvářejí páry, s různou mírou soudržnosti a trvání.

Z podstaty věci, aby skupina mohla fungovat jako celek - což je sám smysl její existence - musí mezi sebou její členové ustanovit vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Protože kdyby ne, tak třeba paviání na jednom místě vyžerou potravu, alfa-samec vyrazí jedním směrem, ostatní členové skupiny si vyrazí každý svým směrem a je po skupině. Aby šli všichni společně, tak musí vědět, kdo je šéf skupiny/jejich šéf a koho mají následovat.

Protože život tlupy zahrnuje i drobné aktivity v podskupinkách, vztady dominance se ustanovují mezi všemi členy navzájem. Když pozorujete třeba lvíčata, jak si hrajou, tak spolu v rámci hry ustanovují, kdo je silnější.

Zvířata, co loví, a jsou schopny se navzájem pozabíjet, mají silněji vyvinuté chování podřízenosti, které silněji zastavuje útok. Jakési opičky v Indii začnou cvakat zubama a dominantní samec se upokojí, psi si lehají na záda a ukazují zranitelná místa. My zvedáme ruce (aby bylo vidět, že jimi nechystáme protiútok) a muslimové si k modlení vybrali pozici největšího sebeponížení, která budí znechucení se dotyčným vůbec zabývat.

Vztahy dominance a podřízenosti ve skupině nejsou úplně pevné a stále se poupravují, podle toho, jak kdo zemře, doroste, je zraněnej, onemocní, získá spojence, jakou specializaci vyžaduje momentální situace atd.

Tím, že je skupina vnitřně dynamická je stále nejadaptovanější vůči prostředí. V podstatě funguje jako jeden super-organismus.

Psychika členů skupiny je nastavená na určitý počet členů. Smečky hyen jsou početnější než smečky lvů, stejně tak smečky paviánů nebo surikat.

Vztahy, které mezi sebou mají jednotliví členové skupiny jsou o skutečné osobní moci.

Když je skupina úspěšná, počet jejích členů roste, skupina se stává nepřehlednou, vnitřně konfliktnější a rozdělí se.

Naše přirozené lidské skupiny jsou někde kolem 60-120 členů. To je i dnes u běžného člověka okruh jeho známých i když lidí potkáte daleko více. (Jak je krásně vidět v reklamě na Nescafé Gold.) Souvisí to s velikostí území, které bylo schopno skupinu uživit. Když vás je moc na jedno území, cesty za potravou jsou delší a nakonec ztrácejí smysl.

S rozvojem dovedností našeho druhu však najednou bylo možné uživit na jednom místě více lidí. Na jednom místě bylo najednou více lidí, kteří se už nemohli navzájem znát. I Jericho s pár tisíci lidmi je označováno v bibli za "město". Proti vesnici kde se všichni znali to byl obrovský skok.

Protože už nebylo možné znát všechny osobně a vědět jak si na tom vůči kterému dotyčnému stojíte, tak se původní sociální pyramida jakoby zvětšila a někteří členové, jako třeba ministr války, vrchní kněz, dostali podpyramidy, ty pak několik stupňů. K tomu dostali nějaké označení, aby bylo vidět, že je na ně delegovaná nějaká moc.

Tak vládce superskupiny nemusí znát všechny své podřízené, ale stejně je dokáže ovládat. Stačí, aby ovládal pár svých přímých podřízených a ti zase ovládali své přímé podřízené. Tak vzniká formální moc, která v nejlepším případě kopíruje moc neformální - přirozenou. (Jak to bylo třeba u SS, kde povyšovali ty nejlepší) - Když se mezi mocé formální a neformální objeví příliš velký rozdíl, dochází k vnitřnímu pnutí a někdy až celkovému rozpadu. - Vis poslední car či Ludvík XVI, osobně spíš sympatiční, ale neschopni vládnout. Vis všechny ty římské občanské války. Vis všechny královraždy, palácové převraty a puče. Vis degenrovaní potomci Merovejců, jimž moc vzali z rukou jejich majordomové. Vis Přemysla Otakara I a tak dále až k nahrazení neschopného Jelcina schopnějším Putinem, neschopného Sobotky schopnějším Babišem, neschopné Mayové schopnějším Johnsonem - byť jedno bylo zákulisními dododami, další volbami a poslední vnitřní volbou strany a posvěcením královny.

Někdy je ta změna brutální, jako nahrazení Caliguly rozumným Claudiem, nahrazení papánka Kennedyho protřelým Johnsonnem, hamletova otce hamletovým strýcem.

Jindy se dotyční mohou dohodnout, jako schopnější Přemysl Otakar I se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem.

