Gulášek

„Ták, a zas vo den blíž k civilu,“ zabouchl dveře náklaďáku otylý mladík, narvaný do maskáčů. Jeho tři štíhlejší kolegové ve stejném úboru už na něj čekali u brány vojenského autoparku a remcali, že je pomalý.

„Klídek, vole, co chcete? Abysme se eště potkali s gumama na baráku? Aby zas votravovali?“ bránil se tlouštík. „Než dojdem piánko na cimru, gumáci vodprejsknou dom a my se hezky v klídečku vyvalíme na bidla.“ 

„Ti už budou dávno v prachu, vole, když tu není Velkej Kačer, ve čtyry deset už fičej na pívo, to mám vysledovaný,“ odporoval nejvyšší a nejvyzáblejší z tria čekajících, zvaný Tranďák.

„Puchýř má pravdu,“ zastal se tlouštíka voják, který vyšel z budky dozorčího autoparku, aby za nimi zavřel bránu. „Kačer tu sice není, ale dneska naši dělali inventuru v rotním skladu u autoparku a šli vocaď těsně předtím, než jste přijeli. Si představ, že by vás někerej velitel vymák a museli byste eště dnes mejt auta,“ otřepal se při takové představě odporem. „Hele, kluci, nezbyl vám v autech ňákej bufáč?“ přešel plynule na žebrání a prstem nervózně cvrnkal do dozorčích šňůr na svém rameni. „Na véču je guláš z konzervy a sekaný potrubí,“ ozřejmil důvod svého žadonění.

„Fůj, blé, aůů,“ reagovali ostatní sborově.

„Hele, Sysle, že jsi to ty, přijď za námi na barák, až vostatní vypadnou na véču, ale nikomu ani slovo, vole, jasan?“ položil si prst na ústa Puchýř.

„Jojo, nikomu nic,“ horlivě kýval hlavou dozorčí.  

„Hlavně ne Kliškinovi, nenažrancovi jednomu, ten dycky všecko sežere a sám nikdy nic nedá,“ volal Puchýř přes rameno. „Ať si pěkně jde na prošlou konzervu do jídelny, až přijede, parchant jeden.“ Nahodil si na záda naditý ruksak a vykročil za ostatními.

***

„Čau bojovníci, jak bylo na cvičení?“ volal na kvarteto příchozích silně plnoštíhlý dozorčí roty, zvaný Semiš, na němž byla výrazně znát láska k jídlu.

„Už sou pryč?“ dotázal se místo odpovědi Tranďák.

„Có? Kdó?“ opáčil dozorčí.

„Kdo, vole! Lampasáci! Gumy zelený! Soudruzi blázni z povolání!“ vychrlil na něj další z kvarteta příchozích, prcek, zvaný Žilkin. „ Jsi dnes došel pěšky z Marsu nebo co?“

„Jóó, ti sou prýýč,“ protáhl Semiš. „Co mu jéé?“ zpěvavě se zeptal posledního Puchýře a kývl hlavou za Žilkinem.

„Prohrál se mnou dvacku v kostkách,“ zašklebil se Puchýř. 

„To snad nejní trága, néé?“ zpíval Semiš.

„Z přespříštího žoldu, plus celej příští, plus celou hotovost!“ doplnil Puchýř.

„A jéje,“ zakroutil hlavou Semiš. „Za co bude chlastat? To abychom v celém baráku poschovávali Alpu a vody po holení.“

Vojáci vešli do světnice, odhodili ke skříňkám batohy a svalili se ve špinavých svršcích na kavalce, nohy v botách opřeli o pelesti.

