Český sen

Jeden takový sen nám už kdysi na hranici vkusu předvedl Víťa Klusáků... To je ten stejný, co dělá dokumentární filmy tak, že zrežíruje nějakého nýmanda, aby mu na kameru hajloval a pak z toho dělá reprezentativní vzorek populace. Viz Svět podle Daliborka. Ale dost srandy. 

Ten americký sen všichni známe. Prosadil se takřka celosvětově... začít z nuly a dotáhnout to na velkej bourák, hodně ženských, pár mega v bance a k tomu dostatek zdraví na ponocování po barech a kvalitní játra na zvládání následků. Prostě věřit ve štěstí, znalosti, nekonečné možnosti a z nich pak vytvořit ten Ráj. Co na tom, že je to jak přes kopírák. Být hvězda v Hollywoodu, být profesor na prestižní škole, být právník, co po letech práce dostane podíl ve firmě, být mafián nebo drogový král... zkrátka dotáhnout to na ten bezstarostný život plný uznání a obdivu. Když má pes peníze, je to Pan Pes. 

Myslím, že tento sen zotročil u kreditních společností víc lidí, než to kdy dokázali portugalší otrokáři a zničil víc afričanů, než to zvládly britské koloniální jednotky. Přepočítat štěstí na prachy... čím víc peněz, tím víc štěstí, tím víc úspěchu. Lidi nejsou zdravější, jen žijí déle. Sice na kapačkách a v kolečkových křeslech s odumřelým mozkem, ale déle. Byty jsou stále větší, vybavení dokonalejší, ale už se v nich nedá žít. Zkuste do takového pěkného loftu nastěhovat čtyři děti, aby patlaly nutellu na dyzajnovou kuchyňskou linku z pravého indického ořechu. Auta jsou stále větší, přepychovější, dokonalejší a (ehm, ehm) ekologičtější, ale pořád se dá jezdit jen sto třicet a protože je těch aut víc a víc, tak stejně jen popojíždíte v koloně. K čemu je, že si pořídíte kvalitní horské kolo, když ho má každý blbec kolem vás. Jeďte se projet po cyklostezce, je tam provoz jak na té dálnici. Dovolená na Maledivách je také nejhezčí jen v katalogu. Tam jsou ty pláže prázdné, ale když tam přijedete, je to hlava na hlavě a každý se vás zazobaného turistu snaží jen obrat. 

A pak to porovnám s naším dědečkem, dej mu Pámbu věčnou slávu, který za celý svůj život nepoznal nic jiného než kravín, kam chodil krmit každý den, dřel doma na záhumenku, pomáhal dětem stavět domy, nejdál byl v Praze a to jen jednou, nikdy naživo neviděl moře a vlastně nikdy nic pořádně neměl a přece dokázal celé hodiny vyprávět o svém radostném a krásném jinošství,o své manželce, dětech i o vnoučatech a pravnoučatech. 

Přesto bych si dovolil tvrdit, že my Češi ještě stále nejsme tím americkým snem tak zasažení. Že ještě pořád máme v sobě takový ten český sen a český styl života, který se sice možná na první pohled neliší od toho amerického, ale přesto má něco, co bychom měli zdůrazňovat a na co bychom měli být hrdí. 

My Češi také chceme mít peníze. Také chceme mít nějaký ten majeteček a i když víme, že peníze štěstí nepřinesou, tak také víme, že v limuzíně se brečí líp jak v autobuse. Také se umíme za lecčím honit a shromažďujeme, co to dá. Ale oproti těm amerikánům umíme říct dost. Ano, chceme mít svojí zavedenou firmu, aby na nás dělali jiní, ale vlastně hlavně proto, abychom mohli chodit nerušeně na ryby. Mohli bychom mít firmu ještě větší a lepší, ale to by znamenalo omezit čtvrteční šachy s kamarády v hospodě a to už nejde. Chceme mít na  zahradě ten bazén, ale když vidíme, co to stojí, tak raději koupíme ten malý z Mountfieldu a zkoušíme, zda nás to s ním bude bavit i za rok. Tu a tam se někdo dostane dál a výš, ten pak chce lítat tím ultralajtem nebo si koupí velkou motorku, ale víc hrabat už nemá cenu, to bychom si to letadýlko nebo Harleje neužili. 

Zkrátka jsem chtěl říci, že my Češi patříme na západ s našimi manýrami a sny. V tomto ohledu opravdu nemáme s Ruskem nic společného. Ale narozdílod nutného růstu HDP, růstu produktivity a vůbec růstu všeho možného, my tady u nás umíme říci dost. Ne, není to žádná velkolepá morální ctnost. Není to ani zaťatá ekologie, ani ideál chudoby, ani nic super křesťanského nebo islámského. Ale je to celkem akceptovatelné a v našich podmínkách pochopitelné. Kdyby se právě toto více dodržovalo, možná by pořád existovaly tovární komíny, ale dalo by se s nimi žít. Pořád by byly plné dálnice, ale snesitelně. Možná by se pak ukázalo, že není nutné být tak strašně nejbohatší, protože smyl života je milý Kelnere a Bakalo, v tom vyjet si na motorce po Třeboňsku. 

Říkám, že mně těch mých tisíc metrů čtverečních stačí. Ještě bych chtěl barák doopravit, vyměnit mu střechu a dopilovat výrobu vína. Chtěl bych ještě zlepšit svoje řeznické řemeslo. Nepotřebuju mít před barákem Mercedes a postačí mi být každý den z práce včas doma. Žádný nadnárodní koncern se stavět nechystám. Mám dost.