Jindy je vláda zabrána zvenku, jako když Egypt ovládli Lybijci, Řekové či Arabové, Anglii dobili Normani, Řím Vizigóti. Někdy je změna jen na trůně, jindy se změní fungování společnosti a někdy to znamená genocídu původního obyvatelstva, nejkdy je naopak původní obyvatelstvo spokojenější s cizí dynastií než s vlastní, protože se jeho poměry zlepší.

Je to proto, že nový vládce vykonává své povinnosti lépe.

Povinosti alfa-jedince ať paviána, krále, presidenta nebo šéfa EU jsou:

1. Musí jasně visuálně předvádět svou dominanci. - Hermelínový plášť krále, maršálská hůl, starej cylindr a obroučky bez skel u afrických náčelníků z verneovek.

U demokratů v saku pak ochranka, doprovod, asistenti, limuzíny a helikoptéry. - Roli pomalovaných kašpárků (ale bez podstaty moci) povrchně přebírají hudební hvězdy vis Michael Jackson, Kiss, Madonna či Netta.

2. Musíte potlačovat neposlušnost a rivalitu. - Pouštění hrůzy Clintona na své nejbližší podřízené, Hitlerovo vzteklé řvaní, mizení stalinových podřízených, když nachápali stalinův podnět jako příkaz.

3. Při fyzickém útoku musíte vy či vaše ochranka být schopni odrazit útok. - Odtud pretoriánské a švýcarské gardy, hradní a královské stráže, tajné služby. Zde byl i počátek SA a SS.

4. Jestliže útok není jen fyzický, musíte přechytračit rivaly. - Nemusíte být nejchytřejší, ale musíte poznat, kdo je rádce, jemuž máte naslouchat. Uspěl Babiš s Prymulou, kdy sice rozhodoval Prymula, ale s posvěcením Babiše, takže Babiš vypadal jako ten moudrý, co si pozval specialistu. Neuspěl Johnson, Trump ani Bolsonaro.

5. Musíte rozhodovat o celé skupině, ať už ji jako pavián vedete na jiný palouček, kde už by mělo dozrávat ovoce, pomáháte získat kontrakty pro váš Boeing či Dassault, pomáhat vašim bankám drancovat Řecko, vysíláte Columba na cestu do Indie, či Drakea do Karibiku. Stavěním pyramid, gladiátorských arén, divadel, zakládáním univerzit, vítězných oblouků, měst. Vedením dobyvačných válek či reformou společnosti.

Taky to zahrnuje ideologii, ať už to je to i ono náboženství, marxismus, fašismus, lidská práva.

6. Musíte vést obranu skupiny a protiútok při vnějším nebezpečí. - To jsou ti starověcí a středověcí králové v čele vojsk, ale i včas a precizně organizovaná armáda a obrana, budování aliancí atd.

7. Musíte odměňovat své nejbližší podřízené/spojence, aby se jim vyplatilo být na vaší straně, ale něco byste měli přinášet všem/většině.

8. Musíte rozsuzovat a ukončovat konflikty mezi podřízenými. - Např Hitler rozsuzující Himmlera a Speera. Eisenhower rozsuzující Pattona a Montgomeryho.    .
 
9. Musíte ochraňovat ty na (nej)nižších společenských úrovních před bezprávím.

10. Měl byste čas od času navštěvovat podřízené na nejnižších stupních - To jsou všichni ti tajemníci navžtěvující JZD, princezny navštěvující špitály a sirotčince, Hitler přátelsky poplácávající miminka, vojáčky z Hitlerjugend i žertující se sedláky, Bush junior u jednotek v Iráku.

Samozřejmě, že se to rozpadá na spoustu podúkolů a celkově to funguje spíš tak, že získáváte a ztrácíte body.

Na konci Chaplinova diktátora je scéna, kde se vůdce vymění za dvojníka a proslovem zcela změní směřování systému.

To je základní nepochopení, toho jak to celé funguje.

Hitler nebyl žádnej krysař s kouzelnou flétničkou, Hitler byl ručička ukazatele nálad ve společnosti. Hitler totiž Němcům naslouchal, což se může zdát docela paradoxní, když o něm mluvíme jako o diktátorovi. Hitler věděl, jak které skupiny obyvatel myslí a to jim odříkával a proto z něj byli tak nadšení. (Děvkaři dělají to samý).

Když se rozhodovalo, jestli vyvražděj mentálně postižené, tak si režim provedl průzkum nálad a zjistili, že většinově by rodiny postižených uvítaly, kdyby jich byli zbaveni, ale nechtějí za to mít zodpovdnost. Přesně toho se pak nacisti drželi. V Kafkově Proměně se rodině jeden její člen promění v obtížný hmyz, oni najednou zvládnou řešit své problémy sami bez něj a na něj útočí.

