Oni to dokázali

Jindřich Kulhavý: Hradní hnízdo škodlivých hlodavců

6. října 2023 👉 @cz24news

ČESKO: Dosadit si na Hrad člověka, jehož schopnost sloužit jakémukoliv režimu či pánovi, byla zásadní chyba. Víceméně polovina národa to věděla a její část účastnící se prezidentských voleb dala hlas protivníkovi Babišovi, čímž volila menší zlo. Bohužel smršť liberální propagandy namířená proti expremiérovi měla efekt v podobě konečného zvolení Petra Pavla do funkce prezidenta České republiky.

Bývalý komunistický rozvědčík popírající svou věrnost straně přešel rychle na druhý břeh a systematickou poslušností získal nejen generálské frčky, ale stal se i vysoce postaveným funkcionářem v NATO. Poté už přišla čtyřletá příprava na prezidentské volby, a to pod dohledem velmi zkušeného diplomata a proliberálního politruka Koláře st. Ten dokázal spojit své manipulátorské schopnosti s mediálním prostředím zastoupeným v rodině přítelkyní a bývalou elitní moderátorkou a redaktorkou České televize Světlanou Witowskou.

Tento tým dokázal katapultovat do vrcholné komunální politika syna Ondřeje Koláře, jehož vlastní prezentace vyvrcholila odstraněním sochy osvoboditele Prahy od nacistů sovětského maršála Koněva v době, kdy za Top09 starostoval na Praze 6. V zastupitelstvu zůstal i po komunálních volbách v roce 2022, je však zároveň poslancem ve Sněmovně. Je tedy evidentní, kterým směrem se ubírá tým kolem Petra Pavla a také to, jak orientovaná bude tato loutka v rukách svých loutkovodičů. Evropský liberalismus je cítit cestou na Hrad již na Malé Straně a nenávist ke všemu ruskému je standardní součástí hradní politiky.

Petr Pavel vyhrál prezidentské volby i přes totální veřejnou masáž velmi těsně. Pravdou zůstává, že mu v tom pomohl vojenský i mediální výcvik. V debatách působil klidně, do složitých věcí se nepouštěl, protože ne vše se dá po večerech naučit. Údajně má IQ 107. Což je sice možná zhruba průměr české populace, nikoliv však dostatečné na to, aby měl dotyčný výjimečné schopnosti vést stát. Nevíme, je li to pravda, ale pokud ano, mohl by na prezidentské křeslo dosednout každý druhý Čech a změnu by nikdo nepoznal. Na druhou stranu je takový člověk snadněji voditelný, což Kolářovi s Witowskou projekt ,,Cesta na Hrad“ značně ulehčilo. Úkol byl splněn, Pavel je prezidentem a lze pokračovat v předem připravených úkolech.

Nevěřme tomu, že další akce prezidenta nebyly v plánu. Myslíme tím nově diskutované náležitosti, jakými je proslov Petra Pavla v naprosto prázdném jednacím sálu v Bruselu, kde ho poslouchaly především téměř všechny neobsazené židle. Neúcta k prezidentovi České republiky je v sídle EU zjevná a každý normální člověk by to vzal jako důkaz zbytečnosti své nebo místa, kde vystoupil a nikoho nezajímal. Prostě by místo projevu zavřel desky a odešel. Ne tak Pavel. Dokončil svou trapnost, a ještě nechal média zvýraznit, že předstoupil před europoslance. A aby tomu nebylo dost, prohlásil cosi o potřebě vzdání se práva veta při jednáních v EU, což je doslova šokující se zbavení možnosti hájit zájmy země, jejíž je prezidentem. Je to jako byste předali klíče od svého domu cizím lidem a každý den čekali, jestli Vás pustí domů, přičemž byste se museli zeptat, můžete li si uvařit čaj, jít se umýt či si lehnout. Ostudné chování Petra Pavla je jasnou ukázkou toho, před čím jsme varovali v době prezidentských voleb. Kolaborace s kýmkoliv je Pavlovi vlastní a má li v zádech Koláře, bylo jasné, že se stane z jedním z hlavních znaků Pavlovy vlády.

