Do slovanských kasáren v Plzni jsem přijel odpoledne a na ubikaci mne čekalo jedno překvapení za druhým. Z pohledu mladého vojáka jsem se zděsil, že budu i další půlrok služebně nejmladším, protože tato jednotka se doplňovala téměř výhradně přivelením půlročáků z jiných útvarů.
Dále byl poněkud problém s mou vycepovaností ze školy. První dva dny jsem nemohl pochopit, že si vojáci prvního ročníku dovolí usednout či dokonce lehnout na postel před večerkou. A jelikož mne nikdo nebuzeroval s úklidem rajónů mimo dobu k tomu určenou, prostál jsem předpisově oblečen a obut všechen volný čas u své postele. Rovněž jsem nechápal, že se po kasárnách vojáci nepřemísťují pouze v pochodovém tvaru pořadovým krokem, případně poklusem. Také jsem nerozuměl, skutečnosti, že nikdo po nikom neustále neřve.
Naopak v jídelně se na mne chodili dívat i vojáci z jiných útvarů jako na exotické zvíře, neboť nedokázali pochopit, že za pět až sedm minut po odfasování stravy stojím v pozoru před jídelnou a čekám na ostatní, přičemž dojídám zbytky odebrané stravy. Železná košile půlročního drilu totiž velela zastrčit maso a suchou část přílohy do kapes, mokrou část přílohy ve dvou minutách zbagrovat a nakonec vypít, pokud možno bleskově, polévku z misky. Trvalo mi týden, než jsem se odvážil sníst „v klidu“ celý oběd u stolu.
Další šok utrpěli moji spolubydlící třetí den po mém příjezdu. Byla sobota – parkohospodářský den, neboli úklid všeho a všude. Dostal jsem za úkol uklidit naši světnici, kde se kromě pěti patrových lůžek a desíti skříněk vešla už jenom kamna.
Ve třináct hodin přišli spolubydlící vojáci z autoparku a divili se, že ještě nemám převlečených všech deset postelí a spacáků, protože před dveřmi našeho pokoje chyběla kupa špinavého ložního prádla. Po vstupu do místnosti se podivili podruhé, neboť jsem od čtvrt na devět stihl vydrátkovat, natřít hydrovoskem a na závěr napastovat parketovou podlahu, jakož i dvakrát vybílit stěny a strop, nemluvě o umytém okně. A kupa špinavého povlečení už byla pochopitelně dávno odevzdána ve výstrojním skladu. Služebně nejstarší svobodník si mne posadil na postel a klidně mi vysvětlil, abych už nikdy nic takového nedělal, neb Plzeň není Hlohovec. Rovněž mi zkontroloval skříňku a vyplísnil mne za perfektní uložení oblečení, kteréžto bylo složeno a vyztuženo papundekly a dřevěnými lištami do tzv. komínků.
Nicméně ani drezúra z Pé eŠky mne neochránila před dalšími životními facičkami. Týden po příjezdu už jsem dostal podmínečně týden basy za to, že jsem jel po kasárnách autem bez velitele vozu. Četař absolvent, který měl onoho velitele dělat, zavelel, abych auto přivezl z autoparku před ubikaci sám a v polovině trasy už na mne čekal soudruh podpraporčík z Tankové a automobilní inspekce. Tehdy jsem začal tušit, že zde panují poněkud jiné pořádky, než by oficiálně měly.
Taktika nižších důstojníků přidělených k velitelské rotě štábu divize, byla jednoduchá. Čím více vojáků s podmínečným trestem vězení, tím menší pravděpodobnost, že by si někdo dovolil jakkoli porušovat Zákl. ř. 1-4, což bylo označení vojenského řádu, kterým se řídil náš život. Postačila jedna výtka (například za ustrojenost, špinavé boty nebo špatný úklid) a vojcl šel do báně. Následně po odpykání několikadenního trestu byl nucen páchat „hrdinské činy“, aby tyto odsezené dny nemusel nadsluhovat a trest vězení mu byl vymazán, což se stávalo až v den vydání rozkazu k odchodu do civilu.
Zda byl takový postup vojáků z povolání pro chod jednotky přínosem, to si nedovolím posuzovat. Je ovšem skutečností, že vojáci nemohli nastoupit trest, pokud byli vedeni ve stavu nemocných, tudíž jejich dalším logickým krokem bylo sebepoškozování, aby po třicet dnů od vydání rozkazu k nástupu do posádkové věznice nebyli schopni nastoupit. Proto byly celkem běžné úrazy popálením, opařením, poleptáním, pohmožděniny, zlomeniny, řezné rány a podobné události, a to vždy v den předcházející nástupu do věznice.
O přístupu vojáků k plnění výcvikových úkolů v této atmosféře strachu si pak zřejmě každý dokáže udělat úsudek bez dalších rozvleklých popisů.
Dále je pak nutno zmínit, že potlačením tzv. mazáctví výše popsaným způsobem došlo ke snížení respektu služebně mladších vojáků vůči starším, potažmo k poddůstojníkům a dozorčím vůbec, což mělo rovněž neblahé důsledky.
Extrémní případ - když jsem jako voják druhého ročníku vykonával službu dozorčího autoparku v zimě, bylo nutné povolat pohotovostní družstvo k odklizení sněhu. Vzdálil jsem se tedy na rotu a vyslal družstvo určené denním rozkazem velitele roty k odklízení sněhu. Když jsem se za dvě hodiny vrátil, abych vystřídal svého pomocníka, zjistil jsem, že se takřka všichni služebně mladší vojáci opili a namísto odklízení sněhu se věnují trénování smyků s pohotovostním vozidlem P-V3S, zatímco starší vojáci se odebrali do tepla rotního baráku. Nechal jsem dva nejméně opilé vojáky spolu s pomocníkem shrnovat sníh a ostatní jsem poslal na ubikaci. Tam jsem zvolil namísto předpisového informování operačního důstojníka mazácké řešení. Zalil jsem cca 60 metrů dlouhou chodbu vodou a rozlil na ni pětilitrovou pikslu jaru s tím, že po vykartáčování a vytření provedu kontrolu čistoty bílým prostěradlem. Po půlhodině mi volal do autoparku dozorčí roty, že vojáci vodu pouze vytlačili do umývárny, dlažbu nevydrhli a pokračují v konzumaci alkoholu na pokoji. Když jsem se vrátil na barák, došlo při kontrole pokojů k napadení mé osoby i dozorčího roty opilými vojáky, z nichž jeden na mne zaútočil sekyrou. Následně došlo k hromadné rvačce s vyvrácenými postelemi a skříňkami, s rozbitým oknem a vyraženými dveřmi.