Kdyby Němci neměli dost poválečné bídy, živoření a nejistot, tak by si Hitlera nikdy nezvolili a kdyby se Hitler nikdy nenarodil, tak by si zvolili někoho podobného. Historie by nebyla stejná, ale podobná by byla. Nacismus nebyl o jednom pomatenci, ale o nasraném národu. Kdyby někdo otočil arabeliným prstenem a Hitler najednou mluvil jako Kristus pán, tak by ho Němci jen přestali poslouchat.

Ale Ježís to mě podobně. Programové nenásilí je jedna ze strategií odboje (že, Ghándí), hledání vyššího smyslu pro zbytečné utrpení taky. Lidé, co poslouchali Ježíše si sami mysleli, že odpor proti Římanům nemá šanci a tak šli za tím, kdo to říkal za ně.

Podstata Hitlerovy moci byla, že odhadoval jednotlivé názory svých (nejbližších) podřízených a pak podle nich rozhodoval tak, aby se nedostal do menšiny, nebo nakonec nezůstal sám proti všem. - To se stalo třeba Gorbačevovi, že se proti němu přímo postavil Jelcin, prohlásil, že Rusko vystupuje ze SSSR. SSSR bez Ruska viditelně nemělo smysl a ostatní, místo aby Gorbačvovi pomohli se Jelcina zbavit a zachovali SSSR i s Ruskem, to vzali jako šanci být hlava státu, osvoboditelé atd a vystoupili taky.

Komunisté byli skvělí technologové moci, problém byl ekonomický, protože slibovat někomu ráj po smrti vás nestojí nic a po smrti si nikdo nestěžuje. Slibovat ráj na zemi, za generaci, dvě se lidé začnou ptát, kde to vázne a jaktože je za plotem zelenější tráva.

Dnes je moc přesunuta někam do temných nor globalistů, odkud manipulují úplácením každýho kde se nechá a nenávistně útočí na ty nepodplatitelné.

Takové to hlásané rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je pro staré časy.

Skutečnou moc poznáme podle toho, kdo se koho bojí a kdo se nesmí kritizovat.

Nějaká moc zákonodárná a výkonná? Jistě, existuje, do jisté limitované míry, ale daleko větší je moc mediální. Koho pomlouvaj novináři, ten se dokáže bránit jen když je silnej v kramflecích a mazanej jako Zeman.

Když kdysi fungovala média normálně, tak každá strana měla své či spřátelené noviny. Různé názory se hrnuly z různých stran a člověk si mezi nimi mohl vybírat. Když mainstreamová média chrlí stejný názor ze všech stran, tak je to jako když za časů katolické církve ze všech kazatelen zaznívalo to samé.

Samozřejmě, jeden každej mainstreamovej novinář je malý, prolhaný hovno, bojí se editora a píše v rámci toho, co se mu nařídí. Editor novin píše, co mu nařídí oficiální majitel a ten, co mu nařídí skrytý majitel nebo naznačí velcí inzerenti.

Pozorovat Berezovského s jeho hlavním editorem novin Komersant bylo velice poučné na jaké úrovni jsou špičky žurnalistiky. Zběžný pohled na Prima CNN nás ujistí, že to je stejní v USA, aféra Skřípal potvrdí stejný přístup v Anglii, aféra Kolínského skupinového znásilnění nám potvrdí Německo.

Proto není divu, že za válek v Jugoslávii se nakonec střílelo po zahraničních zpravodajích, kde se jen dalo, protože byli považováni za zdroj všeho zla. Bez toho, aby novináři lhali by ani nešlo v Jugoslávii válčit proti Srbům, protože říct, že se jedná o náboženské války by lidi stavělo na stranu Srbů.
Těžko bylo litovat francouzskou novinářku zohavenou prostřelenou tváří. Člověk si pomyslel něco o karmě a svět se zdál docela v rovnováze.
Stejně tak NATO bombardovalo Jugoslávskou TV i Čínskou ambasádu, protože potřebovalo umlčet nepřítele, zatímco nám citovali jako zdroj čiré pravdy jaké rádio o němž tu nikdo neslyšel ani před ani po válce a nejspíš také jedno z chapadel.

Novináři mají možnost uštěkat a provozovat chvilky nenávisti.

