Překvapený L.C.

Musím se přiznat, že tentokrát se podařilo jak Vidlákovi, tak Vlkovi mě dokonale překvapit, protože článek vzniknul již začátkem roku 2017, kdy 17. ledna vyšel na serveru D-FENS CZ a měl vyjít i u Vlka, který jej tehdy dávat na sklo moc nechtěl, což, upřímně řečeno, docela chápu. To, že jej nakonec přece jen vydal, jsem se dověděl vlastně až z dnešního článku :-).

Rád časem něco napíšu, ale teď se přiznám, že toho mám moc. Každopádně Vidlák má u sebe ještě jeden můj zapomenutý článek o symbolech a jejich moci, který jsem mu posílal před zimními OH a který by také mohl někoho oslovit a i když nebyl, eufemisticky řečeno, tak výbušný, dovolil bych si napsat, že jeho dosah je mnohem důležitější, než to, že se v České republice bude dříve, či později chystat zabavování zbraní, protože je v něm zmíněn útok na veškeré tradice a celou historii západní civilisace.

Každopádně, abych se vyjádřil k alespoň k části otázek, které zde padly. Zbraně sbírám v podstatě od dětství. Nemám jen zbraně střelné, mám i kuši, dva luky, zcela funkční kopii japonské katany, pár zajímavých nožů. Je toho hodně a je v tom, když vezmu v potaz jen zbraně střelné, 26 let mého života. Sbírečka je to sice relativně malá, ale těch osm střelných zbraní se tam najde, z nichž dvě jsou ty úplně, úplně nejhnusnější a nejodpornější, protože spadají do kategorie útočná puška. Jedna je samozřejmě samonabíjecí verze starého dobrého Sa. Vz. 58. To je zbraň, která by mi nemohla chybět. Jsou tam ovšem i další zajímavosti a momentálně čekám ještě na jednu nejvíc nejošklivější zbraň, protože vychází z útočné pušky AR-10. Do každé z těchto zbraní jsem si chopen vyrábět vlastní náboje. Nikdy jsem neměl odvahu spočítat, kolik jsem do toho vlastně dal. Navíc, finanční otázka není stejně tak jako tak důležitá. Právo držet zbraň mám v genetickém kódu, protože u nás v domě nějaká ta flinta byla vždy. I za režimu, který držení zbraní občany nijak moc nehověl, nicméně přece jen jejich legální držitele nechával celkem v klidu.

Nyní ale k věci. Česká republika má, či měla jeden z nejlepších zákonů o zbraních a střelivu na světě. Nebylo a není moc zemí, kde by to bylo lepší. I v některých státech USA je držení i nošení střelné zbraně mnohem restriktivnější než u nás. To jen tak poznámka na okraj. Toto celé bylo z mého pohledu založeno na vztahu důvěry státu a jeho výkonné moci vůči občanovi. Právo DRŽET A NOSIT zbraň s sebou přináší obrovskou zodpovědnost. Je to však stále právo a o právech se říká, že se nedávají, ale pouze berou. Toto právo v sobě ovšem zahrnuje jednu věc, kterou si spousta lidí neuvědomuje, pochopit a dokázat nést veškeré, a to slovo veškeré bych rád zdůraznil, důsledky, které z toho plynou. Jako držitel střelné zbraně mám a nesu zodpovědnost i za všechny ostatní „kolegy ve zbrani“, kteří u nás jsou. Udělám-li průšvih, padne hanba na celou střeleckou komunitu.

V okamžiku, kdy by však mělo dojít k zabavování, vyvlastňování a podobným excesům, dochází ke změně rovnováhy. Stávající pravidla nemusí být dodržována a rozhodně si myslím, že také nebudou a budou přijata protiopatření. Jaká ta protiopatření budou, není v tuto chvíli podstatné. A znovu opakuji, každý bude muset zvážit, jak daleko bude ochoten zajít v obraně svého majetku. Zbraně, stejně jako auta ničím jiným nejsou.

