Ještě jednou a je s vámi konec

ale měli jsme velmi dostatek velmi kvalifikovaných pracovníků, kteří na nich dokázali vyrábět kvalitně. Spoustu strojírenských výrobků jsme vyváželi do celého světa včetně Japonska, USA atd. Leckde jsme už ty stroje měli také, i když se kvůli zisku valut primárně vyvážely.
Obávám se, že hlavním důvodem, proč šli dělníci na náměstí byl komunistický aparát a hlavně nedostatek a nedostupnost zboží, které bylo na Západě běžné. Nevěřím, že to bylo kvůli stavu strojů.

Souhlasím s vámi.
Byli jsme výborní!
A doteď ještě stát funguje z toho se vytvořilo, postavilo, umělo

Rusko např. využívá v konfliktech, kam z diplomatických důvodů nemůže poslat regulérní armádu, vojenskou skupinu Wagnerovců. Skupina je pojmenována podle Dmitrije Utkina zvaného „Wagner“. Ten se ani svým tetováním s nacistickou symbolikou, ani radikálními názory nijak netají. V roce 2016 udělil Utkinovi Řád odvahy osobně Vladimir Putin.

https://twitter.com/RussiaVsWorld_/status/1509616665683763207?ref_src=t…

Předmluva z knihy: "Michael Colborne - Ohně války"
(kráceno)

Narodili jsme se ve velkou hodinu
Z ohně války a plamenů výstřelů
Byli jsme vychováni bolestí ze ztráty Ukrajiny
Živil nás hněv a zloba vůči nepřátelům.

-Pochod ukrajinských nacionalistů

Pochod ukrajinských nacionalistů byl napsán v roce 1929 a oficiálně přijat jako hymna Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v roce 1932. Od prvních řádků o "ztrátě Ukrajiny" vás pochmurná, ale vážná melodie pochodu rychle vtáhne do vzpurné ódy na válku. Jste nabádáni k obraně vlasti "která je pro vás vším",
Jedná o nacionalistickou hymnu určenou ke zpěvu čerstvým mladým vojákům, kteří si právě oblékli uniformu:
"Naší odměnou je, že smíme bojovat! /Sladší je pro nás zemřít v boji, /než žít v porobě, jako němí otroci."
O více než osmdesát let později není tato výzva do zbraně na Ukrajině minulostí, a to nejen proto, že její pozměněná verze byla v roce 2018 přijata jako oficiální pochod ukrajinské armády.

Na počátku roku 2014, kdy byly ukrajinské ozbrojené síly z velké části v troskách, vzniklo v této zemi hnutí Azov. Poměrně sešlá parta mužů z krajní pravice, včetně otevřených neonacistů z Ukrajiny i ze zahraničí, se s požehnáním ukrajinských úřadů chopila zbraní, stala se praporem, pak plukem a nakonec přerostla v širší krajně pravicové společenské hnutí, které nemá nikde jinde na světě obdoby. Málokterý mezinárodní spojenec hnutí Azov se může pochlubit například tím, že má politickou stranu (Národní sbor), někdejší pouliční polovojenskou jednotku (Národní domobrana, v roce 2020 přejmenovaná na Centurii), síť mládežnických táborů, několik sociálních center, tělocvičen pro bojové sporty, knižních klubů a nakladatelství, desítky přidružených iniciativ a projektů a samozřejmě stejnojmennou vojenskou jednotku, která je oficiální součástí ukrajinské Národní gardy.
Příběh hnutí Azov je však v mnoha ohledech příběhem celé postkomunistické Evropy. Je to společné dědictví ze sovětské éry a starých nacionalistických organizací, jako je OUN, reinterpretace národních identit za účelem obnovit moc, a kde nejobdivuhodnější vlastností občana je jeho vypjaté vlastenectví. Hnutí Azov, i když je jistě extrémním výhonkem z této půdy, mělo z čeho vyklíčit.
Moje zkušenosti s pokrýváním krajní pravice ve střední a východní Evropě, v zemích jako Bulharsko, Srbsko, Slovensko a dalších, mě přivedly k závěru, že Azov je samozřejmě podobný jiným krajně pravicovým hnutím. Ale navzdory zjevným problémům s krajní pravicí, které v těchto a dalších zemích - včetně Kanady, mé rodné země - existují, Ukrajina funguje na zcela jiné úrovni. Hnutí Azov může operovat s takovou mírou beztrestnosti, o které si jejich přátelé v jiných zemích pouze mohou nechat zdát: doslova "země příležitostí", jak mi jednou přiznal jeden z představitelů hnutí Azov.