„Ty vole, Puchýš, povedz mi, ako chceš hostiť polovicu baráku, keď máme štyria jednu štangľu Vysočiny,“ otráveně se ozval blonďák, řečený Kopáč, který od příjezdu dosud nepromluvil. „Do civilu to mám za šesťdesiat osem a napokon budem dnes večer žrať kolienka!“ 

„Klídek, kluci, vy nevíte, co vím já. Čmuchálek zašil do pojízdné lednice skoro celou vepřovou kýtu. Nevím, jak to ten chlap dělá, ale vždycky mu na každém cvičení zbude pět až patnáct kilo masa týdně, parchantovi, podle toho, pro kolik lidu vaří. A to dává největší porce masa z celý divize! A všimli jste si, kdo řídil auto, které tu lednici přitáhlo do kasáren? Ano, správně! Jeho Prevoschodiťelstvo, desátník Puchýř osobně,“ vleže salutoval sám sobě tlusťoch.

Žilkin se skulil z postele, udělal dva kroky ke dveřím, otevřel a nepříčetně zařval do dlouhé chodby: „Kuchááááář, Pokóóór, k nozééééé!“ Pak se ztěžka rozplácl zpátky na postel.

Za chvíli do světnice nakoukla ježatá blond hlava kuchaře Pokorného. „Ráčíte, páni mazáci?“

„Pocém, Pokor, vole,“ začal Puchýř. „Máme pro tebe práci. Dobře poslouchej. Čmuchy zůstal na Doupově se štábem a my máme hlad. A já v pojízdný lednici přivez kejtu, vole, co na to říkáš?“

„Že příručák v kuchyni je už zamknutý, takže nemám na čem ty řízky usmažit. A budu muset jít do jídelny k výdeji večeře.“

„Hele, Pokor, kurva, neser!“ obořil se na něj Tranďák. Když máza řekne, že uděláš bufet, tak uděláš bufet! Rozumíš vole?“

„Jo, ale…“

„Hovno! Žádný ale! Jednou seš mladej voják a finito!“

„Héééj! Čo tuná revete?“ ozval se Kopáč. „Mám dosť kraválu z vétriesky a nie že mi tu budeš revať do ucha,“ zpražil vedle ležícího Tranďáka. „A ty čo myslíš, mohol by si nám spraviť volačo na hen ten bufet, alebo nie, čo povieš?“ dobrácky se usmál na mladého kuchaře.

„Já žádné bufety nedělám, to si vyprošuju, abyste mojemu vaření říkali bufet. Na bufet vám můžou zobáci namazat chleba tou novou bezva paštikou s prasečími štětinami, co ji nechtěj žrát ani myši. Mám jí plný noční stolek. A z kýty můžu teď udělat akorát guláš, nic jiného.“

„Ty vole, ty si děláš kozy! Dyť guláš je v kuchyni!“ vyjel Žilkin.

„Žilkin, vole, jed si vod něj guláš? Nejed, tak drž hubu,“ začal všechny překřikovat Puchýř. „Jo, Pokor, spáchej to, vole. Vem si na to eště jednoho zobáka a ať to lítá. Ale ne že vás někdo s tou kejtou vymákne, vole, až to ponesete z autoparku sem na barák!“

„Beru si Vinckáá!“ řval kuchař Pokorný jak na lesy už z chodby přes zavřené dveře.

„Ne, Vincka ne! Kdo nám bude čistit kanady a měnit špinavé prádlo?“ zoufale volal Tranďák.

„A si v riti, budeš musieť dačo robiť,“ rezignovaně oznámil Kopáč.

Za třicet sedm minut do světnice vstoupil maličký Jaromír Vašek, jemuž nikdo, včetně velitelů neřekl jinak, než Vincek. Měl na sobě erární bledě modrou teplákovou soupravu a zelené kecky, jako by se chystal sportovat. Namísto sportovního náčiní ovšem přitáhl dva kbelíky uhlí, haldu naštípaného dříví a půl piksly vosku na parkety. Než se dřímající mazáci probrali, lešticí přípravek přetvořil kamínka značky Petr v miniaturní vysokou pec v plném provozu, Vincek přitáhl z politicko-výchovné světnice stůl a na něj rozložil hrnce z polní kuchyně s nachystanými ingrediencemi k přípravě guláše.