Tři pojmy stojí v mém žebříčku hodnot nadevšemi. Je to rodina, přátelé a vlast. Rodina je pro mě nejvyšší prioritou, kterou si dovedu představit. A stejně tak přátelé. Další věc je, že jsem vlastenec.

Vlast pro mě znamená mnoho, jakkoli se dnes toto slovo stává stále více pejorativním. Bránit svou „Vlast“ je povinnost, protože to nejsou politici, kteří nestojí ani za ten plivanec, který má být uplivnut, ale jsou to lidé, je to země, je to příroda kolem nás. Ten kousek území uprostřed Evropy, který jsme si dokázali po 1300 let udržet. Jsou to zvyky, jazyk a krev prolitá našimi předky. Naším úkolem je, aby nepřišla nazmar.

Bude-li mi chtít někdo sebrat mou zbraň, neútočí jen na samotné právo držet a nosit zbraň. Útočí na všechny tři hierarchie, které jsem zmínil. Útočí na samou podstatu mého světa. Protože zbraně, i když jsou obrovskou zálibou, či koníčkem, jsou zde především k naší obraně. K obraně našich životů, hodnot, k obraně našich rodin, přátel a všeho, co je nám drahé. Podíváme-li se na to z tohoto úhlu pohledu, tak kdokoli, kdo by nás o ně chtěl připravit, útočí na vše výše zmíněné.

Bránit se dá jistě čímkoli, jak Vidlák naznačil. Jenže se stačí podívat na to, jak to dopadlo v Anglii. Když Vás chytí s nožem, jdete sedět, když Vás chytí s teleskopem, jdete sedět. V Německu Vás budou popotahovat i za vlastnictví pepřového spreje. A najednou se nám ten výběr toho, čím se můžeme bránit, značně zužuje. Protistrana, ať již kriminálníci, či teroristé žádné limity držet nemusí, takže jak to dopadá, se můžeme podívat do ulic západní Evropy. Já si raději vyberu svůj vzor jinde.

Otázka, co s rodinou. Bohužel nemám děti a pravděpodobnost, že nějaké mít budu je již značně malá. Tím mám určitou výhodu, protože na ně nemusím brát ohledy. Na druhou stranu zbytek mé rodiny je ozbrojen stejně jako já, na zabavování se dívá stejně jako já a se zbraněmi umí neméně tak dobře zacházet. Chápou, že svět se může změnit. A s tím, jak se blížíme k tomu, čemu se říká „failed state“, čili stát, který selhal, to může být velmi rychle. Z mého úhlu pohledu v mnoha zemích na západ od nás se to již děje. Přehlížená kriminalita připrchlenců, rostoucí počet no-go zón a paralelních komunit s vlastními zákony o tom vypovídá více než jasně. Jak jsem napsal, nemám děti, ale ruku na srdce, kdo by chtěl, aby jeho dítě vyrůstalo v prostředí, kde může být zabito, uneseno a donuceno k prostituci, kde bude mít mnohem snazší možnost dostat se k drogám, kde se policie, tedy složka, která by jej měla chránit, bude raději dívat na druhou stranu, bude-li mu činěno příkoří. Mimochodem i to se u nás již stalo. Vzpomenete si na to ubodané děvče se třemi bodnými ranami v srdci a mnoha dalšími po těle, kterou nakonec naše slavná policie vyřešila jako sebevraždu v afektu? Zhruba stejná sebevražda jako pan podplukovník Janíček, který se kdysi ubodal dvaceti sedmi ranami do zad a pak se ještě pro jistotu oběsil.

Kdepak, rozhlédneme-li se kolem sebe pozorněji, zjistíme, že nám zde něco odporně zahnívá. Zbraně v rukou jejich legálních vlastníků to však kupodivu nejsou a troufnu si napsat, že ani nebudou. A víte proč? Protože pro obyčejného a slušného člověka je zbraň „Ultima Ratio“ - poslední argument, ke kterému sáhneme, až když vše ostatní selže. Je třeba ji ale mít právě proto, kdyby vše ostatní selhalo.

Vida a máme z toho článek.