Ráno v šest se mi přišli zástupci opilců omluvit do autoparku se žádostí, abych tento incident neuvedl v ranním hlášení. To jsem jim slíbil, nicméně naše vztahy už byly narušeny a do konce mé vojenské služby se nenormalizovaly.
Co se týká šikany od služebně starších vojáků, v podstatě se omezovala na občasný záskok na čištění rajónů a obstarání chleba a čaje z kuchyně, což nebyl problém, protože každý den šel z naší jednotky někdo do služby v kuchyni. Potíže nastaly, když si někteří prominentní mazáci, kteří nespadali do honičky za podmíněným trestem, začali vynucovat krádeže masa. Za krádež tohoto druhu byl týden vězení a nikdo z mladých vojáků neměl odvahu říct, že k tomu byl nucen. Já jsem na služby do kuchyně nechodil, nicméně jednou se stalo, že tři vojáci se vrátili z vycházky a požadovali ode mne, abych jim udělal jídlo s tím, že to nebudou obligátní hnusné topinky smažené na pokrmovém tuku zn. Sana. Jelikož byli dosti agresivní, převlékl jsem se z pyžama do služebního stejnokroje vz. 63 a odešel jsem z baráku, abych vybudil zdání, že jdu shánět někam jídlo. Poté jsem přes plot vlezl do autoparku a na noc jsem si ustlal v přiděleném autě. Jelikož v něm byl i peřový spacák důstojníka, který se mnou jezdil při vyhlášeném poplachu, nebyl problém se dobře vyspat. Mazáci mne pochopitelně po dvou hodinách začali hledat. Když jsem nebyl na rotě ani ráno, nastala krize a šikanující trojice se pohádala s dozorčím roty a porvala mezi sebou. Přišel jsem až po snídani na ranní na rozvod do zaměstnání a tvářil se, že je vše v pořádku. Na dotaz jednoho z mazáků, kde jsem strávil noc, jsem reagoval slovy, že jsem celou dobu přemýšlel, kterému veliteli je mám naprášit. Tím skončily mazácké pokusy o můj výcvik na obstarávání stravy.
Jelikož jsem nehodlal ani umývat jiná auta, než to svoje, ani chodit přes plot s várnicí pro pivo do nejbližší hospody, stal jsem se cílem fyzického napadení a několika pokusů o šikanu „podle vojenských řádů“ ze strany poddůstojníků. Situace vyvrcholila rvačkou na rozcvičce s velícím mazákem – četařem a nedobrovolnou společnou koupelí s mazákem - svobodníkem v cvičném ženijním příkopu, resp. několika drobnými potyčkami s vojáky druhého ročníku. Po zjištění, že se nebojím jít i do opakovaného fyzického střetu, šikanovací elán mazáků zvolna vyšuměl. Někteří z nich naopak ocenili, že jsem jim dobrovolně pomáhal v rámci denního zaměstnání s opravami a údržbou aut, i když jsem nemusel.
Postupem doby se situace na rotě pozvolna zostřovala. Důstojníci vydali rozkaz zamykání šatních skříněk a prováděli v nich kontroly tím způsobem, že z nich vyhazovali šatstvo a hledali jídlo, které následně zabavovali, při čemž vyhrožovali posádkovou věznicí. Situace vygradovala, když jsem po příjezdu z tzv. opušťáku rozšířil šeptandu, že jsem přivezl balík s domácími klobásami a do své skřínky jsem nainstaloval tuhé výkaly, kterými si následně potřísnil velitel roty ruku při hledání těchto uzenin.
Dále je nutno zmínit existenci vojáků, kteří absolvovali při vysoké škole dvouletý vojenský kurz, jež nahrazoval poddůstojnickou školu a rok klasické prezenční služby. Tito „absové“, neboli „špagáti“ měli v budově roty svůj pokoj a byli drženi od mužstva poněkud stranou. U nás se dělili na polopaka, neboli skoro normální lidi, se kterými se dalo jakýmsi způsobem komunikovat, a na vypatlance. Vypatlanci byli dva, velmi záhy byli povýšeni na podporučíky a byli velmi nebezpeční, protože neustále donášeli, neboli bonzovali. Vyvrcholením jejich činnosti bylo, když vpustili oknem ve svém pokoji délesloužícího vojáka - rotmistra na barák v době, kdy jsme sledovali program německé televize „Formel eins“, což byla jakási hitparáda pop-music. „Soudruh z povolání“ našel před telkou pochopitelně celou rotu, až na všechny špagáty, kteří se jindy chodili dívat taky, a na pomocníka dozorčího roty, který hlídal u okénka v hajzlu, jestli se neblíží nějaký důstojník ke dveřím našeho baráku, aby včas vyhlásil poplach.
Je nutno dodat, že televize byla plombována, aby nebylo možno ladit zahraniční kanály, nicméně jeden voják, v civilu televizní opravář, telku přizpůsobil na připojení externího kanálového voliče, za což mu soudruzi následně vyhrožovali prokurátorem.
Po této zdařilé akci byli vojáci z povolání již zcela bez zábran a opravdu si dělali, co je napadlo. Vyvrcholení nastalo, když se jeden svobodník nechal zfackovat nadporučíkem při kontrole skřínky, v níž byl nepovoleně držen proviant, čemuž předcházela nehoda v autoparku, kdy tentýž důstojník značně poničil motorku, na jejíž řízení neměl oprávnění, jakož ani nebyl podepsán příkaz k jízdě s tímto vozidlem.
Když se nám podařilo naprášit fackovací storku na štábu divize, vypuklo vyšetřování důstojníků a odvetné hromadné zavírání vojáků ZPS do posádkového vězení. Špagáti dostali povolení se zamykat na pokoji, protože dostali dvakrát deku a několikrát jim byl vytopen pokoj. Následně ještě dostali pár facek, když požadovali, aby jim mladí vojáci odstranili z pokoje vodu a uhelný prach. Dále kontroly zjistily, že ze zaplombovaných přívěsů v autoparku se záhadně ztratil takřka veškerý zásobní materiál, určený k potřebám při poplachových výjezdech, zejména pak masové konzervy. Bylo zjištěno velké manko v zásobách benzínu i nafty.