„Ty vole, Vincek, dobře, že jsi tady, chytej se hned našich kanad,“ zaklepal Tranďák o sebe botami stále položenými na pelest. Na parkety se snesla sprška usychajícího bláta a Vincek se kousl do spodního rtu.

„Ty seš magor, ne?“ ozval se Puchýř. On ti vyčistí tvoje smradlavý křápy a pak bude šahat na maso do guláše. Ti hráblo, vole, ne?“

„Si umeje ruce…“ nejistě odpověděl Tranďák.

„Ve studené vodě a bez kartáčku. To už můžeš rovnou míchat ten guláš svejma nemytejma nohama, vole! A Vincek beztak nemá ani mýdlo. Vincek, máš mýdlo? Máš hovno, že?“ tázal se Puchýř.

„Mám, mám…“ koktal Vincek.

„A co máš, hovno nebo mýdlo?“ zařval Žilkin, až Vincek podskočil. „Mám, všechno mám,“ blekotal.

„Dajte mu pokoj, kokoti,“ zavelel Kopáč. „A ty, Vinco, vieš, čo máš spraviť? Pamätáš, čo ti nakázal Pokor?“ 

„Vím, vím! Rozpálit tuk, osmažit kostky masa, ééé ještě cibuli, tu asi potom, nebo před tím, já nevím, já jsem…“

„Ty vole, to je pako, to bude katastrofa,“ zakvílel Žilkin.

„Kurva, kde je ten Pokor! Dyť nás tu Vincek votráví!“ řval Puchýř.

„Vincek! Pěsti na prsní bradavky a švihni si do autoparku pro várnici ze Žilkinova auta. Když nevíš, jak se vaří guláš, pomažeš pro pivo do hospody. Ale plnou várnici, dvacet piv! Ne že zas přitáhneš jen půlku!“ úkoloval vystresovaného drobka Tranďák a na podporu svého příkazu při každém slově praštil patou do pelesti kavalce. Na podlaze už byla hromádka polosuchého bláta o velikosti menšího krtince. Vincek zoufale přemýšlel, čím bude v noci dolovat jíl ze spár mezi parketami.

„Ano, ano, už běžím,“ brebentil, „ z hospody pivo plné várnic, éé vlastně naopak, neupíjet, nevylívat, nechat se chytit stráží nebo lítačkou…“

„Ty debile! Nenechat!“ zařval na něj Žilkin. Vincek vystartoval ke dveřím v předtuše smršti předmětů letících na jeho hlavu. Bohužel právě v době, kdy se dostavil rozražením dveří na místo činu mistr kuchař, takže nejdřív od něj inkasoval ránu dveřmi do čela, načež tvrdě dopadl žebry na uhlák. Za nepředstavitelného řevu mazáků se s pomocí kuchaře postavil a usykávaje bolestí se pomalu vybelhal na chodbu.

„Co se děje? Vincek něco zprasil?“ zeptal se mistr vařečky.

„Zatím nic, ale radši jsme ho od plotny vyrazili, toho kopce masa by byla škoda,“ pravil Puchýř a pohledem se laskal s hromadou růžových kostek na obrovském tácu.

„Tak jdem na to, pánové. Vyučený kuchař jako Čmuchálista sice nejsem, ale můj gulášek pochválil i on, a to je co říct.“

„No počkej, jak nejsi? Ty nejsi vyučený chemik? Teda kuchař?“ překvapeně se dotazoval Žilkin.

„Ne, já mám jen vojenský kurz a Čmuchy vařil hned od vyučení v nějakým nóbl hotelu. Ale řeknu vám, všimli jste si, že bez toho dřevěnýho kufříku nedá ani ránu?“

„O čem to meleš, vole, jakej kufřík? Copak my chodíme po kuchyních?“ divil se za všechny Tranďák.

