Z čeho a jak naši dávní předkové konzumovali pokrmy?
A co vlastně mlsali?
Jakmile se “Pračlověk Janeček” naučil hňácat správnou hlínu, vyrobil si misku a nedlouho po ní zvládl i hrnec. A to už lidem zůstalo dodnes. Sice se poněkud liší tvary a materiály, ale jinak se vlastně nic moc nezměnilo.
Již ve 13. století se objevovaly vysoké hrnce i nízké rendlíky, používaly se pražnice (hliněné “pánve” či velmi nízké pekáče na pražení obilí a vzácně na pečení masa
či ryb). Jak to bylo s pokličkami, o tom máme jasněji
až z přelomu 14. a 15. století, kdy jsou k dispozici nálezové pokličky či jejich zbytky, ale i dostatek iluminací. Starší zdroje jsou velmi skoupé. Na hrnce se používaly kónické pokličky s bambulkou na špičce na uchopení. Na kotlíky dřevěné, sestavené podobně jako staré typy kol.
Hrnce, rendlíky a kotlíky obvykle sloužily zároveň jako servírovací nádoby. Pouze na dvorech nejvyšší nobility
a panovníků se ve středověku setkáváme se speciálními nádobami na servírování pokrmů (polévkové a omáčkové mísy, podnosy, misky na pečivo, stojany na ovoce a zákusky…).
Jakmile hospodyně zavelela, sešla se rodina a čeleď v jizbě a vyčkala, až si hospodář nabere první porci. Pak následovala rodina a po ní čeleď v hierarchickém pořadí. Spravedlivá hlava domácnosti dohlédla na to, aby ani nejmladší
a služebně nejnižší nezůstali o hladu. Jiným to bylo fuk a pak čeleď hladověla.
Jedlo se z misek - hliněných, dřevěných dlabaných, ale
i z dýhových ze štípaného dřeva (hlavně osika). Movitější domácnosti si od cca 2. pol. 14. století mohly pořídit cínové talíře a misky.
Pilo se buď z misek (po jídle vytřených hadříkem namočeným v octové vodě), nebo z pohárků. Ty byly nejprve opět hliněné, později soustružené ze dřeva nebo sestavované z dýhy a od konce 13. století se objevují první pohárky, číše a džbánky cínové. Vedle toho si movitější domácnost mohla pořídit skleněné číše, poháry a pohárky
a džbánky. Tvar měly od jednoduchého konusu po zdobené pucláky s ouškem.
Nápoje se podávaly podle druhu. Voda v dížce nebo
ve džbánku, pivo v hliněném hrnci nebo džbánku s ouškem, víno či ovocné šťávy a mošty rovněž ve džbánku (hliněném, skleněném, cínovém). Speciálním nápojem byl sladký ovocný rozvar - něco jako řídký kompot. Ten se podával v nízkém hrnci nebo v míse.
Cínové, mosazné, bronzové a měděné nádobí se cínovalo (potahovalo tenkou vrstvou čistého cínu), aby se z něho neuvolňovaly chemikálie, jež mohly reagovat s pokrmem nebo nápojem a buď zkazit chuť, nebo konzu,enta i přiotrávit.
Pokrm se až do 1. pol. 16. století konzumoval lžící a rukama.
Vidlička a vidlice přitom nebyla ničím neznámých a
na vyjímání masa z hrnce nebo hrnců z pece se vidličky
a vidlice běžně používaly. Ale použít ji u stolu či dokonce vkládat do úst znamenalo v lepším případě se společensky znemožnit a v horším případě mít oplétačky s inkvizicí.
Proč?
Vidlička totiž měla jen dva bodce a tvarem náramně připomínala ženské/lidské tělo. A nějaký neukojený mnich
v 9. stol. n.l. vymyslel, že vidlička je nástrojem od ďábla
a má člověka svádět k hříšným myšlenkám. Když v 11. století manželka benátského dóžete - princezna Maria Argyroupoli - zemřela na jakési agresivní kožní onemocnění, prohlásil podobný pitomec, že to byl boží trest za její rouhání se
v podobě používání vidličky u stolu.