Když nastal den odchodu do civilu, bylo mi řečeno, že budu nadsluhovat i všechny dny strávené v posádkové věznici. Důvod byl prozaický, soudruzi „zapomněli“ poslat někoho na řidičský kurz, takže na autobus neměl nikdo řidičák. Na to jsem písemně zažádal o předvedení k náčelníkovi štábu a revizi všech dokladů, protože jsem byl ze všech trestů propuštěn předčasně, což znamenalo jejich zahlazení, resp. nezapsání do ZOT (záznam odměn a trestů). Tyto záznamy se neshodovaly s denními rozkazy a mým ZOT. Z toho důvodu se velitel roty vzdálil na nemocenskou. Oficiálním důvodem bylo zranění ruky a hlavy, kterýžto utrpěl při návratu z odvozu vojáků propuštěných do civilu. Jako velitel vozu seděl v autobuse na předním sedadle, a když se na chvíli pustil madla, zrovna jsem náhodou musel zatočit volantem a šlápnout na brzdu, takže soudruh spadl po hlavě na schody. Stane se. Když jsem dojel k baráku, opatrně jsem překročil soudruha na schodech a šel se zneschopnit, načež jsem zavolal na Tankovou a automobilovou inspekci, že autobus bude pravděpodobně odvážet do autoparku nějaká osoba bez platného řidičského oprávnění.
Soudruzi velitelé šuměli.
Následně nás nadsluhující chtěli soudruzi zapojit do zácviku příchozích půlročáků z jiných útvarů, nicméně když kdokoli, včetně důstojníků, otevřel dveře místnosti, v níž jsme byli ubytování (byla to učebna), byl okamžitě zasypán sprškou kanad. Rovněž k ostatním důstojníkům z jiných jednotek jsme se chovali poněkud agresívně, takže velitelství bylo zahrnuto stížnostmi na naše chování. Jakmile důstojníci zjistili, že na prvním nácviku poplachu s nově příchozími vojáky nevyjelo ani jedno auto z důvodu záhadně vybitých akumulátorů, přišli nám vyhrožovat prokurátorem. Na to se všichni nadsluhovači odešli nechat zneschopnit k lékaři.
Když jsem se po pěti kalendářních dnech nedočkal raportu u náčelníka štábu, zavolal jsem mu telefonem, kdy dojde k mému předvedení. On o ničem nevěděl a po několika dotazech stanovil naše setkání na následující den. Odpoledne ovšem vyšel v denním rozkaze rozkaz zastupujícího velitele čety k našemu propuštění do civilu. Následujícího rána jsem si před seřazenými důstojníky odchrchlal, odplivnul a opustil v civilním oděvu trolejbusem Slovany. Loučení to bylo smutné, protože většina kamarádů už byla doma. A zůstala neuvěřitelná pachuť, která přetrvává dodnes.
_______________________________________
K několika tvrzením z předešlé diskuze.
V 80. letech žila ČSLA z jakési podstaty. Na nic nebyly peníze, omezoval se výcvik jízdy a střelby, jakož i jiných bojových činností napříč útvary a zbraněmi. Z toho důvodu vznikala časová okna, kdy bylo nutno vojákům zadávat náhradní a často nesmyslná zaměstnání. Vojáci z povolání měli ze všeho nejvíce dbát na eliminaci úrazů a úmrtí vojáků ZS z důvodu velmi špatné pověsti ČSLA v obecném povědomí civilistů. I přesto došlo během mé služby k několika těžkým zraněním a úmrtím, mimo jiné i v důsledku zanedbání bezpečnostních předpisů, týkajících se kontroly zbraní a munice, a v neposlední řadě i dopravních nehod. Nemá smysl je zde vypisovat a rozebírat příčiny.
Otázkou zůstává, jestli neměla být daleko dříve provedena redukce stavu vojska prostým zkrácením základní služby minimálně u některých zbraní, když na pořádný výcvik nebyly peníze a vlastně ani kádrové obsazení potřebných velitelských pozic.
Co se týká výhrad k vojákům maďarské národnosti, je nutné při posuzování vzít v úvahu naprostou nekompatibilitu maďarštiny s oficiálními jazyky ČSSR s dovětkem pro neznalé, že vzdělávání těchto vojáků probíhalo v maďarštině a slovenštinu měli ve škole pouze jako doplňkový předmět. Navíc skladba obyvatelstva na Slovensku byla taková, že v mnohých městech a vesnicích nebyli nuceni obyvatelé slovenštinu vůbec používat. Z toho pak plynuly značné problémy při komunikaci mezi vojáky, zejména v emočně vypjatých okamžicích. Taktéž z toho vyplývala silná soudržnost těchto vojáků vůči ostatním neformálním skupinám v kolektivech.
- Log in to post comments
Komentáře
Zajímavý byl i přelet balónem,
spíchnutého z šusťákoviny, celá rodina. Ten na radarech byl, ale nikdo nezasáhl.
Přelet balónem přes hranice
Měl krycí název : "po stopách bratří Montgolfiérů, byli to Joseph-Michel Montgolfier a Jacques Étienne Montgolfier
Zajímavý byl i přelet
motorovym rogalem.
Zlí jazykové tvrdí, že tento čin stál za zrodem reklamního hesla: "Pouze s motorem značky Webber přeletíte i železnou oponu"
Přelet balonem .....
.... chystal můj kdysi kolega u Škodů JUDr.Bakule. Sám si ho šil. Ovšem chtěl uletět s milenkou, manželka mu na to přišla a tak ho "někdo" napráskal ještě před startem. To není "jedna paní povídala", vyprávěl mi o tom sám při jednom našem společném letu do Číny. Ne balonem, samozřejmě.....
Provozovatel fitka Aura v Plzni (před lety jsem tam chodíval) Milan Bodlák měl bratra, a ten, už nevím přesně, také buď přeletěl balonem, nebo přejel hranici v nějakém "tanku" vlastní výroby.
To jsou všechno zábavné historky, ale v době jejich vzniku to asi žádná legrace pro zúčastněné nebyla.
Z Polska, v době když tam…
Z Polska, v době když tam Pinochetski robil ordung se štrajkujícíma, se podařilo několik úspěšných úletů An-2, všemi směry, dokonce i přes nás do Rakous.