„Čmuchal má takovej kufřík a ten je narvanej kořenkami. Je jich tam snad padesát. A to je celý kouzlo toho jeho klohnění. Nafláká dycky do žrádla ňáký listí, zamíchá to a lampióni se pak ládujou, jak najatí. Teď mu za to dokonce náčelník štábu slíbil, že ho povýší úplně mimořádně na podporučíka. No viděli jste někdy něco takového? Šarži za žvanec?“ kroutil hlavou nechápavě Pokorný.   

„Fákt? Kačer mu chce dát hvězdu za ty bufáče, co mu vyvařuje? No já to seru,“ vystihl většinové mínění Puchýř.

„Hele, Pokor, žvaníš a nedáváš bacha, vole. Co ten druhej hrnec masa, cos nechal na stole a už do toho sereš osmaženou cibul? Dyť to bude humáč,“ komentoval kuchařův koncert  Žilkin.

„To je moje specialitka, na kterou jsem přišel sám. Hele, libové masíčko se zprudka osmaží, aby pak při vaření nepouštělo šťávu a tys pak nejedl podrážku bez chuti. Ale z téhle kýty je i nějaký ten odpad, kusy sádla, kůže, kosti, šlachy a tak. A všechno to má v sobě nějakou šťávu a omastek, o což by bylo škoda přijít. Proto chytrolín Pokor vymyslel takovej maličkej fígl. Když se už gulášek vaří, lehce do něj přihodíme ty vykrojené šlachy, žilky a kůžičky. A tenhle nepoživatelný maglajz hezky pustí šťávičku, o kterou nám jde, rovnou k opraženému šťavnatému masíčku.  A nejlepší to je, když se to povede maloučko připálit! Mňam, už teď mám na něj hlad.“

„No héj! Ty prase! Ty nás chceš futrovat připálenými flaksami a ještě se tím chlubíš? Ty vole, mám vstát?“ reagoval Tranďák.

Klidně vstaň a běž si umejt ty svoje hnáty, jedou ti i přes obuté kanady na deset metrů. A futrovat vás budu jenom libovým masíčkem, páč ty flaksy potom hezky vyberu ven. Kdybych měl normální plotnu, dělal bych to v extra kastrolu, ale takhle s tím bude kapánek víc práce,“ vysvětloval kuchař a tančil s obrovskou salátovou lžící namísto vařečky kolem rozpálených kamínek.

Zatímco se vojáci postupně převlékali a snažili se zbavit třítýdenní špíny ve studené vodě, Pokorný vzorně hlídal kypící desetilitrový hrnec, chystal si přísady pro ochucení a udržoval kamna rozpálená do ruda.

„Co tam všecko dáváš, vole?“ vyzvídal věčně hladový Puchýř a lačně pomáhal míchat. 

„Hodně česneku, majoránku, kmín, papriku. Domácí! Laco jí přivezl spoustu minulý týden z dovolenky. A kopr z vyžraných flašek od okurek, hele, to musím posekat úplně na droboučko, jinak byste mi za to nakopali prdel. Zároveň to gulášek lehce přikyselí, takže se obejdu bez octa,“ zasvěcoval. A na přislazení dáme tuhle červenou cibuličku, ale bez smažení, jen ji tam necháme uvařit. Ale musí být taky úplně na droboučko, aby se skoro rozvařila, ale ne zas úplně, to musíme trefit, když už bude maso skoro měkké, a pak ji tam fláknout,“ vysvětloval nadšeně Pokorný.

„No héj,“ vrátil se Tranďák z umývárny s odsmraděnýma nohama, „ ty nás chceš futrovat tímhle ožraným chlebem? Co to má jako bejt, vole?“

„Nešahej na to, vole,“ vyjekl Pokorný, „to není vožraný, z toho je vydloubaná střída, tudlenc tu kůrku extra připravím a použiju ji na zahuštění gulášku, uvidíš, jaký to bude žrádlo.“

„Není to náhodou nějaký špinavý?“ okukoval zbytek bochníku Puchýř. „Ty tečky, to je kmín nebo myší hovna?“

„Nejsou! A i kdyby byly, tak co jako? Se to vaří, ne? Si myslíš, že ten hic může nějakej bacil přežít? Vraž ruku do guláše, nechej ji tam patnáct minut, a uvidíš, kolik masa ti na ní zbyde,“ triumfoval Pokorný. 