Rasisty nepotěším, protože na muslimském Blízkém východě zakotvila vidlička jako stolní nástroj kolem 7. století
a už tam zůstala.
Leč pokrok nezastavíš a vidlička se pomaličku
i v křesťanském světě prosazovala při stolování. Nejprve jako servírovací pomůcka a koncem 16. století už i při konzumaci. Nejdřív se s ní napichovaly různé lepkavé konfety, zavařeniny a věci naložené v medu, a díky další Marii - tentokrát Medicejské - se od počátku 17. století používá již běžně. Mezi lid se však jídelní příbor dostával opravdu velmi zvolna - vlastně je stále ještě na cestě.
Takže příbor hodně dlouho ne.
Zbývá nám lžíce a nůž; a ruce.
Začneme nožem, který byl i ve středověku stále stěžejním nástrojem i při stolování. Používal se na krájení i na napichování soust a jejich vkládání do úst. I venkované
a chudí lidé mívali větší nůž na leccos a kromě něj u pasu pouzdérko s nožíkem s úzkou čepelí, který používali u stolu.
Dalším nástrojem je lžíce. Geniální udělátko, které za tisíce let nezměnilo tvar, protože je prostě dokonalé. Nejprve byly lžíce dřevěné a hliněné, poněkud neohrabané, mělké a vhodné spíš k srkání řídkého pokrmu. S objevem soustruhu se výroba lžic zdokonalila a jejich praktičnost rovněž. Na přelomu 13. a 14. století se konečně objevily kovové lžíce
a bylo vyhráno. Konzumace se mohla začít kultivovat.
To se také stalo.
Stolní pořádky jsou opravdu prastarou záležitostí a řecké, římské a blízkovýchodní (rasisté plačte) stolovací zvyklosti byly vzorem autorům středověkých spisů o chování se
ve společnosti.
-
Jíst rukama se smělo. Ovšem rukama umytýma před jídlem a oplachovanýma během jídla ve vodě s citronovou šťávou/octem a vonným olejem. K tomu sloužily aquamanile (ozdobná konvička), umyvadlo
a ručník. -
Používat nůž ke krájení, napichování a vkládání soust
do úst se smělo. K tomu sloužily vlastní nebo hostitelem nabídnuté nože s delší úzkou čepelí - pevné i zavírací. -
Bylo však zcela nepřípustné sahat do talíře sousedovi nebo mu tam šťourat nožem a brát mu sousta.
-
Velmi kritizováno a káráno bylo používání nože
ke šťourání se v zubech. Od toho měl mít každý vlastní párátko - od kousku třísky přes dřevěné či železné párátko po skvosty z drahých kovů a všelijak zdobené. -
Pokud byl stůl opatřen ubrusem či jinou přikrývkou, bylo nepřípustné otírat si do ní ruce a ústa. K tomu sloužil buď vlastní ubrousek, nebo ubrousky nabízené obsluhujícím personálem spolu s aquamanile.
-
Netrpělo se hlasité krkání a prdění u stolu. Stolovník buď musel své zvuky korigovat, nebo se musel vzdálit od stolu, ulevit si a pak se vrátit.
-
Dokud probíhala konzumace, bylo velmi nevhodné hlasitě hovořit či dokonce zpívat nebo něco recitovat.
-
Konzumaci mohl přerušit či ukončit hostitel nebo nejvýznamnější z hostí; ostatní to museli respektovat.
-
Nebylo přípustné, aby se stolovník zvedl a šel si sám nakládat pokrmy či nápoje. Jakmile člověk jednou seděl u stolu, tak tam musel zůstat a dlabat nebo lehce konverzovat či poslouchat najaté baviče. A musel počkat, až k němu dojdou stolníci a číšníci - čím nižší společenský status, tím méně na hosta zbylo.
