Nechtěl jsem zapomenout na stoleté výročí VŘSR, ale Vlk na Kose se tématu chopil velmi dobře a po faktografické stránce jsem k jeho článkům neměl co přidat. Mohl jsem si dovolit chvíli počkat, pokusit se obejít celou tu velkou revoluci zezadu a podívat se na ni více po vidlácku. Až dnes ráno mi to trochu sepnulo a tak zkusím přidat pohled z vesnického dvorku.
Když dělám zabijačku, sejde se mi na ní vždycky fůra lidí. Staří kamarádi, kamarádi kamarádů, nové tváře, hosté ze vzdálené ciziny, chlapi, ženský, matky, dcerušky, dokonce i vegetariáni. Jeden můj kamarád má jaterní chorobu, kterou si uhnal návštěvou Michelinských restaurací... Když si to tak vezmu, dneska je asi v módě, že každý něco nejí. Ten nejí maso, ten nejí jen vepřové, ten se nemůže ani podívat na vnitřnosti, další z rituálních důvodů nejí krev, pak tu a tam někdo nepije kořalku, jiný zase víno a někdo nemá rád coca-colu.
Ještě jednou se vrátím ke včerejšímu článku a komentářům. Zaznělo tam, že nestačí mít jen tu rodinu, zázemí, víru, ale že člověk musí mít nejdřív štěstí. Protože pokud ho nemá, je mu všechno to ostatní dost na nic. Tož zkusím k tomu napsat nějaký vidlácký postoj:
Nebudu si na nic hrát, k napsání dnešního článku mě inspiroval Johny Máslo se svým včerejším komentářem. Tímto mu děkuji. A tak jsem se rozhodl, že si jiným způsobem zopakuji svůj článek na Kose někdy z počátků mého psaní a doufám, že mu tento článek odpoví na všechny jeho otázky či projekce.
Musím říci, že bych si reprezentativního prezidenta představoval maličko jinak než Zemana. Ale neříkám to pro jeho názory, spíš pro jeho stáří. Stejně tak mám poněkud jiné představy o nástupci TGM. Zkrátka jsem stejný český sentimentál, jako tady většina. Mám oči navrch hlavy, když potkám skutečného gentlemana anglického střihu. Zeman takový není. Ale je fakt, že Jan Žižka vypadal spíš jako Zeman než jako princ Philip. Zkrátka v čele státu by se mi líbil někdo, kdo by jako v Anglii dělal tu stabilitu, soulad s tradicemi, sepětí s dějinami a vlastní minulostí.
Ještě než začnu s dnešním tématem, musím se omluvit katalánskému premiérovi Puigdemontovi. Dobrovolně se vydal belgické policii a zdá se, že má větší smysl pro realitu, než jsem si myslel a zdá se, že v tom nechce svoje kamarády nechat samotné. Tím pádem začíná mít morální převahu a morální převaha je víc než tanky, policajti i jakákoliv státní či soukromá moc. Odvolávám všechna silná slova, která jsem na jeho adresu řekl a nadále si myslím, že blbec je jenom Rachoj a španělský král. A teď už k dnešnímu tématu.
O Katalánských snahách o samostatnost jsem se zde už jednou rozepisoval. Katalánci vyhlásili referendum o nezávislosti, Španělský soud o označil za nelegální a centrální španělská vláda pustila do ulic ozbrojené policajty, aby konání referenda zabránili. Samozřejmě policajti ničemu nezabránili, zvládli tenkrát obsadit jen mizivé procento volebních místností, zranit na devět stovek obyčejných lidí a jejich přítomnost se stala vítanou záminkou separatistů, proč přišlo k referendu jen čtyřicet procent voličů.
Na náměstí máme historickou žulovou kašnu. Mnoho let nebyla v provozu a chátrala, čerpadlo nefungovalo, spáry se rozsedly …. Před několika lety se rozhodlo, že je to do nebe volající stav a přikročilo se k opravě. Dva místní důchodci se pustili do práce a kašnu opravili. Náklady zanedbatelné, kašna fungovala bezvadně, prostě nádhera.
Tento námět nosím v hlavě už dlouho. A mám z něj zároveň trochu obavu. Rozumějte, jsem vlastně normální člověk. Mám rád teplo ústředního topení, vyhovuje mi pohodlí dnešního vyspělého světa. Je příjemné ráno jet do práce autem, které má topení i klimatizaci. Je hezké otočit kohoutkem a teče voda, která v sobě nemá žloutenku. Papírové pleny ušetřily mé ženě kupu práce a po použití se hodily do popelnice a popeláři to uklidili někam za město na skládku. Dukovany mě zásobují elektrikou díky které mohu kropit zahradu vodou ze studny a nebo datlovat tento článek.
Především je nezbytná schopnost sebekritiky v řadách nejvyšších členů ČSSD. Je čas, aby si řekli, že nezvolili vhodnou strategii.