A tak zatímco zneuznaný hilfák Vincek s várnicí na zádech využil speciálně upraveného panelu k průchodu skrz betonový plot a pak pílil po tajných stezkách do hospody za městem pro pivo a něco k pití, kuchař Pokorný dělal čtyřem hladovcům školení, jak správně uvařit gulášek, aby měl maso křehoučké, byl chuti výrazné a vůbec aby lahodil oku, nosu i jazyku. Že ví, co vykládá, svědčil poznenáhlu narůstající počet zájemců v maličké světnici z řad vojáků druhého ročníku prezenční služby, kteří se bez vyzvání dostavovali s dotazem, zdali mohou přikvačit s bagrem, neboli lžící, na košt. Pokorný je však koštovat nenechával se slovy - ani ťuk, dokud nebude jídlo zcela hotové. Což vyústilo v menší problém, když mělo dojít k závěrečnému dochucení a zahuštění, protože hrnec na plotně byl plný takřka po okraj. Kuchařský novic to však zvládl se samozřejmou bravurou, když hbitě vylovil skoro všechno maso do druhé nádoby a v původní začal upravovat omáčku. Když bylo hotovo, podal Puchýřovi naběračku.

„Tak já mažu do kuchyně, musím být u výdeje. Rozdělte si do ešusů šťávu a pak si přidejte maso. V hrncích to smíchejte dohromady, až trochu odeberete, bylo by škoda takovou dobrůtku vybryndat. Ale určitě to smíchejte, jinak maso vystydne a nebude to k žrádlu,“ hlaholil ze dveří a poklusem zmizel v zákrutu takřka stometrové chodby. 

„Vojáci se ovšem pramálo starali o gurmánské rady mladého kuchaře, každý z nich si hleděl svého ešusu plného voňavé dobroty. Až Tranďák si při konzumaci druhého ešusu vzpomněl, co doporučil Pokorný a povolal z chodby nešťastníka, který se snažil vydrhnout dočista do čista tři sta metrů čtverečních dlažby zubním kartáčkem.

„Štofi, ty zobáku zelenej, pocem! Koukej sem, vole, umej si pracky a pak vsypeš tydlecty kousky masa do vomáčky. Ale tak, abys nic nevyprskal, vole! Ale ne tydlecty flaksy, vole, ty necháš v tomdlenc kastrolu, paňátno?“ zaruštil na závěr Tranďák v nezvratném přesvědčení, že perfektně ovládá ruštinu, a že i takový Maďar jak poleno, jakým byl právě vojín István Nagy, mu skvěle rozumí, protože bydlí blíž k Rusku a jeho předkové přivandrovali do střední Evropy rovnou z Povolží. Štofi si sice zašel opláchnout ruce od břečky složené z hlíny, bacilů, saponátové pěny a minima vody, jíž se snažil zkulturnit temně rudé kachlíky na chodbě, ale další činnost pak vykonával zcela intuitivně na základě Tranďákovy pantomimy. Stěží zvládal pár desítek slovenských slov a čeština byla pro něj řeč, plná skrytých záhad a tajemných zákoutí, o ruštině ani nemluvě. A tak v guláši skončily nejen špalíčky masa, které vzrušovaly desátníka Puchýře více, než západoněmecký erotický časopis, jež koloval po ubikaci, ale i vyvařené flaksy a kůže určené k vynesení na smetiště. Žilkin se sice snažil Tranďákův nedostatečný dozor napravit hozením kanad po nebohém Attilovu potomkovi, ale už bylo pozdě. 