-
BYlo vhodné, aby si host přivezl sebou vlastní stolní soupravu; zejména pokud byl pozván na dvůr vysoké šlechty a panovníka. Taková souprava obsahovala vše potřebné od mycího náčiní, přes talíře, misky, pohárky
a poháry až po osobní jídelní soupravu (ozdobné pouzdro s nožem, lžící a párátkem), ubrousky a ubrusy, sedací polštářek. Mohla se směstnat do koženého vaku, ale také zabrat několik truhlic; a vyjadřovala majitelovo sociální postavení a sebevědomí.
Ta společenská pravidla se od středověku zase až tak moc nezměnila. Co bylo považováno za (ne)slušnost tehdy, platí vlastně dodnes; byť to bylo upraveno či pozměněno.
Když už jsme pracně uvařili a naservírovali pokrm či pokrmy a hosté se najedli, u stolu se nepoprali a ani si navzájem nepřebrali manželky, podívejme se, co si asi tak mohli dát dobrého po jídle.
Zpočátku toho moc nebylo.
Trocha medoviny či sladkého vína, medu, nějaké pečivo
či oplatku pomazané medem nebo medem s máslem, pečivo plněné mandlemi, rozinkami a ovocem (calta), ovoce čerstvé, sušené nebo v medu, sladká a všelijak zdobená (třeba barevná) kaše, sýry a kousek uzenky, ořechy.
Když i do měšťanských kuchyní pronikl koncem 16. století cukr, přišly ke slovu ovocné i zeleninové zavařeniny, konfety (bonbony), drobné pečivo (cukroví a koláčky) zdobené zkaramelizovaným cukrem a s různými náplněmi, ořechy
v cukru. V tutéž dobu se v kuchařských záznamech objevují šlehané zákusky z vajec a smetany.
V 17. století pak i dorty - zdobené zavařeninami a krémy.
A tak to už zůstalo v podstatě dodnes.
Jen v 19. století ještě přibyla čokoláda, káva a nejprve žemličky s různými pomazánkami a později i obložené chlebíčky.
Tento velice široký sortiment nám zůstal dodnes a každý si
z něj může vybrat, co mu vyhovuje.
Pokud se něčeho urodilo hodně, nebo to zbylo, měla hospodyně dvě možnosti - buď to urychleně zkonzumovat, nebo to nějak uchovat “na pak”. Chladničku a mrazák až
do 1. poloviny 20. století neměla, takže jí moc možností nezbývalo - sůl, sádlo, med, sušárna, udírna.
-
Do sádla přišly houby a maso, případně nějaká drahá importovaná zelenina.
-
Ryby zamířily do sušárny nebo do udírny, eventuálně
do soli. Solení však bylo velice nákladné, protože soli nebyl dostatek a tudíž byla drahá. Se solí byl kromě vysoké ceny ještě ten problém, že jakmile byla znečištěná, mohlo se v ní maso rychle zkazit. -
Také maso poté, co prošlo lákem, směřovalo buď
do udírny, nebo do sušárny, nebo do soli. -
Ovoce kromě jablek bývalo uloženo ve velkých hliněných hrncích, zalité teplým medem až po okraj nádoby. Poté byla uzavřena pokličkou, ta zalita voskem a nádoba uložena do sklepa. Takto zakonzervované vydrželo ovoce až do další úrody nebo dodávky.
Například citrony se dostávaly ze Středomoří
do střední Evropy v kožených vacích, zalité vlažným medem. Zákazník si kupoval vlastně dvě dobroty - jednak citron a jednak med ochucený citronovu kůrou. A to je veliká ňamka i dnes.
-
No, a co šlo, tak se naskládalo do proutěných stojánků
a strčilo do sušárny. Nebo do plátěných vaků a pověsilo v podkroví do průvanu.
Jsme najedení, namlsaní, spižírna, sklep, sušárna i udírna se nám příjemně zaplnily.