Dokonce i jako člověk, který se dostavil na příslovečný večírek pozdě (začal jsem hnutí pozorně sledovat a věnovat se mu až na podzim roku 2018), mi netrvalo dlouho, abych si uvědomil, jaký obraz je přede mnou. Bylo to pro mě zjištění, že existují dvě reality, výkladní skříň, kterou se hnutí prezentuje a prostor za ní, který je mnohem extrémnější a tvrdší. Odhalit toto zákulisí bylo příliš snadné, možná snadnější než u jakékoli jiné krajně pravicové skupiny, s níž jsem se setkal předtím nebo potom. To vše bylo na očích, na veřejných profilech na sociálních sítích, ve veřejně psaných článcích v ukrajinštině, ruštině a angličtině. A přesto jsem si rychle uvědomil, že se tomuto hnutí nedostává pozornosti, kterou by si zasloužilo, že velmi podceňováno, ať už na Ukrajině, nebo na mezinárodní úrovni. Do roku 2022 se tato situace poněkud změnila: mezinárodní média věnovala hnutí Azov pozornost, zejména se zaměřila na údajnou roli hnutí při podpoře mezinárodního krajně pravicového extremismu.
Přesto se Azovu stále nedostává pozornosti a zkoumání, které by si zasloužil. Není to proto, že by informace nebo poznatky nebyly k dispozici. Je to tím, že upozornění jsou často roztroušeny po různých koutech internetu, ne vždy v angličtině pro mezinárodní publikum, ne vždy široce propagovány a ne vždy úplné. Přinejmenším zčásti je to proto, že i když o hnutí Azov píší novináři z Ukrajiny nebo ze zahraničí, jako jsem já, množství a hloubka našeho zpravodajství a to, na co se zaměřujeme, se někdy liší kvůli zdrojům, prioritám a zájmům našich redaktorů a našeho publika. Tato kniha je zčásti mým pokusem překonat to a poskytnout něco, co bude přínosem jak pro vědce zabývající se krajní pravicí a Ukrajinou, tak i pro neodborníky a příslušníky širší veřejnosti, kteří se zajímají o problematiku krajně pravicového extremismu.

Ukrajinské hnutí Azov využilo rozvrácené společenské a politické situace na Ukrajině, a války, k vybudování silného a nebezpečného krajně pravicového hnutí. Dlouhodobě se mu daří působit bezostyšně a otevřeně, což umožňuje ochrana vlivných politických osobností a zapojení do trestné činnosti. Je to hnutí, které sloužilo a bude sloužit jako vzor a inspirace pro další krajně pravicová hnutí po celém světě. Jeho náklonnost k násilí a ambice stát se součástí stále mocnější nadnárodní krajní pravice z něj činí hrozbu přesahující hranice Ukrajiny.
Azov však není neporazitelný. Jejich údajný patron na mocném ukrajinském ministerstvu vnitra Arsen Avakov už od července 2021 není ve funkci; brzy poté se někteří členové Azovu s údajným zapojením do trestné činnosti ocitli ve vazbě, protože jejich vůdci si stěžovali na represe vůči jejich hnutí ze strany Volodymyra Zelenského, prezidenta od roku 2019. Hnutí je však stále silné a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo v dohledné době zaniknout.

Tato kniha je psána z pozice, že krajně pravicový extremismus by neměl mít v naší politice a společnosti místo a že žádná krajně pravicová extremistická rétorika ani činy by nikdy neměly být považovány za přijatelné. Krajní pravice by neměla být bagatelizována nebo přímo popírána pro domnělé dobro země, která je ve válce. Neschopnost čelit krajní pravici, znamená neschopnost postavit se za demokratické hodnoty a neschopnost postavit se za ty členy naší společnosti, jejichž životy mohou být krajní pravicí ohroženy nejvíce. Neberme ohled na to, že propagandistické síly to budou zlehčovat, aby Ukrajina nevypadala špatně, ani na to, že země je ve válce. Neberme ohled na to, že existují jiné významné, ne-li naléhavější problémy, které musí vlády rovněž řešit, ani na to, že je krajně pravicový extremismus existuje i v jiných zemích.