Následující vzrušenou debatu, jak rychle a zejména bezpracně vymontovat flaksy z guláše, uťal Kopáč logickou větou: „No šak čo. Keď naberieš z ešusa flaksu a zahryzneš do nej, vypľuješ ju nazpäť do prázdného hrnca, aký je v tom problém.“ A hned si všichni naložili třetí porci, protože se počali scházet zvaní i nezvaní hosté, pročež hrozilo, že by se na ně už nemuselo dostat. Každý, kdo dorazil s ešusem a lžící, si sám nabral dávku dobroty a byl poučen, jak bez ostychu naložit s položkami k jídlu zcela nevhodnými.

Když se všichni nacpali k prasknutí a v hrnci stále ještě zůstávalo pár porcí, začali vojáci uvažovat, jak bezpracně zajistit likvidaci přebytků a vyčištění nádobí.

„Pánové, kdo z vás má nevyřízené účty tady s někým v baráku?“ zeptal se Puchýř, když pomalu začínalo hrozit, že se debata zvrhne v bohapusté tlachání a hrnce zůstanou špinavé.

„Pche, takových tu je, za korunu plný vagón! Jenom já mám co vracet všem na protější straně chodby.“

„To tedá hej, to si naisto myslíš, že ťa budú všetci ľúbiť, keď si im vychlastal vodu po holeniu?“ jedovatě se dotázal Kopáč.

„Všem ne, jen těm, kteří si ji nechali v nočním stolku, nebo jinde po ruce,“ opravil Kopáče Žilkin. „Měli si ji schovat někam jinam a ne to cpát slušnému člověkovi před nos.“

„Áno, to je úplne normálne, že slušní ľudkovia pijú Pitralón,“ pravil Kopáč a otočil se na posteli na druhý bok, zády k Žilkinovi, „to malo všetkých napadnúť, že príde Žilkin a vysaje všetko, čo tečie.“

„Všecko teda ne, tahle ta Ó de Kolóň, to je pěkné svinstvo, to ti řeknu. To už si nepamatuješ, jak jsem se z ní osypal? Jsem měl hubu jeden vřed vedle druhého a a týden se mi krkalo smradem z té voňavky. A jak mi popraskaly žilky v bělmech!“ líčil strasti pijáka – průzkumníka Žilkin. „Po čtyřech locích! Chápeš to? Kdo ví, možná stačilo pár loků navíc a byl jsem dnes už slepejš! Anebo po smrti! Se divím, že se to vůbec může prodávat. A tenhle sajrajt nechá nějaký špagát jen tak ležet v umývárně, takovou nebezpečnou věc,“ upřímně se rozčílil Žilkin nad neopatrností četaře absolventa Juchelky, který si dovolil nechat v nevytápěné umývárně vánoční dárek od své milé, protože mu během holení flakón s voňavou vodou přimrznul k betonové zídce sloužící jako univerzální police a držák železného koryta, sloužícího namísto tuctu umývadel.

„Hele, Žilkin, za žilky si můžeš sám, nikdo ti nepřikazoval vychlemtat všecko, co potkáš. Sám ses chlubil, žes předtím vyžral už tři litry vína, ne? Pro normálního člověka je trojka dost, no ne, chlapi, co říkáte?“ zeptal se Tranďák přítomných, aniž by čekal od někoho odpověď.

„Jsem měl žízeň, no…“ bránil se Žilkin.

„Čo si mal?“zeptal se Kopáč.

„Žížu, vole, jako že bol smädný, chápeš?“ vysvětloval Tranďák.

„Rozumiem, no nechápem,“ zakroutil hlavou Kopáč. „Že si u nás dajú chlapi, vraj od smädu, dva tri poháriky pálenky, takú výhovorku poznám, no vychlastať na smäd Okenu a Pitralóny z polovice baráku, to je na mňa priveľa…, kroutil Kopáč nevěřícně hlavou.

