První sirka

Znáte tu hru, kde si dáte na stůl kolem 10 sirek a pak na střídačku odebíráte jednu nebo dvě (někdy až tři) sirky, a ten kdo si vytáhne poslední vyhrál/prohrál?

Když to hrajou dva, co nevědí o co jde, tak je to hra. Vyhrávají tak přibližně nastejno. Když jeden z nich ví o co jde, tak vyhraje skoro vždycky. Když to vědí oba, tak ani nemá cenu to hrát. 

Pro ty, kteří to náhodou neznají, jde o to, kolik se odebere sirek dohromady, aby na vás ta poslední zbyla/nezbyla.

Hra je většinou rozhodnuta na samém začátku. Ten, kdo nezná pravidla může vyhrát jen absolutní náhodou nebo když ho protihráč z nějakého důvodu nechá vyhrát. Jinak to jde ráz naráz. Jednou ten druhý odebere tolik, aby vás nechal dorovnat na správný počet, už nikdy nevyhraje.

V politice i v životě se tohle děje taky.

Vždy je nějaký bod, za kterým už nemůžete jinak.

Viděl jsem jeden dokument o gamblerech. Moderátor byl anglický ind, přijel do Las Vegas, hráči pokru ho přátelsky uvítali, položili pár povšechných vět, pak šli hrát pokr, chvíli občas vyhrál, občas prohrál a pak prohrál všechno. 

Nemohl se jen tak zvednout a odejít, když prohrával. Jednak asi vůbec nevěděl, že už přišla škubací fáze a je třeba přestat okamžitě hrát a odejít. Jednak by mu to bylo blbý, protože před tím občas vyhrál, takže by to vypadalo z jeho strany příliš "hraju jen dokud vyhrávám" čili nefér.

Na to by musel už dopředu dělat drahoty, že hrát nebude, pak se jakoby nechat přemluvit k jedný hře s tím, že v nejlepším přestane. Kdyby mu na nich dál nezáleželo, tak by jen odešel s prachama. Kdyby jo, tak by je mohl třeba pochválit, jaký jsou skvělí a z vyhranejch prachů jim pak koupit nějaký drahý pití, aby to nevypadalo, že mu jde o prachy.

Ale to by bylo stejně jen zachraňování. Všechno se to rozhodovalo totiž v ten moment, kdy se ho jen tak nezávazně poptávali. Oni ho v ten moment totiž kalibrovali.

Poker je totiž o tom, jak moc čtete v tom druhém. Každý máme nějaké přirozené reakce, kdy se nám roztáhnou zorničky, klepneme do stolu, olízneme si rty atd. Pokeroví hráči jsou vycvičení mistři na skrývání vlastních reakcí a sledování cizích. V tom nezávazném hovoru mu kladli otázky, aby kalibrovali, co dělá, když se snaží něco zatajit, kdy je upřímný a kdy má radost. To proti němu pak použili při hře a aby to nebylo moc jasný, napžed ho nechali párkrát vyhrát.

Jako normální člověk nebyl zvyklý se kontrolovat ani sledovat ostatní a nikdy nebyl schopen jim stačit. To měl vědět a buď s nimi vůbec nehrát nebo co nejdřiv ze hry zase utéct.

Jeden falešný hráč, co obíral pracháče ve vlacích měl dokonce vymyšlený trik na situaci, kdy už jim to začalo docházet. Všechno, co vyhrál, vsadil na házení mincí a aby oběť uklidnil, tak se neházelo jejich mincí,ale vzbudili pána, co spal celou dobu v rohu kupé. Oběť by musela bejt úplně parano, aby podezřívala, že ten chlap je s falešným hráčem domluvený a má v kapse připravenou minci se dvěma stejnýma stranama. 

Stejně tak to je při svádění.

Jednou psychožka rozebírala záběry z červeného koberce z nějaké premiéry. Collin Farrel tam odpovídal nějaké TV reportérce,byl zabraný do toho,co říká a kolem šla Angelina Jolie. Farrel si jí ani nevšiml a to sebestředná Angelina nemohla nechat jen tak. Přišla až k němu a tak kamarádsky mu zaboxovala do ramene. Farrel na to hravé poutání pozornosti skočil a udělal zase něco vstřícného směrem k ní. Angelina však už na to nereagovala a odešla, takže ho nechala lehce frustrovaného. Farrel šel zpět odpovídat reportérce a o kus dál zavolala jiná novinářka na Angelinu, co si myslí o Farrelovi. Angelina nemohla říct nic špatného, byla filmovaná a ne u kafíčka s kamarádkou, kde by ho rozebrala. Tak jen zvedla jedno obočí a zatvářila se, jakože přemejšlí, ale není přesvědčená a obě to pochopily.

Farrel prohrál ani o tom nevěděl. Co měl s Angelínou udělat bylo, že by její loudění o pozornost obrátil proti ní. Buďto ji tu pozornost odmítnout nebo na to upozornit. 
Obojí by šlo udělat s úsměvem a jakoby jen ze hry. Jenže to by mu muselo dojít, že se tady něco hraje.