Je čas končit a jít si užívat letních dní.
- Log in to post comments
Komentáře
Re: Gerd Jak tak čtu váš pokec o tom, jak
udělat dřevěný bagr na soustruhu, napadá mne, že jste buď:
- nikdy neviděl soustruh, anebo jste
- nikdy nedržel lžičku v ruce.
Když totiž vysoustružíte držadlo, nebude se s tím dát žrát bez toho, aby vás nechytaly křeče, nebolelo zápěstí, nebrněly prsty, blablabla...
Targu,
středověká lžíce (dřevěná i kovová) vypadá trochu jinak než dnešní a taky se jinak drží.
Má totiž mnohem kratší rukojeť a drží se "v pěsti" - to znamená, že do pusy se strká tou přední stranou, nikoli boční.
https://cz.pinterest.com/vladimirpokora/st%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A1-l%C5%…
Re: Občan Neboli stejně, jak lžíci uchopí
malé děti, než je odnaučíme správné držení pro ně těžkého předmětu.
Kdybyste si ty obrázky dobře prohlédl, zjistil byste, že mají poněkud jinak vytvarovanou prohlubeň, do níž se nabírá pokrm.
Tudíž kdybyste se snažil něco podobného vyrobit na soustruhu, spotřeboval byste na jednu lžíci tolik dřeva, kolik spotřebuje řezbář nejméně na dva, ne-li tři kusy předmětů shodného tvaru a velikosti.
Takže když bylo dřevo drahé natolik, že se v kuchyni nesmažilo, asi by řezbář dobrovolně neničil ještě dražší dřevo vhodné k řezbě.
Soustruh
Pane Gerd.
Soustruh na dřevo,bez elektřiny,točilo se šlapáním přes vačku s velkým kolem,řemenem na menší kolo n soustruhu.
Viděl jsem i soustružení menších předmětu,že si chlap točil řemenem přímo hřídel soustruhu.
Ze dřeva?
Přiznám se, že nevím. Osobně jsem si jich pár vystrouhal nožem, ale nic moc nástroj.
Ale patrně stejně jako se vyrábějí "lopatky" na nabírání mouky a "lopatičky" dávkování koření a soli.
U lžíce by se prostě jen víc seřízla plocha na pokrm.
Zkusím se zeptat kamaráda, který je podle nálezovek vyrábí. Bo ten je 100% neřeže po večerech nožem.
Ona to je s tím soustružením nádobím vůbec legrace.
Do konce 90. let se předpokládalo, že veškeré středověké dřevěné nádobí bylo dlabané a nic víc.
Všichni LHčkaři, kteří používali soustružené talíře, misky, poháry a pohárky byli terčem posměchu a někteří se svého nádobí zbavovali.
Jenže pak došlo k převratným archeologickým nálezům v Jihlavě a v Plzni, které byly zadatovány do 14. století a do přelomu 14. a 15. století; a rázem je všechno jinak.
Soubory jsou tak velké, že je mimo pochybnost, že soustružené nádobí bylo celkem běžným artiklem minimálně ve městech. V souboru jsou i lžíce a některé z nich jsou tak jemně opracované, že nejspíš byly opracovány "strojově". Stejně tak jsou v něm poháry a misky/mísy na nožce.
Dtto dýhované nádobí. I to bylo velmi dlouho považováno pro středověk spíš za raritu a předpokládalo se, že to je záležitost až novověká. I to jihlavské a plzeňské nálezy vyvrátily.
https://en.ppt-online.org/363187
Re: Občan Odkaz jsem projel, ale
o soustruhu nikde ani čárka.
Jako nejmodernější zařízení bylo zmíněno kružítko, od čehož je k soustruhu poměrně dosti daleko.
Jen takový kopaneček - soustruh bezpodmínečně vyžaduje kvalitní sklíčidlo. Pokud jej nemá, nejedná se zřejmě o soustruh.
