Hnůj vs. hnojivo - zelenina

Tímto chci vyhovět čtenáři Hexenfógelovi (já vím, že se píše jinak, ale nemohu si pomoci, vždycky když vidím jeho nick, napadne mě tento čarodějnický pták. Prosím ať se na mě nezlobí a přijme tuto moji libůstku v dobrém...) a napsat pojednání o tom, jak se to dělá se zeleninou (a trochu i s ovocem) 

Na prvním místě musím říci, že tyto moje informace budou za pár let zastaralé. Klasická mrkev, cibule, rajčata a podobně se stále více pěstují ne na poli, ale v továrnách. Hydroponické skleníky zažívají obrovský boom. Je to asi poprvé, co se pěstování ředkviček podařilo zařadit to schemat platných v automobilkách. Prostě běžící pás. Zóna sázení, zóna vzrůstu, zóna ošetřování, zóna sklízení, kontinuální průběh. Až se vám naskytne exkurze do podobného skleníku, jeďe tam, nebudete litovat. I když vám to teď blíž popíšu, stejně to ani zdaleka nevystihuje skutečnost.

Prostě se to podařilo. Je možné postavit za miliardy korun továrnu, která celoročně kontinuálně chrlí rajčata. Má uzavřený cyklus vody, prakticky nepotřebuje chemii, protože při vstupu panuje větší karanténa než na operačním sále a dodržují se pravidla sterility, které jsou přísnější než v kafilerii. Rostliny rostou ve dne v noci, svítí se jim, topí se jim, chladí se, zkrátka podle potřeby. Spotřeba těch životně důležitých látek jako voda je minimální. Do skleníku přichází jen tolik vody, kolik jí na druhé straně odchází v plodech. A samozřejmě nejlepší podmínky pro stavbu skleníku jsou v poušti. Zatím jich je nejvíc v Negevu, tedy v Izraeli, či ve Španělsku, ale je jen otázka času, kdy jich bude plná Sahara. A budou i u nás. Dá se na tom vydělat. Na hektaru toho vypěstujete desetinásobně víc než doteď jen s dvouměsíční zimní přestávkou.

Zbývá vlastně už jen jeden problém... podařilo se už našlechtit rostliny vhodné pro tuto továrnu, jen zatím ještě mají mizernou chuť. Ale do pěti let se to dotáhne a už nepoznáte rozdíl mezi rajčetem z továrny a rajčetem z pole.  Zbude už jen rozdíl mezi rajčetem ze supermarketu a rajčetem ze zahrádky. Ale k tomu se ještě dostaneme. Když jsem to viděl, v podstatě jsem se nedokázal rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně. 

Na jednu stranu budeme na zeleninu potřebovat desetinu současné plochy a mnohem méně vody i méně chemie. Na druhou stranu, auto taky neuděláte v garáži bez kapitálu a budoucí zelináři budou investovat v miliardách a dalšího byznysu se chopí oligarchové a jejich akciovky a nadnárodní kapitál. Současná zelináři mají odzvoněno, jejich čas se krátí. kdo nebude mít miliardy, ten skončí. Dost podobné je to třeba s kravíny. Kdo nemá na investici do moderního superkravínu pro tisíc krav pod jednou střechou  kde je prakticky všechno automatické včetně dojení, ten na mlíku prostě nevydělá a zkrachuje. Další umíráček, který zvoní o sto šest. 

Jinak v současné době většinu české zeleniny produkují malí farmáři o farmě do dvaceti hektarů. To je zhruba velikost od které už spíš stojí za to dělat obilí ve třech lidech, než zeleninu v deseti. Zelenina potřebuje menší vstupní investice, protože hodně věcí se pořád dělá ručně. Stačí relativně malý traktor, postřikovač a secí stroj. Obejde se to bez mamutích kombajnů, teragátorů a dalších vyspělých mašinek. Zelenina pořád ještě předpokládá drnohryza, co tam jdou v polích s bavlnou... To je první odlišnost. Zeleninový farmář potřebuje víc lidí a hlavně hodně brigádníků. Na jaře zvládne zaset sám i ošetřovat zvládne sám, ale pak od června či července sklízí až téměř do prosince a potřebuje lidi,kteří mají práci na sedm měsíců. Ne déle. Po zbytek roku to jistí pracák, protože není vyhnutí.

Navíc ty dnešní mladý, to už není co bejvalo. Málokdo dneska má na to stát v červenci osm hodin na poli a ohnutý trhat. Ani já bych to nevydržel. Ovšem světe div se, hodně sedmdesátiletých dědečků si v tom libuje jako zamlada...  Nevěřili byste, kolik pro takové farmáře pracuje důchodců, co tam opravdu od rána do večera řežou brokolici a trhají cibuli. 