Nejsem si jistej, sestřel hotovostí byl snad jen jeden.
No a pšonci tomu dali korunu leteckou katastrofou, že se jich do An-2 nacpalo snad třicet. Něco jak Němci u Stalingradu.
Pilot, snad vůbec nemyslel, pokusil se odstartovat, no mašina byla těžká na ocas a samozřejmě z toho byla kraksna.
U nás jsme byli trochu napřed, začátkem osmdesátých let, z Aeroklubu v Bratislavě, v sobotu ráno mechanik prováděl motorovou zkoušku na An-2, do éroplánu mu při tom vlezl chlápek, co jej nikdo na letišti neznal, a hned oba plynule, nikým nerušeni odstartovali a přistáli ve Vídni. Vlastně je to jenom skok.
No a tohle jsem viděl na vlastní oči. Do Brna za aeroklubovou Avií přitáhli po silnici z Rakouska "unesenou" Z-43, křídla byla uložená na korbě a v Brně to mechanici skládali, aby to mohlo odletět dom.
To ilustruje tupost a připosranost tehdejších šéfíků SVAZARMu, dyk to éro stačilo zkontrolovat a dotankovat a zpět mohlo luftem. Kromě toho, míjeli letiště v Břeclavi.
No holt, plk. Kovář, kdo ho znal, už ví.
A jak se milej Zlín dostal do Raichu?
Existovala tehdá v armádě akrobatická čtyřka na MiG-21, jedním z pilotů byl pplk.Tlustý.
A ten jednoho krásného dne vzal dospělého syna s jeho kamarády na vyhlídkový let,.
A ti zlotřilci jej ve vzduchu omámili chloroformem a letadlo unesli do Rakouska.
Pěkná pohádka, taková naivní co?
A ten Tlustý dál lítal v lidový armádě a přitom jiní, kterým zahnul příbuznej, měli nadosmrti smůlu. Teda do plyšáku.
To myslíte Jaruzelského?
Mám tam v Polsku většinu rodiny, která odešla v roce 48 z Řecka ( dost se jich vrátilo zpátky do Polska, když zjistili jak to v Řecku vypadá, stejně jako část rodiny se vrátila do SSSR, ale ty znám jen z vyprávění) a nadávali na Solidaritu, to snad víte že Walesa nebyl čistý a spolupracoval s tajnou policií.
Polsko mělo liberálnější systém než my a vycestovat do zahraničí tam nebyl problém. Strýc s kterým se otec stýkal, byl dva roky v USA, legálně.
re: berkowitz Chlape, vy můžete fšecko-uplně-ganc,
bo vaše babina uměla po našimu a byla "až" z Dobré.
Ovšem je třeba podotknout,…
Ovšem je třeba podotknout, že se to úspěšně povedlo pouze napoprvé.
Jak si p. Targuse vážím, tak…
Jak si p. Targuse vážím, tak tohle je stoprocentně blábol. Zaprvé - proč by to západní soudruzi dělali? Riziko by bylo obrovské, už třeba brnknout o nějaké dráty, a zisk nulový. No a hlavně, po roce 1989 by se o tom psalo - o ničem nevím.
Zato je popsán příběh rakouského vojenského vrtulníku, pilotovaného plukovníkem - velitelem pluku, který k nám zakufroval, a proti kterému vzlétl hotovostní Mig-15. Napřed nereagoval na jasné pokyny pilota MiGu, pak ani na světlici a snažil se uniknout v 50 metrech nad terénem, no a tak pilot MiGu do lesa před vrtulník vypálil trochu delší dávku z kanónů. Poté vrtulník okamžitě přistál ;-).
MiG-15 měl nízkou minimální rychlost, takže se dal proti vrtulníkům dobře použít. Později místo něj sloužily L-39ZA (t. s podvěšeným kanónem).
http://www.svazletcu.cz/cs/publikovane-clanky/vynucene-pristani-rakousk…
http://www.svazletcu.cz/cs/publikovane-clanky/vynucene-pristani-rakousk…
Takových historek kolovala....
..... v letectvu spousta, nevím zda pravdivých. Třeba o pilotovi stíhačky (ze Žatce), který dostal rozkaz sestřelit nějaký z Německa zbloudilý sportovní letoun. Když ho měl "na mušce" ohlásil, že není vrah a vrátil se na letiště. Jak to s ním dopadlo, to nevím.....
Re: Franta V r. 86 Mig-15 asi moc ne-é.
Střílet se mohlo, ale ne nadveřejnou komunikací ane nad městem.
A neměl jsem důvod tomu nevěřit, protože gumáci si o tom povídali značně zděšeně a značně nasraně. Kromě toho jsme tenkrát vyjížděli mimo divizní plán kontrol což byl jasný znak toho, že se jedná o těžký průser, tzv. mimořádnou událost.
Takže se asi něco stalo. Když to nebyl vrtulník, zůstává záhadou, co lampasáky tak nažhavilo, že museli do rachoty.
Ostre strelby
boli fajne, ked si clovek vsimol ako sa "najoblubenejsi" velitelia snazili nebyt ani nahodou v uhle nieto v dostrele... :))
Najskor sme si mysleli, ze je s armadou nieco zle - podla poctu pridelenych nabojov.
Potom sme pochopili, ked profici si od vybranych nestastnikov pozicali sapik a par minut sa hrali na Ramba. Nabojov zvysilo viac ako dost. Ocistit ten sapik od karbonu to bol čelindž...
Este krajsie bolo ked nas z PS vyhodili k materskym utvarom. Po prijazde k utvaru sme sokovali devetaka svojou pritomnostou, pac nic take sa neocakavalo. Tak sme sa vyvalovali pred kasinom na svojich plnych polnych, hrali karty, pili pifko ... a uzivali si, ze nikomu nechybame :)))
Booze, to bol bordel na tej vojne.
Kolega spolubojovnik vzdy so slzou v oku spomina, ze na vojne sa naucil ozaj tie najzakladnejsie veci pre zivot.
Kradnut
Nadavat
Podplacat
Klamat
... a hlavne ... Prezit
A mluvit.
Stačila 2 slova, piča a kurva. Intonací se jim dával význam, všichni rozuměli. Ostraváci měli výhodu, uměli to od mala.
Kura
kera piča!