Celkem nemám představu, jak by se dalo sklíčidlo ve středověkých podmínkách vytvořit, resp. čím by se nechalo nahradit.
Jen doplním. Kola se také v dobách minulých
vyráběla, aniž by bylo nutno znát karusel nebo lis, frézu nebo brusku.
Skutečnost, že naše omezená představivost si nedokáže některé technologické postupy vysvětlit či představit, vůbec neznamená, že neexistují.
A navíc nebyl vymyšlen
dělicí přístroj.
Ty obrázky jste si prohlédl?
Jinak - ano, přesně takhle jsme uvažovali. To nemohli umět vyrobit, protože neměli tohle a támhleto, co máme dnes.
A vono kulový. Uměli a vyráběli.
http://www.domaci-soustruzeni.cz/historie-soustruzeni/historie-soustruz… - obrázek soustružníka je z počátku 13. století.
http://bodgerjohn.com/?page_id=24 - soustruhy ze 14. a poč. 15. století
Taky jsme si mysleli, že ve 14. století ještě neuměli glazovat.
Jenže pak se na Jindřichohradecku, hlavně na Landštejně a v jeho okolí, našly střepy (patrně hospodských) pohárků ze 14. století, které jsou nejen glazované, ale dokonce zdobené primitivními barevnými žertovnými obrázky.
A další mnohaletý mýtus v hajzlu.
sklíčidlo občas není třeba
Targus napsal: "...soustruh bezpodmínečně vyžaduje kvalitní sklíčidlo..."
Nesmysl - už jste někdy viděl soustružení v hrotech, přes "srdíčko" ?
A soustruhy na dřevo mívaj často místo sklíčidla na vřetenu jen kulatou opěrnou zubatou destičku, o kterou se polotovar obrobku opře, a z druhé strany se dorazí koníkem s opěrným otočným hrotem.
V těchto dvou případech není sklíčidlo třeba.
U dřevěných obrobků (obecně u měkkých)
není zapotřeba sklíčidlo, stačí upínání na hroty
a do prčic
to je tak když člověk nečte vlákno do konce a hned se hrne napsat svoje moudra. Sory Johane za plagiát.
Re: Občan, Johan a sh0tek Pánové k vašim představám asi tolik.
Až přede mnou vysoustružíte dřevěnou misku z jednoho kusu dřeva, uznale zatleskám.
Podotýkám znovu - VYSOUSTRUŽÍTE. Tímto slovem nemyslím, že okřešete polotovar a pak jej doděláte růčo, anebo za použití jiného nástroje.
Samozřejmě, že mi je jasné, že opracovávané poleno postačí uchytit tzv. na hroty. Jenže bez upnutí do sklíčidla tu dřevěnou misku asi moc nedoděláte. O vytáčení lžic z jednoho kusu dřeva nemluvě. Tam by bylo dosti šílené množství odpadu, o opotřebení drahých, protože železných, nástrojů nemluvě.
Prostě rovnice jedno poleno = jeden drahý bagr ze soustruhu mi nedává kýžený výsledek.
Misku z jednoho kusu dřeva
Misku z jednoho kusu dřeva jsem si pro radost udělal tak před 50 lety na (tehdy) asi tak 100 let starém šlapacím soustruhu na dřevo po dědovi. Z dubového špalíku, slouží nám doma do dneška jako miska na sůl. Rozměry 12.5 x 5,5 cm. Nebyl by problém udělat talíř ,větší mísu, pohárek - je to jen otázka vhodného dřeva a trochy praxe. Místo sklíčidla jen upínací deska se zavrtaným hrubým vrutem, na který se špalík našrouboval. Dláto/dláta opřená o ve třech osách ručně nastavitelnou"podpěrku", držená volně v ruce. Vnitřek nádoby se odsoustruží podle potřeby, na upínací straně, tj. dolní straně nádoby, se pak špalík opatrně upíchne až skoro upadne, zbytek se odřízen pilkou a začistí ručně dlátem/smirkovým papírem.