Petr Pavel však pokračuje ještě dále. Dle informací jednal s rodinou Lichtenštejnů majících do 2.světové války v Československu velké majetky a vznášejících své nároky na ně od roku 1989. Byly jim zabaveny na základě Benešových dekretů, což byl trest za spolupráci s nacisty. Jenže nacismus současné mocenské klice už přestal vadit, ostatně řada německých významných osobností včetně předsedkyně EU Leyenové je rodově spojena s bývalými nacistickými pohlaváry, a Benešovy dekrety byly porušeny jak samotným Václavem Havlem, tak i jeho bývalým kancléřem a zakladatelem Top09 Karlem Schwarzenbergem. Navíc Západ nacismu veřejně vyslovuje podporu formou vyzbrojování Ukrajiny a v Kanadě dokonce bývalému členovi nacistické bojůvky tleskají v jejich parlamentu.

Lichtenštejnové by uspokojením svých nároků získali zpět obrovský majetek a v České republice by už nezbylo nic, co by bylo české. Rehabilitace nacistům pomáhajících by měla své následky v nových majetkových sporech, možná by se vrátili i Sudeťáci a idea Adolfa Hitlera, dle které mělo Československo zaniknout, by byla dokončena. To vše pod dohledem týmu kolem Petra Pavla, jehož členové by jistě nezchudli.

Možná je to Čechům jedno. Třeba si myslí, že se jich to netýká. Že je de facto jedno, co se děje, protože oni nic neovlivní a soustředí se na vlastní já. Ptáme se tedy. Kam se vytratila národní hrdost? Kde jsou hranice manipulovatelnosti a proč umírali naši předci v bitvách s Germány, v koncentračních táborech či stáli na Národní? To už jsme opravdu přišli o rozum? A opravdu má Petr Pavel být nadále naším prezidentem? Nebo je to jen další krysa v naší politice?

AUTOR: Jindřich Kulhavý

Pokud bychom si v druhé půlce vašeho postu zaměnili němce za ukrajince a Hitlera za Putina, máme dvě možnosti.

Zachovat se jako ten Čembrdlejn a chcimírově dát území nenažranému Rusku, čímž jeho hlad jak známe z minulosti ještě vzroste, páč čím větší ramena, tím větší apetit, nebo se tomu vzepřít. Fascinuje mě, že pro mnoho lidí tehdá to bylo špatně ustoupit, dnes v podobné situaci by to bylo dobře.

Zde se Vidlák tématu Mnichova příliš nevěnoval. Tak maximálně, že nás zradil Západ, to se ještě hodilo do krámu, ale moc to rozpitvávat, tam už by bylo vidět to déžaví, vážení chcimírové.

.. který prezidenta obvinil z vlastizrady..

Hitlerův původní plán zmocnit se současně Rakouska a Československa a postavit svět před hotovou věc se ukázal jako nemožný. Dokonce i mocný Vůdce, jehož smělost se zdála být ve 30. letech 20. století podporována štěstěnou, zjistil, že jeho plány se vlivem sil, které nemohl ovlivnit, proměnily do zcela neočekávaných podob.

Ohlášené Schuschniggovo referendum o připojení k Německu přimělo Hitlera k invazi do Rakouska dlouho předtím, než měl být připraven k napadení českých zemí, ale vysoký počet etnických Němců žijících v západním Československu poskytl Hitlerovi záminku, kterou potřeboval k začlenění těchto oblastí do své rostoucí nacistické říše. Jeho úspěch při obsazování Porýní a Rakouska bez aktivního odporu západních spojenců obecně, a zejména Velké Británie, ho povzbuzoval k tomu, aby se svým ambicím oddával bez větších zábran.

Ostatně britský postoj k Československu naznačoval, že obyvatelé "Skeptického ostrova" nejsou zrovna připraveni za tuto východoevropskou zemi bojovat a umírat. Když už, tak britská vláda považovala Československo sotva za něco víc než za figurku, a to ještě velmi nepříjemnou. "Československo se svými nespokojenými menšinami Němců, Poláků, Rusínů a Maďarů jako by v mikrokosmu odráželo potíže tohoto předchozího " chátrajícího " státu. Nevile Henderson, který o Češích mluvil jako o "těch zatracených Češích", mluvil v Anglii s lidmi, kteří, jak tvrdil, považovali Československo za novou odrůdu zajímavé květiny. Jeho kolega, jak později zaznamenal, začal depeši do Londýna: 'Nic takového jako Československo neexistuje'." (Gilbert, 1963, 106).