Na Slovensku to bylo trochu…
Na Slovensku to bylo trochu jinak, na vše stačila věta "Choď do piči ty kokot" to podle kontextu mohlo znamenak cokoli, např: Jdem na oběd, jdem na vycházku, jdem z vycházky, nechce se mi, atd atd.
Zabíjet lidi ne ?
To by se tam hlavně měli otroci naučit....
Nasluhování
Trošku jsem toto štrejch ve svém minulém příspěvku.
U nás to velitel útvaru řešil tak, že bylo jedno, kolik hříšníci měli strávit ještě dnů na vojně, zadal jim nějakou práci a když jí udělají, tak ať vykmitnou.
Jenomže v tom byla potíž. Protože, když jste se dva roky těšili na civil a pak si ten slavný den nemohli užít se svým ročníkem, ale museli tam smrdět ještě pár dní, tak už vám na nějakém tom dnu nesešlo. Pustit vás musej.
První nasluhovače, které jsem zažil, byli moji dva supráci a ti dostali za úkol v Neslovicích vymalovat hospodu.A pak vyprávěl kámoš, který dole u gumáků dělal cifršpiona, že asi po třech dnech do kasáren dorazil hospodský a že se na to může vysrat, protože ti dva šmejdi ještě nesáhli na štětku, vždy tam ráno dorazej, pak lemtaj až do čtyř a pak vyrazí do kasína se natáhnout.
Velitel pochopil, že s nima nehne, tak aby nekazili bojovou morálku, tak je radši poslal do civilu.
Helikoptérová historka
Přiběhl vyděšený vojáček k veliteli VS s hlášením: "Soudruhu podplukovníku, přiletěl heliko-helikopovrtulník". I vyšli soudruzi z VS uvítat nadřízené. No jo, ale stroj nepřistával, jen tak poletoval nad VS. I někteří vojáčci vyběhli a hleděli na ten stroj-zvuku zdroj..."Je ta hvězda červená, nebo žlutá?" "Sakra chlapi, to je Kobra!"... "Poplach!!!" Helikoptéra se přesunula nad sousední kasárna, kde probíhal Bo-Po. Vojáčci vybíhali a řadili se, auta vyjížděla... a helikoptéra poletovala. Letovod z VS přivolal na nepřátelský vrtulník a stihač s velikým kraválem a velikou rychlostí přiletěl... no ale jaksi do vrtulníku střílet nemohl, pod ním se vojáčci chystali opustil kasárna, mnoho by jich pobil... no a jak tychle přiletěl, tak rychle odletěl. Ve vzduchu postát ocelový pták nemůže... Nu, pročpak jsme nevedli proti stroji palbu ze země? Protože jsme neměli munici. I flak na Häklu jsme měli, ale munice byla zamčená a odpovědný nebyl v dosahu. Soudruzi se neodvážili svévolně otevřít násilím přístup k příslušné munici. Kluci na häklu ale aspoň sundali plachtu a prázdný kanon otočili na narušitele. A ten odletěl směrem ku státní hranici. Radostný letovod už směřoval stihače na cíl! Zákeřný narušitel ovšem přistál na hřišti v obci (už nevím které). A situace se opakovala. K vrtulníku se sbíhaly děti, dospělí! Do obce přiletěl opravdový vrtulník! A stihač byl opět namydlený... Pak vrtulník odletěl do západního Německa... historka se stala u VÚ 8060 Stod. Někdy okolo roku 1970??? Už se nepamatuju.
50 let... Psalo o tom i Rudé Právo.
Nahlédl jsem do literatury:…
Nahlédl jsem do literatury:
Libor Režňák ve své knize "Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-72" 2. rozšířené vydání, o roce 1970 píše:
- "Americký vrtulník OH-13 Sioux dne 28,7, uniknul hotovostnímu stíhači MiG-21PF u Tachova. Pilot 11 slp Žatec přistál jen s tím, že americký letec měl na hlavě červenou přilbu." (Podle mapky vletěl na naše území u Dyleně, vzal to kolem Tří Seker, nad Zadním Chodovem to otočil k Brance a odtamtud na Hermannsreuth., s.628)
- 27.10. nejprve český MiG-21 zakufroval do Německa (uletěl tam 90km do hloubky 25 km a když uviděl Cham, myslel, že je to Plzeň, tak se stočil doleva na Žatec a tam normálně nic netuše přistál. Vtipné je, že při vletu do ČSSR yl považovaný za narušitele a zvedl prý 2 stíhačky hotovosti... No a ten samý den "Průzkumné radary krátce před 15.00 zachytily v prostoru Weiden pomalý cíl, který se blížil k hranici. (...) dozorčí 3. dPVOS (...) zvedl tři stíhače. (...) vrtulník ve 14:53 překročil hranici. (...) Americký UH-1D směřoval k Dobřanům. Již v 15.10 stihač obdržel rozkaz k zahájení palby, který v 15.11 v operačním režimu potvrdil. Prolétl kolem vrtulníku a vystřelil červenou raketu. Nepřítel nereagoval, stihač manévr opakoval. Pilot vrtulníku měl asi leccos za sebou. (...) Přešel do přízemního letu a přeskoky nad obcemi unikal. Mjr. V. Bartoš nasadil ke 3. zteči, ale právě kvůli Touškovu a osadě Lochousice nevystřelil. V další zteči již cíl nenašel a vrátil se do Plzně." Po následném vyšetřování byl Bartoš víceméně odejit (krátce před tím jej vykopli z KSČ, s.639-640).
- 1.11.1970 "Vzdušný prostor ČSSR ve 13.31 narušil vrtulník nepřítele. Opět nebojácný UH-1D pokračoval do prostoru Poběžovice u Domažlic. U obce Stará Huť pravděpodobně přistál. Pak zamířil na sever k Tachovu a ve 14.08 vzdušný prostor ČSSR opustil. Ale to nestačilo. Ve 14.16 nad území ČSSR vlétl znovu! Pokračoval přes Dolní Žandov - Lazy - východně Lázně Kynžvart až k Mariánským Lázním, kde byl radiolokačně ztracen. ČS území narušil do hloubky 30 km o celkové délce trati 180 km. Na cíl zjištěný již ve 13.28 severně od Schönesee postupně startovalo 11 stíhačů. Přestože nepřátelský stroj nad územím ČSSR strávil 52 minuty, nikdo ze stíhačů jej nezachytil. Na prázdno vyšly i aktivované prostředky protiletadlového dělostřelectva a pěchotní zbraně útvarů Pohraniční stráže. Vrtulník neznámé státní identity se při dohlednosti 20 km a spodní hladině oblačnosti 1200 m prostě vypařil. Prapodivná akce či spíše fiasko čs. PVOS z 1.11.1970 zůstává dodnes jednou velkou záhadou." (s.641)
- 5.6. 1971 přehrazoval UH-1D pilot MiG-15 bis V. Havner (a málem nedoletěl pro nedostatek paliva)
A kdyby se chtělo někomu…
A kdyby se chtělo někomu hledat v tom Rudém právu... (upozorňuji ale také, že existovaly regionální varianty téhož vydání). http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1970
Já koukal na 1.11.-12.11. a nic. Ale to jen taková hra, že jo...