Jak sám píšete - to že nevím, jak to udělali neznamená, že toudělat nejde.
Dřevěná lžíce
Na to je nejlepší dláto duté. Moje vnučky (teď v ZŠ) to umí rychle z trnkového dřeva.
Re: zilvar Souhlas. A pokud bude k
dispozici nástroj k uhlazení finálního tvaru, nikdo nepozná, že bagr nebyl dělán strojově.
ještě ke včerejšku, když ještě nebyly běžně lednice
syrové maso se 3-4 dny i v létě uchovalo v kameňáku s poklicí zalité mlékem, na chladnějším místě a bez ztráty kytičky.
a vejce se nakládaly do…
a vejce se nakládaly do vápenné vody..stačí navštívit některý ze starých sklepů v Líšni, kde jsou zachovány kamenné žlaby a kde tímto způsobem místní "babky Líšňačky" uchovávaly vejce a další potraviny k prodeji na "Zelňáku".
A ještě později do vodního skla.
To se pro konzervaci vajec používá doteď.
Já
si jednou udělala kvedlačku z vršku vánočního stromečku
Výborné.
To d
Výborné.
To dělal strejda, cukrář, taky.
Re: PP To jsme dělali ve
čtvrté třídě na ZŠ snad všichni, ne?
Dnes by to z těch umělých bazmeků šlo kapánek hůř, že jo...
mlsali
sirob
Má to něco společného s jídlem? Má.
Až zase tady budete, především vy voliči Babiše, naříkat na zdražování dovezených potravin a na drahotu benzínu vzpomeňte si na tento článek :
„ ….. snaha ministra a poslanců ANO opět zvednout podíl přimíchávání biopaliv první generace do nádrží našich motoristů. KSČM dlouhodobě odmítá pěstovat na úrodné půdě plodiny sloužící k výrobě biopaliva. Pokřivenou logiku umělého dotačního zisku na úkor našich potravin a na úkor našeho spotřebního trhu odmítáme.
Takže »Čau lidi«, a možná se více ptejte, než poslouchejte, a vězte, že jen silné zastoupení KSČM v parlamentu je zárukou prosazení levicových řešení problémů dneška. KSČM - hradba evropskému šílenství.“
http://www.halonoviny.cz/articles/view/55716521
Z diskuse k článku níže, autor vyjadřuje moje pocity:
„To je buď podvod a nebo je průzkum z blázince. Jinak jsem ztratil veškeré iluze o národě. Obrátil bych to, nedůvěryhodní jsou všichni“
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/nejduveryhodnejsi-je-vojtech-naopa…
Do třetice :
Po nepovedených OH v Tokiu se těšte na nepovedené v Pekingu. Díky politizaci olympijské myšlenky : :
https://www.lidovky.cz/svet/zoh-peking-politika-sport.A210804_184704_ln…
S tím krkáním a prděním u jídla to je složité
i dnes.
Stará Jahoda nedávno navařila džber houbové omáčky, takže synek vytasil příbor, bo je zkažený z intru a z vedlejší dědiny, kde bydlí jeho aktuální madmazel. Já, jako správný gorol, jsem nastartoval svůj bagr, nebo-li lžíci určenou k nakládání bramborového salátu z mísy na talíře, a šli jsme na to.
Já zvítězil, bo na svůj velkokapacitní bagr naberu půl houskového knedlíku i s omáčkou, takže jsem asi tak za pět minut spásl snad dva litry majdy a deset knedlíčků standardní velikosti. A jelikož jsem byl první jal jsem se zažívat. Nu a poněvadž mne bagr nutí polykat potravu ve velkých dávkách, jaksi mi při trávení začalo cosi v žaludku přebývat.