Tyto pocity jsou o to ironičtější, že v roce 1938 zůstalo Československo jako jediný maják demokratické společnosti uprostřed bažiny fašistických a pseudofašistických států. Tato politická svoboda byla jedním z důvodů Hitlerovy touhy zmocnit se tohoto malého, ale prosperujícího národa; Československý demokratický úspěch usvědčoval ze lži Hitlerovo propagandistické prohlášení, že jedinou alternativou k jeho fašistické totalitě je ještě horší despocie sovětských a komunistických národů.

Další důvody byly ještě závažnější. Hornatá, silně opevněná západní hranice Československa představovala strategickou překážku pro volný manévr wehrmachtu při rozšiřování Říše na východ. Češi navíc disponovali rozsáhlou a moderní průmyslovou základnou. Tato šťavnatá kořist, přidaná k již tak impozantním výrobním možnostem Německa, umožňovala ještě rychlejší vyzbrojení Wehrmachtu a při absenci britského a amerického vměšování by se zničení Sovětského svazu stalo reálnou možností.

Hitlerově věci napomáhala i německá většina v mnoha západočeských pohraničních oblastech, kde v letech 1937 a 1938 více než 50 % obyvatelstva hovořilo německým jazykem a hlásilo se spíše k teutonské než k československé loajalitě. Světová finanční krize ve 30. letech 20. století zasáhla tyto "sudetské" Němce v jejich "sudetoněmeckých" regionech obzvlášť tvrdě, a přestože se česká ústřední vláda snažila nabídnout pomoc, hospodářský dopad se stal příliš drtivým na to, aby mu bylo možné čelit různými opatřeními. Pod vedením bývalého učitele Konrada Henleina vzniklo odštěpenecké hnutí, které sice nebylo nacisticky orientované, ale převzalo mnoho taktik známých hnědým košilím SA. Používání násilí a zastrašování při volbách se stalo běžnou záležitostí, což znamenalo, že Henlein mohl ve většině sudetských okresů s velkým počtem německého obyvatelstva získat spolehlivou většinu 75 % hlasů.

Přitažlivost připojení sudetských Němců k Třetí říši se soustředila spíše na ekonomické než ideologické faktory. Hospodářské oživení Německa představovalo pro potácející se sudetské dělníky lákavou vidinu podnikání a zaměstnání. Hitlerovy zbrojní fabriky vytvořily ve Třetí říši mnoho dobře placených pracovních míst a sudetští Němci toužili po kousku tohoto nově nabytého bohatství.

Hitler byl samozřejmě i nadále připraven a ochoten vyrábět záminky k intervenci. "Když Třetí říše pohltila celé Rakousko, Hitler si Československo prohlížel jako hladový vlk zmrzačeného zajíce. V celých Sudetech pravidelně propukaly pečlivě připravené nepokoje, údajně na protest proti českému útlaku. hitler veřejně sliboval, že bude chránit své 'bezbranné' německé spoluobčany. " (Parssinen, 2003, 36).

Květnová krize z roku 1938, která byla do značné míry výsledkem hysterických fám, měla později v roce 1938 velký vliv na jednání Chamberlaina a jeho kabinetu. Na jejím počátku československá policie údajně zastřelila v Sudetech dva německé motocyklisty. Ještě zásadnější bylo, že wehrmacht uspořádal jarní cvičení v blízkosti československých hranic, což vyvolalo obrovský poplach v Paříži i v Londýně. Ačkoli Hitler měl v úmyslu zmocnit se Československa vojenskou silou později téhož roku, manévry, které katalyzovaly takové mezinárodní šílenství, neměly s tímto plánem nic společného, protože nacisté se prostě nepovažovali za připravené obsadit české území koncem jara nebo začátkem léta. Cvičení představovala náhodu, dlouho předem plánované válečné cvičení bez postranních úmyslů, které se shodou okolností krylo s nejhorším podezřením těch, kdo nervózně sledovali počínání nacistického Německa.