8060 byl útvar....
..... v Dobřanech, ne? PVOS, radary.... U Stoda stál ten obrovský radar, vpravo od silnice na Domažlice.
Stod
Ano, ano... Ten rok 1970 jsem jenom střelil. Přibližně... už se nepamatuju, je to 50let... Ale ten popis výše sedí... přeskoky mezi obcemi, jo, to je ono. No prostě PVOS se vyznamenala... Ono bylo spousta historek...Náš stihač přeletěl přes hranici, viděli jsme na na obrazovce i na planžetu. Za ním se ukázaly dvě cizí letadla, bez toho cečka odpovídače. Napřed byly tři, pak tři, pak tři... a letěli pořád rovně. Ppl. Janeček (letovod) toho našeho pilota zřejmě znal, protože potom už ho volal přímo jménem... tři... tři.. a pak už jenom dva. Letovod se rozbrečel. Jestli to byl úlet, nebo jestli ho zneškodnili, nebo zemřel už za letu a do Německa odlétla udušená mrtvola? Nevíme, neřekli nám to. V novinách nic nebylo. Po 50-ti letech to dozajista tajné není, navíc teď jsou Němci naši spojenci, že ano.
K těm hláskařům: Někdy meldovali nesmysle. Jako jeden, co hlásil zvuk blížícího letadla, které označil jako B52... no za obzorem prý jezdil kombajn. Tuhle historku jsem jenom slyšel, za pravdivost neručím, možná je to hláskařská latina.
8060
Ano! Dobřany, Chotěšovský klášter a Stod. Tam bylo to zmiňované VS a krásná kasárna- ve výstavbě.
K útvaru 8060 patřily....
... i hlásky na hranicích. Na několika jsem byl, zpravidla tam žili jako robinsoni čtyři vojáci, kteří se střídali na věži. Když na Šumavě a v Českém lese napadl sníh, byli prakticky odříznutí od světa. Zjistil jsem, že se rádi stravovali zvěřinou, pacholíci, většinou si dokázali sehnat nějakou malorážku nebo něco podobného, alespoň na zajíce apod. Tehdy tam byla v pohraničním pásmu zvěřiny spousta, sám jsem tam byl několikrát účastníkem pytlačení. Pro kluky příslušné samotářsko/venkovské (řekl bych až vidlákovské) povahy ideální dva roky vojny, když už na ni museli.
Odchod do civilu
Jelikož jsem nic nenasluhoval, tak jsem si ho mohl náležitě užít.
Už od rána jsme v ten památný den různě všichni popíjeli a oblečeni v civilu hulákali. Pak jsme profrčeli průvod celým kasínem, rozloučili se s nešťastníky, kteří tam museli zůstat, naskákali na korby tater a hulákali až do Brna.
Tam jsme se na nádraží rozloučili s těmi, co mířili na východ a na sever a vyrazili na Prahu. Ve vlaku jsme taky hulákali a dost si přihýbali z různých lahví a pak už si nic nepamatuju.
Pamatovat si zase začínám, když jsem se probudil v prázdném kupé, venku bylo světlo a mě ležícímu na sedačce po chvíli bylo divné, proč ten vlak nedrncá. Jelikož vlaky prostě drncaj, to mi nikdo nevymluví. Si říkám, že asi budeme zrovna stát v nějaké stanici. Ale stáli jsme v té stanici nějak moc dlouho, tak jsem se zvedl, že tomu musím přijít na kloub.
Vyhlédl jsem z okýnka a zjistil, že můj vagó nemůže drncat, jelikož není připojený k žádné lokomotivě, ale všude okolo je fůra jiných nepřipojených vagónů.
Myslím, že patrně průvodčí, když na konci cesty mě tam objevil a zjistil, že jsem neprobuditelný, tak mávnul rukou a nechal mě i s vagonem zaparkovat do depa.
Ale nádraží Praha střed jsem celkem rychle našel a pak už to byla brnkačka.
Normálně bych se pod ty Targusovy kydy nezařazoval,
jenže on tu hoch pravil v diskusi, že jsem jeho úvod včerejšího článku četl 3 x.
Nečetl Targusi, přiznám se pouze k jednomu opakovanému čtení, neboť mi připadalo nemožné, abyste takovou slátaninu sestavil (četl jsem některé vaše zdařilé povídky) a tak jsem dal na vás a hledal podruhé jakousi, při prvním čtení nepostřehnutelnou, hlubokomyslnost skrytou v textu. Když jsem si podruhé ověřil, že váš článek je jen potvrzením a nepřímým přiznání vašeho celoživotního kverulantství a nedostatku sociální inteligence, které popisujete také v příhodách z vašeho běžného civilního života, bylo mi jasné, že potřetí ani náhodou.
Vy už jste prostě Targusi takový, potřebujete neustále provokovat svoje okolí. Asi nějaký komplex zakódovaný ve vaší DNA.
Zopakuji jenom to, co jsem napsal včera. Každý měl takovou vojnu, jakou si ji udělal. Blbci blbou, inteligentnější docela užitečnou. Bylo možné ji prochlastat, prozahálet a ubíjením času hloupostmi promarnit. Nebo také ne a připravovat se na budoucí život poznáváním lidských charakterů, nebo třeba samostudiem cizích jazyků, či něčeho jiného užitečného, třeba rozhovory s kolegy, kteří měli nějaké užitečné znalosti. Holt každý jsme jiný. Kromě ZVS mám za sebou již v civilu 6 x vojenské cvičení Brdy, Hradiště a další, poslední v roce 1993. Přísahal jsem prezidentovi, armádnímu generálu Ludvíkovi Svobodovi, spolubojovníku mého dědy z legií.