Když došlo k neuvěřitelnému přetlaku, lehce a na tajňáka jsem odpustil páru, nicméně Jahoda má vycvičené uši z toho, jak musí v práci poslouchat bonzy třiceti malých hajzlů. Takže hodila salám na majdu se smetánkou a naběhla na mne jak tornádo, hbitě se vyzula a natáhla mi třikrát dřevákem takovou, že jsem lehce pozapomněl, kde vlastně jsem a jestli je léto nebo zima.
Finta ovšem spočívala v tom, že její dřeváky byly vlastně korkáče, takže zmíněný bicí nástroj zlomila vejpůl a část korkového nadělení zahučela do talíře synátorovi.
Synátor se nasral, bo on si může dělat prdel z kohokoli, ale z něj si nesmí pod trestem smrti dělat bžundu nikdo ani náhodou. Takže se zvedl a beze slova hrdě odkráčel do své komnaty, přičemž část omáčky rozlil na zem.
Pozor - finále.
Jelikož je Jahoda velmi šetrnou ženštinou, musel jsem do kuchyně přitáhnout v náručí naši třicetikilovou fenku, bo jsem prohlásil, že ze země lízat nebudu kvůli naražené ruce od korkového dřeváku. Je to sedmnáct schodů a naše pesice se prostě šprajcla, bo právě dožrala asi tak menší vagón kuřecích kostiček.
Pak jsem ji musel názorně přesvědčit, že houbová omáčka je to jediné, co jí schází v přecpaném břiše. Udělal jsem to tak, že jsem namočil prsty v rzlité majdě a potřel jsem pesici čumák. Pesice chtěla zdrhat po schodech ven, já ji brzdil držením za ocas, Jahoda mne opět mlátila zbytkem korkáče, že jejího mazlíčka zavraždím kupírováním ocasu.
Nakonec to fenka slízala, ale zase si u toho prdla. Pravda, sice nehlučně, ale ten rygol musel být cítit až v okresním městě. Takže jsem ve fuskách prchal po schodech dolů na zahradu, čoklina za mnou, na čestném třetím místě se držela Jahoda a cosi řvala o bezcharakterních a nevychovaných hovadech bez kultury.
Poznámka na závěr - korkáče pro Jahodu jsem musel platit já, takže má osvětová činnost stejnak přišla vniveč...
U vás se musí furt jest.
Takové plotoviny! Kdybyste jedli tatarák, tak vydržíš víc. 200 gramů syrového hovězího se tráví 8 hodin. Když sníš 400, nemusíš jest celou šichtu a Jahoda si spočne od vaření.
Re: Ládik!!! Kdyby Jahoda přišla na
to, že jsem si koupil 200 g hovězího, vzala by na mne místo korkáče krumpáč.
To je ovšem chyba,
při upuštění přetlaku horním nebo spodním ventilem se máte omluvit: "Promiňte, to se mi ve společnosti stalo poprvé a samotného mne to překvapilo."
Re: nounejm Hmm, tak to by mi
Jahoda po tolika letech soužití uvěřila jen velmi ztuha.
Anebo by musela utrpět akutní ataku totální amnézie.
A mezi tím by mne mlátila za to, že jí lžu.
A zlomila by o mne druhý dřevák, co je korkáč. Naštěstí.
ale vy říháte
protože máte velké lžíce a jíte rychle,tim se vám dostane do trávicího traktu hodně vzduchu. Zkuste jistě menší sousta a pomaleji. Samozřejmě plyny vznikají IV průběhu trávení,ale až v tlustém střevě,takže hitem to nepůjde.
Oprava
horem
Re: Gaia J9m velkým bagrem, konec tečka.
Kdyby vás furt někdo buzeroval, že jíte pomalu, taky byste si jej opatřila.
Ano, je to nesprávné a nezdravé. Ale je to tak. A zkuste to vykládat dementům na druhém konci telefonní linky, zvlášť když existují, spolupracovníci - idioti, kteří při stejné práci, jakou vykonávám já, si ke konzumaci oběda (tedy pokud jej mají) ani nesednou a žerou vestoje při práci.