„Dost keců, Žilkin, zajdi za špagátama, že se jim omlouváš za ten drahej Pitralón a pozvi je na guláš.“ Zavelel Puchýř. Zároveň se ztěžka zvedl z lůžka, sesypal požvýkané flaksy a kůže do zbytku guláše, zamíchal, pak vstrčil hlavu na chodbu a vztekle zařval: „Semíííííš, nástup na bufááááč! Chleba a bagr sebóóóu!“

Za minutu se ve dveřích objevila ruka se lžicí a půlkilovým kusem božího daru, pak břicho v zeleném saku a nakonec ježatá Semišova hlava. „Jste mě volali, klucíiíí? Mně to trvalo dýl, teď jsem došel z véči.“

„Tys tlačil do hlavy ten hampejz z konzervy? Fuj!“ odplivnul si teatrálně Puchýř. „Hele jestli máš interes vo pořádnej guláš, naber si támle a nacpi se, co hrdlo ráčí. No co čumíš! Si myslíš, že seš tak děsně důležitej, abysme na tebe fučeli až do skonání světa, za ten rejžovej bonz?“ narážel Puchýř na uvědomělé Semišovo jednání poté, co zjistil, že vojáci druhého ročníku pěstovali ušlechtilou zábavu v podobě pokoutní výroby saké z erární rýže.  

Vzápětí vešel opatrně do dveří četař absolvent Juchelka. 

„No pocem, Jů Heláku, poslouchej!“ začal Puchýř, „Jednak jsem překecal Žilkina, aby se ti nějak revanšoval za tu vychlastanou voňavku, jednak bysme chtěli uzavřít mír. Vy jste nás naprášili, že čumíme na německou telku, my jsme vám zas za to uspořádali peklo na zemi,“ připomněl Puchýř několikrát vyplavený pokoj absolventů pomocí hasičské proudnice, zatlučené dveře i okno při poplachu, natažený drát ve spoře osvětlené chodbě bez oken, syrová vajíčka v kanadách, vzájemně svázané tkaničky všech bot, a ob den odpojený elektrický proud na pokoji absolventů. „Prostě my mazáci si myslíme, že v nejlepším by se mělo přestat. Takže pojďte se najíst normální bašty, co jsme si tady uvařili. My vás zvem, vy zas cvaknete nějaké to pivko a něco k pití, až dorazí spojka s várnicí, a zkusíme navázat normální vztahy, co ty na to?“ 

Zcela dezorientovaný Juchelka chvíli nepřítomně hleděl a přemýšlel, jestli nespí ve stoje, anebo zda nezešílel poté, co se nadechl slzného plynu minulý týden na cvičišti. Přece jenom, týden basy se mezi vojáky jen tak neodpouští. Pak ale zamektal, že přivede další absolventy vysokoškolské vojenské přípravy a odkvačil na pokoj rozebrat s ostatními tento prapodivný úkaz. Ostatní špagáti na něj zírali jako na zjevení, ovšem jen do chvíle, kdy podporučík absolvent Papánek prohlásil, že to je určitě dílo jeho nesmírně náročné dřiny v politické průpravě mladých mužů, jimž dennodenně věnoval mnoho hodin při zvyšování úrovně jejich morálně volních vlastností. Ve snaze uniknout jeho výkladu o příznivém vlivu marx-leninských myšlenek na výsledky testů bojové přípravy spoře vzdělaných soudruhů vojínů vyrazili ostatní absíci z pokoje, jako by je chtěl nakazit vzteklinou.

***

Když se vrátil kuchař Pokorný z jídelny a začal pátrat po nádobí, v němž připravil guláš, nalezl v politicko-výchovné světnici absolventy a štábní krysu Semiše, jak obstoupeni hradbou potutelně se usmívajících mazáků zápasí s okousanými flaksami, kůžemi a špeky, a snaží se je zpracovat do poživatelné podoby.