Druhým aspektem jsou supermarkety... Zeleninový farmář nemá možnost skladování. Nejde to. Zeleninu prostě nenasypete do sila a nečekáte na lepší cenu. Ta se musí sklidit když je zralá a vzápětí prodat. Na jedné straně jsou výkyvy počasí, takže nikdy nevíte, kdy přesně tu brokolici a rajčata budete mít a na druhou stranu, až to přijde, musíte během několika dní prodat ať je cena jakákoliv. A buďte si jistí, že takové zloděje, jako jsou nákupčí v Tescu či Bille, to jste ještě neviděli. Mám tři tuny borkolice... jo, dáme pět korun za kilo, nechcete? Dovezeme z Polska... V tomhle jsem zajedno se všemi farmáři včetně Andreje Babiše, protože supermarket je to nejhorší zlo pro každého poctivého farmáře. Ti z vás sedřou kůži a kdykoliv si tam koupíte jablko nebo rajče, buďte si jistí, že sedmdesát procent ceny necháte té korporaci, dalších deset procent padne na dopravu a zbylých dvacet procent dostane farmář. Není vyhnutí... jediný kdo dokáže vaši úrodu vzít a bezpečně rozprodat, to je obchodní řetězec. Žádný farmářský trh to nezachrání a smluvních dodávek je málo. 

Běžný farmář tak zhruba třetinu úrody rozprodá na smlouvu. To je poctivý kšeft na kterém vydělají všichni. Dalších dvacet procent rozprodá v malém do místních samoobsluh, ze dvora nebo vlastním rozvozem a zhruba půlku musí prodat supermarketům a na tom je rád, když zůstane v černých číslech. Zkrátka chcete prospět životnímu prostředí? Nepřivazujte se na bránu k Temelínu, ale zablokujte Tesco Letňany... 

Jinak zelinář hospodaří poměrně bio. Jeho produkty jsou docela dost hlídané, protože všechny pesticidy jíte přímo z povrchu plodu a tak musí dávat pozor. Nejvíc chemie padne na likvidaci brouků a to je dost individuální záležitost. Když je sucho, ciziopasníci se nemnoží... Když je vlhko, je třeba ošetřit proti plísním a sviluškám či mandelince. Ale každý si dává pozor, aby to dělal opatrně a včas. Na zelenině se brouci množí rychle a postřiky jsou strašně drahé. Každý stříká jen když nezbytně musí a snaží se každou invazi zachytit včas, aby to ještě bylo levné. 

Zelenina je také mnohem choulostivější na kvalitu půdy a je z ní dost bioodpadu, který zpravidla hned zůstane na poli. Navíc lecos potřebuje třeba dosypávání rašeliny, kompost, ale i písek či popel na vylehčení půdy a podobně. Navíc historicky jsou zeleninové farmy blízko řek nebo potoků na bývalých lužních loukách. Tam, kde je té půdy víc, třeba i v metrových vrstvách. Zelinář nepotřebuje velký rovný lán a tak posbírá malá křivá území mezi meandry potoka,který mu při občasných povodních přinese nové úrodné bahno. Navíc zelenina nepotřebuje moc dusíku. Ten by dělal zelené a ne plody. Zelinář mnohem víc potřebuje stopové prvky - hořčík, selen, vápník, železo a podobně. Kupuje tedy speciální hnojiva, která se sypou velmi obezřetně, protože přílišnou dávkou se dá hodně zkazit a navíc je to velmi velmi drahé. Zelinář na hektar nasype v hnojivech mnohem víc peněz než obilný velkostatkář, ale na tuny je to mnohem méně. 

Zelinář také potřebuje mrvu a je ochoten ji zaplatit, protože lecos by bez přírodního hnoje ani nevyrostlo. Proto také většina mrvy, která ještě je, jde přednostně na zeleninu. Stejně tak na tato políčka padne většina české rašeliny. 

V globále se dá říci, že zelinář má pole v lepším stavu než zemědělec, ale na druhou stranu, dělá zeleninu spíš jako z nouze ctnost, protože má málo hektarů a nedá se na ně vjet těžkou technikou. Kdyby mohl, raději by pěstoval obilí, Měl by míň starostí s lidmi, protože je snazší si hlídat splátkový kalendář za kombajn, než výkon  dvacetiletého brigádníka na cibulovém poli. A také by prostě sklidil, nasypal obilí do sila a měl by klidně do dalších žní čas na smlouvání o ceně. Takhle prostě prodat musí a je přitom dost bitý. 

Na zeleninové pole padne méně chemie než na obilí, ale je to mnohem dražší chemie a stejné je to i s hnojivy. Použije se jich málo, ale jsou dražší. Naštěstí se do této půdy vrací i nejvíc biomasy a pokud si jednou budete přát malou ekofarmu, kupte si podnik někoho, kdo zkrachoval na pěstování zeleniny. Tak získáte slušnou půdu málo zamořenou hnojivy i chemií...