Já jsem přísahal pracujícímu lidu
a kolik je nezaměstnaných a nefachčenků!
"Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.
Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli.
Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.
Tak přísahám!"
Přísahal
A splnil do puntíku.
Ale všimněte si na tomto
jedné zajímavosti.
Jak Ládik správně napsal, my tehdá na konci volali: Tak přísahám!
Nedávno jsem někde viděl, že později se volalo: Tak přísaháme!
Což je blbost, protože jak já mohu přísahat za někoho jiného? On svou přísahu nedodrží a já pak za to budu popotahovanej?
Když si někdo přísahá, tak by to měla být jeho přísaha a měl by si za ní stát.
Já kdysi přísahal věrnost jedný ženský a dodržel to.
Pokud bych musel přísahat i za jednoho svýho kámoše, tak kdybych se tý jeho podíval do očí, tak bych měl ksich rudej jako Targus, když v tom autoparku čistil kamna dvěma litry benzínu a netrefil se.
Ať si každej přísahá, na co chce, ale sám za sebe.
To je toho....
dne 29.12.1989 Václav Havel přísahal věrnost Československé socialistické republice
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/21941103400…
Tý vole
"připravovat se na budoucí život poznáváním lidských charakterů, nebo třeba samostudiem cizích jazyků, či něčeho jiného užitečného, třeba rozhovory s kolegy, kteří měli nějaké užitečné znalosti."
S dovolením, toto použiji na Silvestra, až mi dojdou vtipy. To musí natuty zabrat.
Berrnarde,
možná jsem úchyl. Na vojně jsem byl skoro pořád ve službě venku nebo později jako dozorčí roty.
Spát se nedalo, protože nás pořád kontrolovali. Při službě na rotě byla taková nuda, že jsem si nechal z domova poslat tlustou prvorepublikovou učebnici angličtiny od J.Ehla. V noci jsem nad tím seděl a celkem dobře to utíkalo.
Po vojně jsem k tomu ještě něco přidal a udělal si státnici. Blbec, že?
Pravda ale je, že charaktery spolubojovníků jsem nestudoval. Že se učit jde mi potom pomohlo, když jsem dálkově dělal průmyslovku a potom ještě VŠ.
B52
Úchyl nejste. Jestli jste se učil cizí jazyk z nedostatku další činnosti, to pochopím.
Kdysi nám jeden učitel vyprávěl, že měl žáka, který přestoupil na nějakou církevní školu a tam ho zavřeli do cely, kde měl pouze učebnice. Po několika dnech nudy zjistil, že aby se nezbláznil, tak se musí probírat těmi knihami a oni ho tímto donutili se učit.
S tím problém nemám, ale s tou větou, co jsem citoval, problém mám. To je jako by jí napsali společně Vinnetou, Mirek Dušín a Kája Mařík. Mě to přijde děsně falešné a moc zidealizované.
Já se na vojně naučil...
.... číst polsky. Přečetl jsem se slovníkem obrovskou tlustou bichli "Historia pierwsej wojny swjatovej na morzu" (asi to píšu blbě), pak obdobné dílo téhož autora o druhé světové na moři - a umím jakž takž číst polsky dodnes. Jednodušší texty, samozřejmě, na poezii by to nebylo (ani na toho Prousta :-) )
To vám schvaluji berrnarde, žvanit o Silvestra
o tom, jestli je lepší pila Husqvarna, nebo Stihl by nebylo to pravé ořechové.
Ale vám konkrétně by lépe sedly židovské vtipy. Jeden přidám podle Wericha, prý nejkratší židovský:"Khon horníkem."
Khon horníkem?
A nespletl se tam ten Werich? Nemělo to být spíš "Khon uhlobaronem"?
A jó! V tom vlastně spočíval ten vtip. Tak ode mě jasných pět slepic a až zase příště budeme mít schůzi sionistů, tak to musím hodit do placu. To se Moše s Šimeonem zeserou smíchy.
Dík Laco!
Tak, Berrnarde, tady se…
Tak, Berrnarde, tady se musím trochu zastat. Já díky vojně trochu čichl k zedničině. A snažil jsem se koukat. A i to poznávání mezilidských vztahů a lidských charakterů se mi vyplatilo tak, že z něj žiji dodnes. A klasickou hudbu jsem se naučil poslouchat také až na vojně, díky spolubojovníkovi, co hrál v plzeňském orchestru na hoboj...
Jasně, mů 1994 je asi trochu něco jiného, než vaše dva roky, ale tak úplně prázdná doba to pro mě také nebyla.
Samozřejmě - kdybych si mohl vybrat, volil bych rok v poněkud normálnějším prostředí, ale když už jsem tam být musel, hledal jsem cesty aby to pro mě nebylo úplně zbytečné.
Konečně
to někdo řekl naplno.
Dík, Mlynáři.
Pokud sem přijdete,
zanechte mi, prosím, zprávu. Mám dotaz.
Zde: https://www.vidlakovykydy.cz/comment/2069313#comment-2069313
jsme načali debatu o dobru a zlu. Souhlasil byste s tím, abych do článku, který k tomu píšu, část naší konverzace použil? Možná ji budu muset trochu "redakčně upravit", ale přidám i odkazy, aby si každý mohl přečíst plné znění.
Pokud byste nesouhlasil, můj text se bez toho samozřejmě obejde - zanechte mi, prosím, zprávu.
Děkuji.
Pracujte s tím textem dle vašeho uvážení.
No problem.
Problém bude spíš s tím že nebudu reagovat, nebo budu jen krátce. Nemám už potřebu zdůvodňovat, obhajovat, vysvětlovat, argumentovat, přesvědčovat o svém světonázoru a mém pohledu na morálně-politický (prudký) propad v ČR po roce 1989 v protikladu k (pomalému, ale jistému) vzestupu od 1948 do 1989.
Mám na mysli střední třídu kam se počítám, nezajímají mě zloději, podvodníci, podnikavci, politici, úředníci, neziskovkáři, rentiéři, stejně tak ne příživy na ÚP, sociálních a dotačních titulech, mám na mysli ne zbytné krámy, ne auta, ne baráky (to je technický pokrok) ale životní styl, prostředí, bezpečnost, spravedlnost,právní řád, svobodu vers. totalitu, pohodu, mír.