„Tak co, chutná vám můj gulášek? Chutná? Chutná?“ poptával se strávníků. Někteří z mazáků už nevydrželi a vyprskli.

„Chutná,“ odpověděl s plnou pusou Semiš. „Chlapi, vaříte podle mýho gusta, pepř a paprika, to je moje.“

„Ty vole, jaký pepř? Tam není ani zrnko pepře! Pepř umí nasypat do guláše každý trouba! Ten tam nemá co dělat! Já jsem kuchař a ne hovado!“ vyjel Pokorný.

„Chlapi nehádejte se, šťáva je naprosto skvělá, maso je trošku tužší, ale jinak výborný,“ vychvaloval podporučík Papánek. 

„Sis vybral blbý kousky, nebo ti je kluci už vyžrali,“ kuchař zamíchal sběračkou v hrnci, „hele tady máš nádhernej kousek! Poslední! Ten musíš sníst, vole!“ hodil Pokorný podporučíkovi do ešusu zatoulaný kousek světlého masa. Ten se přestal slovně bránit a s nechutí nabral maso na lžíci.

„No zbuš to, jinak mě nasereš, vole!“ zaútočil Pokorný a zamračil se. Vzápětí se mu pusa roztáhla od ucha k uchu, když Papánek sousto požvýkal a spolkl.

„Tedy, já již ale opravdu více nemohu. Velice děkuji, skvělý kousek, připomnělo mi to králičinu,“ drmolil Papánek a snažil se nenápadně vytratit.

„Kejta má za á různý masa a za bé záleží, jak ten kterej druh zpracuješ a upravíš,“ poučoval Pokorný. Mazáci propukli v nevázaný řehot.

„Čemu se smějete, klucíí?“ tázal se nepříliš bystrý Semiš.

„Ále nevšímej si jich, oni se smějou jen tak. Sme si vzpomněli, jak sme zpracovávali a upravovali to maso, co baštíte,“ referoval za všeobecného řehotu Puchýř.

***

O dvě hodiny později kdosi zaclonil dekou okno v malé místnůstce budovy kasárenské kuchyně a rozsvítil. Byl to Pokorný se dvěma mladými vojáky - bažanty, Štofim a Vinckem..

„Tak hoši, tady máte, dejte si,“ kuchař odkudsi vykouzlil maličkou várnici, v níž ležely nádherné do zlatova usmažené řízky. „Ty můžete zdlábnout bez obav,“ rozchechtal se Pokorný. „Kam jste dali zbytky matroše?“

„Jak jsi poručil. Odřezky do lodny, kožešinky do kbelíku od marmelády,“ vypočítával Vincek.

Když vojáci slupli každý tři obrovské řízky, zhasli, vynesli lodnu se zbytky masa z kuchyně do chodby. Pokorný zastrčil za jakýsi sud vědro, zkontroloval, jestli na něm pevně sedí víko a vedle položil na zem rozlomenou půlku bochníku chleba. 

„Hele, Pokor, jak to děláš, že ty myši vyžerou jen střídu a kůrku chleba nechaj?“ otázal se Vincek. Já jim zkoušel narafičit kousek chleba a vony mi vždycinky sežraly všecko. 

„Nepovím. Bys byl chytřejší, než já, vole, a to nejde, páč já jsem na vojně vo půl járu dýl,“ utřel ho Pokorný.

 Zamířili ke schodišti, sestoupili do sklepa. Lodnu položili do tmavého výklenku a odešli po schodech nahoru.

Než kuchař zhasl, otočil se: „Dobrou chuť, miláčci. Dnes máte dobrůtku z bratříčků a sestřiček, pozítří budou už jen kůžičky. Takový je život, c´est la vie, žrát se musí všechno,“ uchechtl se. „Ať nám brzy narostete a my si můžem zas udělat lovecké přebory. A pak gulášek pro pány mazáky z vašich prdýlek…“

Jen co doznělo zaharašení zámku, začali se k lodně přibližovat hladoví potkani.