Britové zpočátku varovali Němce, aby na Československo neútočili, a blížili se k prohlášení, že v případě vypuknutí boje vojensky zasáhnou. Když se tedy útok neuskutečnil (vzhledem k tomu, že Němci nikdy nezamýšleli své manévry ukončit květnovým překročením hranic), anglická vláda přičítala absenci útoku svým vlastním varováním. Tato mylná interpretace však zdaleka neposílila jejich sebevědomí, nýbrž je vyděsila k budoucí nečinnosti. "Premiér se svěřil své sestře Idě, že 'čím více slyším o minulém víkendu, tím více mám pocit, jak zatraceně těsné to bylo'. Chamberlainův krátký flirt s varováním Německa byl u konce. Dokonce i Halifax byl pokárán vlastní troufalostí [...] 22. května, den poté, co Halifax poslal Hitlerovi své varování, telegrafoval Francouzům, že v případě války s Německem nemohou počítat s britskou podporou." (Parssinen, 2003, 37).

Představa anglické vlády o situaci a o tom, jak ji řešit, zůstávala hluboce zmatená a rozporuplná. V pozadí většiny britských úvah stál strach, stejně jako Chamberlainovo odhodlání nejednat se Sověty ani o vytvoření obranného paktu. Nicméně, ačkoli marná jasnost zpětného pohledu je příslovečná, zdálo se, že britští představitelé se v situaci orientovali méně, než je obvyklé i v drsné každodenní politice. Zejména do očí bijící rozpory v britské politice vystupovaly jako neuskutečnitelné a její cíle jako rozporuplné a nevyhnutelně sebezničující. "Strategickou koncepci Británie podtrhovala síla jejího námořnictva a slabost její armády. Tvrdilo se, že způsob, jak porazit Německo, nespočívá v čelním střetu s jeho impozantně vypadající armádou, ale v použití ekonomického škrcení. To byl pochopitelný postoj, který však logicky vyžadoval, aby Británie zabránila Německu v postupu na východ, a nikoli aby stála stranou a nechala ho dojít. Tím, že se Německo vydalo na východ, získalo právě ty zdroje, které učinily ekonomické škrcení zbytečnou politikou." (Stewart, 2001, 314).

Chamberlainův strach postavit se Němcům vytvořil klamnou situaci, v němž se domníval, že tyto dva neslučitelné cíle zůstávají současně dosažitelné. Věřil, že může nasměrovat Německo na východ, aby zatlačilo komunisty, a přitom stále věrohodně vyvíjet hospodářský tlak na nacisty, aby udrželi svou agresi pod kontrolou. Premiér po léta ignoroval skutečnost, že německá říše na východě by znemožnila britské pokusy o ekonomický nátlak.

Problém dále zhoršovalo, že Angličané se na Čechy nadále dívali s opovržením hraničícím s nepřátelstvím. V deníku Daily Mail hovořil lord Rothermere za své kolegy z vlády, když chladně prohlásil, že "Československo nás ani v nejmenším nezajímá". (Gilbert, 1963, 118). Dodal, že pokud "se tam Francii líbí strkat prsty, je to věc Francie". Přibližně ve stejné době vyjádřili vrcholní představitelé Chamberlainovy vlády svou nenávist ještě otevřeněji: "Na zasedání vlády 22. května, hlásil Cadogan, byl kabinet 'docela rozumný - a protičeský'. V myslích britských vůdců byly pokusy tohoto malého národa zachovat si národní integritu pouhým dráždidlem na cestě velmocenské diplomacie. Příznačné je, že kabinet byl v tomto kritickém okamžiku spíše 'protičeský' než 'protinacistický'; jeho jed byl vyhrazen oběti, nikoli pachateli zločinu." (Leibovitz, 1997, 129).

snažení Nevilla Chamberlaina- například, že získal přesně ten čas, který Britové potřebovali k dovyvinutí nových stíhaček a radarů, s nimiž posléze v čtyřicátém vyhráli leteckou bitvu nad La Manche. Ale ty jsou dost umělé a moc se nechytají.

Fakt..., ale nic pro vás, Rade...

pravda a láska vítězí. To je všem nasnadě. Ovšem, není tomu vůbec tak na tom Pražském hradě. Na tom Pražském hradě máme rozvědčíka, který celá léta s pravdou slušně smýká.

 Hamás půjde na nás. Je to jeho rutina napodobit Putina.

už dovítězili. Teď bude v kurzu Izrael 

Inzerát Zelí: Ukrajinu pronajmu za jednu tunu kokainu.