Ve Francii se potvrdilo, že Macron měl velice citlivý politický čich a udělal přesně to, co bylo zapotřebí udělat, aby Le Pennová nevyhrála volby. Nahrával mu francouzský dvoukolový systém (který zavedl de Gaule), kdy si voliči v první kole užijí a ve druhém kole se leknou vlastní odvahy. Le Pennová volby správně zhodnotila, že její vítězství je jen odložené. Macron totiž nečekal, až francouzská pravice ještě víc zesílí a Francouzi si ještě víc zvyknou na tamní hýkání progresivistických mééédií a přestanou se „těch fašistů“ bát.

Fico měl pravdu. Na schůzce v Paříži se skutečně mluvilo o tom, že by evropské země samy za sebe, na základě bilaterálních dohod s Ukrajinou, nasadily své vojáky na Ukrajině. Ale stejně tak měl pravdu Pavel Šik, který říkal, že to bude takové velké plácnutí do vody, protože z toho nemůže nic vzejít. Já dodávám, že všechny evropské vlády jsou momentálně asi stejně nepopulární, jako je Putin v Rusku populární a zatímco někde na Baltu probíhá velké cvičení NATO, v zázemí se všude protestuje a dlužno říci, že nikoliv bez úspěchu.

Myslím, že nám současné události ve Francii celkem hezky ukazují, proč tam všichni tak moc potřebují, aby se o henty migranty v rámci povinné solidarity postaral někdo jiný. Mají tam poněkud problémy… Jejich hořlavé, výbušné a hlasité kulturní obohacení jaksi už překonalo jobovky z Ukrajiny a Zelenský má co dělat, aby připomněl evropským hodnotám, že za EU se bojuje u Kyjeva a nikoliv v Paříži.

Motto: Když si USA mohou vytřít řiť i jadernou mocností, jakpak asi dopadneme my? 

Slavný dopis francouzského generálstva ve výslužbě, který prezidentovi Macronovi připomněl, že realita z vojenské invalidovny vypadá jinak než z Elysejského paláce, zůstal zatím poněkud stranou našeho zájmu. V mezičase se na tento dopis nabalila další psaníčka a nejen z Francie, tož přišel čas prokydat i toto téma. Ono se to tak nějak hodí. Po včerejším nepovedeném článku, který měl poukázat především na to, že každá dobře míněná snaha mívá spoustu nezamýšlených důsledků, popovídáme si dnes právě o tom. Jak se dobře míněné snahy proměnily v noční můru a bude hůř. 

Větu z nadpisu jsem občas slýchával od své babičky, když se nachomýtla k nějaké naší klukovině během které jsme něco rozbili, převrhli, zničili a tak vůbec.  Zkrátka a dobře věděla, že kluci jsou kluci a když je na kraji stolu sklenice, tak je jen otázka času, kdy ji někdo shodí. Já bych si dovolil aplikovat toto přísloví na události posledních týdnů. 

Katedrála Notre Dame v Paříži vyhořela... Naštěstí se ukazuje, že dávní kamarádi Petra Parléře fakt uměli stavět. a tak zůstalo obvodové zdivo, opěrný systém a většina kleneb. Čelní věže zůstaly. Ale škoda je to samozřejmě fatální. Seznam toho, co při požáru navždy opustilo tento svět, bude pěkně dlouhý. 

Dovedete si k dnešní Francii představit výstižnější analogii? 

Britové měli kdysi svou doktrínu zahraniční politiky, která říkala, že na kontinentě nesmí vzniknout hegemon, který by je mohl ohrozit. Proto po celé své dějiny intrikovali proti silnějšímu, spojovali se se slabším a pokud ten slabší zesílil, klidně se spojili se starými nepřáteli proti starým přátelům a pak zase naopak. V průběhu dějin podporovali nejčastěji Francii proti Habsburkům, Habsburky proti Rusku, Německo proti Francii, Prusko proti Rusku, Rusko proti Francii, diktatury proti demokratům, demokraty proti diktaturám, nacisty proti bolševikům...

Asi jste to zaznamenali. Náš typický rodilý francouz ze Strasbourgu, který zastřelil několik lidí na vánočním trhu byl po dvou dnech na útěku odhalen, dohnán a ... odstřelen, protože se chtěl bránit. Mezitím se zjistilo, že rodilý francouz má i typické francouzské jméno Chérif Chekkat, byl solidně ozbrojen, sympatizoval s Islámským státem a v rejstříku měl pěknou řádku záznamů. Francouzské tajné služby o něm samozřejmě věděly, policie o něm věděla, ale nemohli prý nic dělat. Řekl bych, že to nikoho nepřekvapilo.