Děkuji, máte to zde:
https://www.litterate.cz/mensi-zlo/
Přiměl jste mne trochu se zamyslet a múzy jsou líné líbat :-)
Reakce není žádána, ale bude-li jaká, rád si přečtu.
Zdravím.
Alefe, jste písmák a dobrý teoretik.
Se zájmem jsem přečetl. Ale nebudu číst vaše stránky dál, je mi to líto, ale jako starodůchodce mám málo času ( :-) ) a proto vyhledávám jen ty s velkým čtenářským dosahem.
Vaše myšlenkové pochody mi nečiní problém vnímat, jsou srozumitelné a pochopitelné. Svědčí o vysoké a intelektuální úrovni uvažování o společnosti. A to není málo!
Nevím jak se zachovám v dalších a dalších volbách, sliby se mají plnit a přitom neplní, přiznávám že možná stejně jako vy zase půjdu k volbám, možná ne. Co já teď vím? (K Vidlákovi už mě dlouho nebaví chodit a taky sem pořád lezu, jak malej kluk).
Pobavila mě zmínka o vaší prodané volbě. Já, když budu k sobě upřímný, jsem taky jednu takovou podstoupil, docela závažnou pro další vývoj, v roce 1992. Samozřejmě nešlo, stejně jako u vás, o nějaký úplatek, ale o výhodu prosazením podle mě spravedlivého a potřebného zákona onou a žádnou jinou stranou (kupodivu : její šéf nesdílel můj pohled). Zpětným pohledem konstatuji že ta volba byla nejen výhodná pro mě, že mi a mé rodině osobně pomohla, ale výhodná i z dlouhodobějšího hlediska (ne prvních několik let po volbách) pro směřování státu, nahlíženo dnešním prismatem.
re: Laco K vašim rádoby poučným
hovnům asi tolik.
Na vojenská cvičení chodili jenom ti, kteří na vojně propadali a jejich výsledky z bojové přípravy byly zcela nedostatečné.
A důvod zrodu tohoto textu je napsán v úvodu první části. Pokud se ho nechcete dozvědět, je to váš boj, že jste za pitomce kvůli sepisování vašich stupidních vět.
Nazdar bazar.
Tak ještě jednou a naposledy Targusi
Za ta léta jste toho o sobě tady napsal hodně. Já si z toho pamatuji, že kamkoliv jste se dostal, vždy z toho byl konflikt (včetně té vojny). Zkuste si projít jenom vaši pracovní karieru zaměstnání za zaměstnáním a zeptat se sám sebe. Pohádal jsem se, nebo to bylo v pohodě?
Laco, zachovejte klid....
..... hledat ve vzpomínkách starých zbrojnošů na minulé války nějaký hlubší smysl je ztrátou času, a myslím si, že se o nic takového ani Targus nesnažil.
Aby měl jedinec vojenskou službu alespoň trochu podle svého vkusu, k tomu je třeba nejen snaha a um, ale také notná dávka štěstí. Ale co na tom dnes záleží...?
Godote já su (neb Moravák) v pohodě
Souzním s větou Margaret Thatcherové, že být vojákem (policistou) je vznešené povolání.
Zajímavé je, že když se téma "jak bylo na vojně" hodí do placu, ozve se spousta chlapů a začnou vzpomínat. Ještě jsem nezažil lhostejnou reakci. Přitom mnozí uvádějí jaký to byl opruz, ztráta času, buzerace, jací byli lampasáci blbouni (v tom lepším případě), mazáci hovada, a ti politicky vyhraněnější ještě dají k dobru ideologickou omezenost ČSLA.
Ale většina vzpomíná v dobrém.
Dokonce i mezi ženami jsem potkal mnohé, které tvrdily, že "mladým chlapům schází vojna".
Takovéto paušální odsudky mi nesedí. To jenom kvůli tomu, že v obecném povědomí se za správný používá pohled na armádu popsaný Haškem, Škvoreckým, nebo Švandrlíkem nebudu svoje mínění měnit.
A v případě Targuse je jeho včerejší a dnešní psaní jen útěkem před životními komplexy.
Godote, ale ono i dnes na tom záleží
Tady nejde o vzpomínání starých zbrojnošů, kteří už dávno zahodili flinty do žita. Jde o celoživotní postoj k heslu "Obci starosti své podřiď", o vztah k pořádku, disciplíně, schopnosti akceptovat autority, ne celebrity a ochotě udělat něco navíc.
OT
Návod, jak správně trolit...a pak, že Rusové nemají smysl pro humor :)
https://twitter.com/MissTrade/status/1475334958566633474
Politolog Bogatyrjov:
Ukrajince čekají vyšší daně na všechno
To znamená, že Ukrajina vstoupila do období "pozdní Porošenkovy vlády": čím nižší má vláda rating, tím více utahuje šrouby.
začala úplná fiskalizace. Jednoduše řečeno, znamená to zvýšení starých a zavedení nových daní. Úřady se snaží alespoň částečně kompenzovat rozpočtový deficit tím, že zatěžují chudé a bezmocné obyvatelstvo. Již od příštího roku budou všichni občané Ukrajiny nuceni přiznávat své příjmy a při všech větších nákupech (bytů, aut, pozemků atd.) budou muset být jejich příjmy ověřovány. Ze všeho, co se v přiznání neobjeví (například z úspor v cizí měně, za které se člověk rozhodl koupit auto), bude muset zaplatit 18% daň. Kromě toho bude všem vlastníkům zemědělské půdy od 0,5 hektaru uložena pětiprocentní daň z užívání jejich soukromého majetku. Tedy drobní soukromí zemědělci a dokonce i zahrádkáři. Rovněž uvalí daň na produkty, které vesničané vypěstují na půdě a rozhodnou se prodat jejich přebytky na trhu.
To se děje proto, aby vesničané byli nuceni prodat svou půdu velkopodnikatelům.
Ukrajinský stát už dávno není sociální. Takové daňové peklo s naprostou absencí sociálních jistot si však mnozí před osmi lety nedokázali ani představit.
Asi tak
Napsal uživatel Homer (neověřeno) dne St, 29. 12. 2021, 11:00
Ukrajina začíná plošně registrovat k branné povinnosti i těhotné ženy a matky s malými dětmi.
https://echo24.cz/a/SsgL5/ukrajina-zacina-plosne-registrovat-k-branne-p…