Druhý pilíř moci je zpolitizovaná moc soudní. Místo aby soudce fungoval zcela nezávisle a tedy i na vůli parlamentu a exekutivy a nezávisle hodnotil jednotlivé případy, funguje v mnoha případech zcela závisle, ideologicky a zaujatě, působí jako řízen pokoutně z deep state a z cininy, vydírán a prodejný, bez morálních zásad, rozhodujíc podle pravidla "co se mi právě hodí do krámu"

Média a novináři jsou dva hlavní nositelé moci, spíš chapadla, a je velice obtížné proti nim vyvíjet protitlak, protože nejsou voleni a jsou mimo jakoukoliv kontrolu. V USA soudci voleni jsou a je pro ně lepší volit podle svého svědomí, protože jejich moc vychází z lidu.

To, že parlamenty a politika celkově má relativně malou skutečnou moc je poznat třeba ze zastoupení žen v politice. Čím jich je tam méně, tím víc je to doopravdy. Přirozeně žen v politice moc není, ale mohou být skvělé. Kleopatra, Alžběta I, Kateřina II, Thacherová.
Jakmile se moc z politiky vytrácí a přesouvá se jinam, objevuje se tam i spousta žen, neschopných se tam jinak dostat, a pak je Německo potrefeno neschopnou kvótou Merkelovou, Nový Zéland blairovu Jacindu Ardernovou, Slovensko Čaputovou a USA jen o vlásek unikly Clintonové.

V úterý byl moci věnován moravcův Fokus. Pozval si tam 9 lidí z nichž jediný normální byl Koukolík. Ten mluvil dokonce o Biedelbergu i o tom jak Black Rock kontroluje i ČNB. Docela by mě zajímalo, co by říkal kdyby to nebylo v ČT.

Co tam dělal Hilský se svou vizáží kozla, samozvaným odbornictvím přes Shakepeara a přeučilovským slizounstvím mi je záhadou. řešil tam takový nesmysly, jestli šašek mohl ve skutečnosti říkat králi pravdu nebo ne.

Pak tam byla pošahaná "specialistka" na Rusko Procházková. Tak nám vysvětlila, že na východě to je všechno primitivnější, násilnější, krutější a méně civilizované. Člověk pomyslel na brutalitu popisovanou v Shakespearově historických hrách, na to jak vlastně vypadalo zavádění protestantismu v Anglii a podivil se, že si strejda Hilský něco nežbleptnul.

Další tam byl jakýsi historik Žemlička. Další kapacita z ČT, ten prohlásil, že nemáme v historii krutovládce. Člověk si jen vzpomene na Palackého, kde se popisuje scéna, jak jakýsi kníže chtěl postavit hrad, šlechticům se nechtělo a neprožetelně řekli, ať je radši zabije, načež on vytáhl meč a jednoho z nich zabil. Tím je podle pana historika nejspíš přesvědčil dobrým slovem. Také prodej otroků byl podle pana Žemličky nejspíš něco jako sociální služba. O popravě českých pánů a depopulizaci Čech asi nikdy neslyšel.

V další várce byl sádlem i vlasy zarostlý filosof Václav Němec. Ten zas založil nový obor politická monstrologie, protože jako jsou politici, co mají sklon k lhaní, nestoudnosti, vulgaritě - to bylo jak z Haška. Jen k věci to moc nebylo.

Další byla vyzáblá můra Kateřina Šimáčková - prý kdysi od Ústavního soudu, ta tvrila, že musí občané účastnit tvorby moci, pak nějakej vejlupek z Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu, ten mlel něco podobnýho.

Tuším že to byla tahle Šimáčková, která dokonce mluvila o tom, že si každej vybíráme, jestli se postavíme na stranu dobra, či zla. Člověk jen koukal, koho všeho vezmou na práva a pak nechaj dělat soudce. Dobro a zlo. Taky bychom si mohli povídat o tom, jestli má lev na výběr mezi dobrem, pást se, a zlem, chytat antilopy a pakoně. - Další brilantní právnickej mozek, člověk jen žasne nad jejím rozhledem.

Volali tam vymyté mozky ze středních škol. Jedinej Koukolík nehrál hru, tu slečnu označil za mladou, hezkou a naivní, ani se nenamáhal ji odpovědět a pak si mluvil o tom co sám uznal za vhodné.

Jako perla nakonec tam byl disidentskej Devátý. Ten řekl, že dnes vládnou peníze a média, jen úplně zapomněl, že ten režim sám takhle blbě pomáhal ustavovat a samozřejmě, ač kdysi mluvčí, vůbec nezavzpomínal, jak oni dostávali horentní sumy a média jim šla na ruku.

Moravec tam dělal chápavý ksichty, jakoby se ho to "média" vůbec netýkalo.

Nic tam nebylo o hrách, co se o moc hrajou, nic tam nebylo o strategiích, nic tam nebylo o podstatě.