Ou, chybička se vloudila, "Jím velkým bagrem..."
.
Kamarád podobnou prekérní…
Kamarád podobnou prekérní situaci (bylo to v autobus a puch byl příšerný) vyřešil tak, že se mile usmál na vedle něj sedící drobnou blondýnku, jemně ji pohladil a nahlas pronesl: "veď sa slečna nehanbite, je to ľudské a aj mne sa to voľakedy stáva".
Zbabělá svině.
Zbabělá svině.
Tak, on je i dnes sakra rozdíl mezi jemným
odkrknutím do ubrousku přiloženého k ústům, což je společensky tolerováno, a mezi "řevem říjného mrože" :o))
Říhání je vůlí ovladatelné,
stejně jako zaražení prdu. Tak nevím, o čem je řeč. Mnohem závažnější je mimovolní únik obsahu střev, třeba u ticháčka.
Re: Ládik!!! Přeloženo do češtiny -
- když se očekávaný výron zemního plynu změní v prudký výtrysk ropy, asi tak...
U toho
ticháčka,to se vám někdy stalo?
Zatím ne,
ale co není, může být.
ticháček
Ládik!!!
Na takovou příležitost je nutno se připravit,pít kolinskou vodu,aby ten ticháček voněl
To chce cvik
Trocha cviku zabrání
břišních ryků prchání.
Strávníka to ochrání
od pohoršených zírání.
https://necyklopedie.org/wiki/Stupnice_prdu
Trampové a vodáci používali zkrácenou stupnici:
Tichouš
Šeptouš
Bublouš (od tohoto stupně již hrozí "bláto na hřišti")
Trhel
Kontratrhel
Roztrhpdel
Kraken
Poslední stupeň
zná tahle paní.
Ale možná to myslela jinak...
ééé
https://media.sport.cz/images/top_foto1/0023001308340471/mHm3tunElRZrZc…
říhání neboli krkání
V 50. letech než se veliký Mao rozkmotřil se sovětským blokem, kamarádil s naším krásným Tondou Novotným a poslal mu do Prahy partu čínských kuchařů , kteří vařili t.zv císařskou kuchyni. Tak vznikla slavná čínská restaurace ve Vodičkově ulici v Praze. A ti kuchtící perfektně vycvičili naše kuchaře a ta restaurace neměla široko daleko konkurenci, ani v Německu, jak říkal Karel Gott. a v té hospodě, po plyšáku kvůli restitučním sporům došlo k mrazové likvidaci nových měděných rozvodů vody a promočený barák byl likvidován. Ale k věci: učeň těch čínských mistrů , šéfkuchař Dobromil Klíma napsal a v roce 1967 vydal v nakladatelství MERKUR knížku : Čínská kuchyně a tam na straně 164, v kapitole Stolování v čínské společnosti stojí: Nesmíte se např. polekat říhání, které ukončuje jídlo a které znamená Čch - pao-la, neboli úplně nasycený. Tu knížku mám od dobrého známého, který se tam vyučil a vařil, takže jsem tam taky z protekce párkrát byl . A ta čínská kuchyně po plyšáku ? Slabý odvar.
.A nejlepší nakonec Jak říkal děda: Kdo krká a prdí, ten zdraví si tvrdí :-)
Grg je prd hrdelní,
který pohrdl cestou prdelní.
Gdyby záleželo na…
Gdyby záleželo na germánskejch kon-struktérech hisTórie, určitě bysme viděli první hrnce už v 18.století gdyž nás jako zachraňovali od bídy a neznabožství a nemohli se dívat na to jak žereme z podlahy se psama a vrtíme u teho ocásky. Teda jen ti, kerej ňákej maj. No, osobně si myslím, že každej harpagondechuj měl vlhké sny o tem jak ho obsluhují jako u krále, ale zůstalo spíš jen u zvlhnutí a servírovací vidličky, gdyž jim na to dal něgdo úvěr. Muheeeee