Když chcete Hospodina rozesmát...

Vážení přátelé

O tomto víkendu se cítím jako Winston Churchill v prvním roce Druhé světové. Spousta práce, povedená evakuce, spousta příprav v posledním okamžiku, několik zázraků.... a na konci možná trochu důvodů k naději, ale optimismus není příliš na místě. A tak se potřebuju trochu svěřit, nechat se "podrbat za uchem", abych mohl od zítřka zase fungovat normálně. 

Vy co mě čtete pravidelně, víte, že jsem se teď právě pustil do rekonstrukce střechy na baráku. Vymyslel jsem si "něco extra" - to já dělám pořád a se vším a tak měl můj dům dostat celoměděnou falcovanou střechu. 

Mé důvody byly jednoduché - dědeček měl nakoupené měděné plechy pro nová úžlabí, ale nějak se spletl a nakoupil jich fakt hodně. Já jsem se k tomu pak jen přidal, také jsem jich hodně nakoupil, až jich bylo dost na celou střechu. 

Druhým důvodem byla potřeba odlehčit konstrukci. V posledních letech dědečkova života už leckde do střechy teklo a jeden z mých prvních úkolů v novém domově byl, dát střechu do pořádku. Ale... leckteré trámy už byly napadené. Ne nějak moc, vystříkal jsem tam hodně Bochemitu, natřel jsem dřevo hovězí krví a degradaci jsem zastavil, ale potřeboval jsem zateplit podkroví a rozšířit obytnou plochu kvůli plánované kupě pěti dětí a tak jsem hned po nastěhování věděl, že střecha jednou bude plechová, aby byla dostatečně lehká. Dědečkův nákup mědi mě pak nasměroval...

I přes zdánlivě vysokou cenu, ono to mělo i výhody - věděl jsem, že střechu budu dělat "za dlouho". A tak jsem rozhodil sítě po všech pokrývačích v regionu a kdykoliv jim zbyla z nějaké zakázky tabule plechu, koupil jsem ji. Šlo to sice pomalu, ale kupoval jsem měď za třetinu běžné krámské ceny. Když přišly nečekané prémie a nepřišla k tomu i nečekaná složenka, opět jsem koupil nějaké plechy. A tak to trvalo dlouhá léta, kdy se mi ve sklepě u zdi za skříní utěšeně hromadily tabule plechu a nezabraly skoro žádné místo, protože tloušťka celého svazku byla nakonec pouhých osm centimetrů. 

Když jsem měl dost plechů, koupil jsem postupně měděné okapy, měděné háky na okapy, měděný hromosvodový drát, měděné příchytky, měděné držáky, ba dokonce i měděného větrného kohouta, protože správný moravák musí mít na baráku nějaký ten kýč. 

Loni jsem nakoupil difůzní fólie, speciální fólii pod plechy, závětrné lišty...

Letos jsem těsně před začátkem prací nakoupil řezivo, protože střecha se musí celá zaklopit. 

Devět let příprav. Myslel jsem na všechno. Fakt jsem si dal záležet. Vybral jsem si i nejvhodnější termín, protože v květnu ve Vidlákově prší ještě bez velkých bouřek, moc nefouká a je už teplo. S předstihem jsem dokončil zateplení všech částí podrkoví. Nakoupil jsem svody, uzavírací prvky pro ptáky, aby si nedělal hnízda ve skelné vatě, větrací prvky do hřebene. 

S pokrývači jsem se domluvil několik let dopředu. Známe se už dlouho, spolupracujeme, znám jejich práci, věříme si. Pro jistotu jsme si domluvili i "pana Lorence". Starého fachmana, který je už sice sedmdesátník a na střechu nepoleze, ale celý život dělal kostely a plechařinu a rozumí všemu tomu napojování úžlabí a falců na sebe. Prostě jsme nezanedbali nic. 

Dokonce jsme začali se střechou o několik dní dřív než jsme plánovali. Páni pokrývači byli se svojí prací hotoví včas a tak se začalo. Střecha se dá rozdělit na menší části, každý den byla střecha zabezpečená, aby dovnitř nezateklo....

No nedožene nás covid? ....

V pátek se ukázalo, že manželka pana pokrývače je covid pozitivní - testy v práci a následný okamžitý PCR test to potvrdily. Vzápětí se dostavily i příznaky. A najednou mám vrchního pracanta ve čtrnáctidenní karanténě a to jen za předpokladu, že všechno půjde dobře, nenakazí se od manželky a nestane se nic dalšího. 

Třetina střechy zakrytá pouze provizorně plachtou a práce se nejméně na čtrnáct dní odkládají... 

To víte, hned člověku proběhnou hlavou ty nejhorší scénáře... Jak podobnou práci v regionu nikdo nedělá, pan pokrývač je už padesátník, takže může mít i těžký průběh (nebo hůř). 

Bůh se směje, když mu vyprávíme o svých plánech. 

Devět let příprav, devět let to promýšlíte v hlavě, připravíte se na všechno, všechno si zajistíte, všechno funguje a je připravené... a pak přijde breberka a je po ptákách. Celou dobu té pandemie jsme se tomu vyhýbali, celou dobu to chodilo kolem a dělalo to potíže jiným. A teď, když počty nakažených klesají a všechno se jeví dobře, tak to přijde a všechno je z hodiny na hodinu jinak... 

Takže já mám čtrnáct dní volno... jen budu čekat, protože nic jiného se dělat nedá. Budu čekat na zprávy a výsledky testů... a budu mín námět na hodně existenciálního přemýšlení o vlastní titěrnosti, malosti, o mocné přírodě a  nečekaných komplikacích.