Kdyby ji přehrál, tak by to zkoušela dál a dál, až by ho svedla, aby měla navrch tak.

Podobně byl na tom Drahoš se Zemanem. Drahoš ani nevěděl, že na Zemana nemá a jak moc. Jestliže Zeman neměl zájem na prvním kole debat, bylo to proto, že by vypadal automaticky jak jeden z mnoha a to by hrálo proti němu. Vyhnutí se debatám v prvním kole ustavilo situaci tak, že se soutěží o čest utkat se se Zemanem a on je tam teda svým způsobem to ocenění. Takže to nejlepší.

Druhé kolo voleb pak už bylo jeden na jednoho a o výběru lepšího a tam zas bylo pro Zemana výhodné se předvést a ukázat Drahošovi slabiny. Drahoš měl tušit, že je netrénovaný štěně, co nastupuje proti bojovýmu psovi. Mohl se vyhnut debatám pro změnu on s poukazem, že Zeman debaty nechtěl. Jenže pýcha mu nedala, nezkušenost nevarovala, nevěděl, že je jiná situace a odteď budou debaty hrát pro Zemana, vyzýval Zemana k debatám a Zeman najednou souhlasil. Drahoš podlehl klamům vlastního štábu a myslel si, že se Zeman debat bojí. Jenže Zeman se jich nebál, jen se vyhýbal pastím a Drahoš padl do vlastní pasti a najednou bylo pozdě a byl to on, kdo se jedné debatě vyhnul a Zeman tam řečnil sám, mohl sám vysvětlit své názory bez okopávání kotníků. V poslední debatě souboj vypadal jak výběr učitelky z Vesničko má středisková. Dospělej zkušenej chlap a (politický) panic/teenager. Zeman nadhazoval problémy a Drahoš ukazoval jak o nich ani nepřemýšlel.

Protože Zemanovi nemohli vyčítat, že neposlouchá US ambasádu, napadaj ho věci jako otevřít státní bankovní úřad či síť supermarketů, tak mu vyčítali zástupné problémy, jako že je sprostý. No jo,jenže pak Drahošovi neřekli, že Zeman zas až tak moc sprostý není a zvlášť když chce, tak slušný být umí a dokonce dvorně pozorný. Takže Drahoš chvílema vypadal, že mu ani neřekli, že bude potřeba trochu víc než způsobně sníst správným příborem vše od polévy po dezert a neolíznout ani jednou nůž a on teprve u stolu objevil, že je vlastně zkoušenej z veškeré látky i té, kterou ani neprobíral.

Stejně tak s Putinem. Tvrdošíjně odmítal si vytáhnout špatnej počet sirek. Dělal vždy jen nezbytné minimum na obranu asi jako v tom bojovém umění, kde se chytaj oponentovy prsty. 
 Když se obamova Amerika chovala jak opilec, co hledá v baru rvačku, tak vždy jen neútočně poodstoupil. Získal čas na dozbrojení armády, na získání nových trhů, nových spojenectví, vyrovnání se se sankcema. V Sýrii podržel Assada a současně tím ukázal, co dokáží ruské zbraně. 
 Jakoby přesně věděl jaká hra se hraje a kolik sirek má kdy odebrat. 
 Když jsem slyšel na konci obamovy éry citát Lavrova, že už v Rusku vzdali hledání inteligeního života v obamově administrativě, tak jsem se tomu musel smát, i když je to spíš děsivé. 
 Západní politika je tak pitomá i z pohledu svých vlastních zájmů, že je to až děsivé. 
 
 Západ jen ztrácí a ztrácí a místo přiznání si vlastních chyb a změny přístupu, se jen křečovitě chytá vyčpělé ideologie. 

 Asie zatím pragmaticky školí univerzity inženýtů, techniků, chemiků atd zatímco naše, evropské i americké spíš chrlí aktivisty. Už vidím kam klinikáři dovedou náš průmysl, když k tomu dostanou šanci.

 Nedávno jsem četl článek o Hong Kongu, okrajově tam zmínili nějakou místní herečku a já na wikipedii z nudy proklikával její filmografií. Ty příběhy byly geniální. Od smutně romantického filmu, kde se dva lidé vyrovnávají se smrtí svých blízkých při autonehodě až po policejně-duchařský film, kde hrdina-policista v nepřátelským duchovi nakonec poznal sám sebe z předchozích reinkarnací.
 
 Tady na Nova Cinema promítají znova vše z minulé sezóny. Včera či předevčírem byl hitem večera třicet let starý Hříšný tanec a naše filmová produkce je "Nuda o disidentech stokrát jinak".

 Tam se dělaj filmy na kšeft a u nás je to politické školení mužstva. Hong Kong jen 7 miliónů obyvatel, takže je menší než Čechy.

 Kde je ta první sirka u filmového průmyslu? Že by to, že se film musí líbit aby se dotyčnému peníze vrátily a na to musí mít jistotu, že mu žádnej stát nic nedá, ani ČT ze státního ne.