Poté, co ze mě při prudkých manévrech letadla nad horami vyběhl obsah mého žaludku a já následně usnul, uznal můj průvodce překrásnými scenériemi Kavkazu, že už si krás neužívám tak, jak by si představoval a vrátil se zpět na letiště. Vyvlekl mě z letadla a protože jsem byl silně znečištěný, kluzký a tím pádem jsem se špatně nesl, odložil mě do vraku auta u letiště přikryl starou dekou, abych se vyspal, ostatní že se spraví ráno.
„No, to teda Sifone muselo bejt. Je vidět že pohostinnost může bejt někdy až nebezpečná.“
Okomentoval jsem Sifonovo vyprávění a pohlédli jsme společně zkoumavě na naše hostitele, kterým zjevně ke kavkazské pohostinnosti mnoho nescházelo.
„Copak je asi napadne nám předvést zajímavého, až vypijeme to co je na stole a budeme mít 4 promile!“ Napadá mne, když absolvujeme další přípitek .
„Tak daleko to přece nemohu nechat dojít! Co když nás jako významné hosty a přátele posadit do tryskáče, abychom si mohli pěkně prohlédnout z výšky matičku širou Rus! A vlastně, vždyť my musíme taky začít stavět loď! Pokud půjdou věci dál tímto směrem stejnou intenzitou, tak asi ani nevyplujeme. Ještě ani nemáme místo na stavění. S tím se musí něco udělat.“
Jdu za ďáďou generálem, jestli by nám poradili, kde hledat vhodné místo pro stavbu. Dal mi auto se svým řidičem a za chvíli už jsme na cestě při břehu Volhy. Teprve po pěkné chvíli se nám podařilo najít poměrně slušné místo na kraji města v místě, kde říční rameno odděluje ostrov od pevniny, tam kde komunikace prochází na ostrov zpevněným brodem. To místo, jak mi bylo sděleno, místní nazývají Suchá Samarka.
A tak můžeme začít s montáží lodi. To je činnost, jak víme ze zkušenosti, náročná na celkovou intelektuální i fyzickou koncentraci a vytrvalost celé posádky a jak také víme, existují okolnosti, které mají na oba tyto předpoklady úspěšné a rychlé montáže lodě zhoubné účinky.
V první řadě je to kvalita místa. Zde platí ze zásady a zdánlivě proti zdravému rozumu nepřímá úměra. Čím se nám podaří najít místo na stavbu nepohodlnější, neútulnější se spoustou obtížného hmyzu a daleko od hospody s nepřátelskými, nepohostinnými domorodci tím je koncentrace a výkony posádky vyšší a stavba rychlejší. Nikomu se také nechce být dlouho na tak blbym místě, a tak se hoši snaží, abychom co nejdřív vypadli.
Čím kvalitnější, pohodlnější a službami, zejména těmi restauračními oplývající je místo na stavbu, tím je montáž náročnější, dramatičtější a delší.
Posádka totiž, když dorazíme po cestě na místo stavby, může připomínat neškolenému pozorovateli posádku, která byla nejméně dva roky na moři a právě přistála v přístavu. Když je poblíž hospoda, projevují lodníci neskonalé nadání vycítit ji na dálku. Že odevřeli o hodinu dřív, než bylo na vývěsním štítě, že mají dobrou polévku, že jsou tam fain servírky. Nejdřív zmizí směrem k hospodě první dva. Že musí na záchod. „Přece nepůjdou do křoví!“
Za půl hodiny odchází k hospodě další dva. „Půjdeme se po nich podívat, jestli se jim něco špatného nestalo. Proč dva? No přece nepůjdu sám, co když by potřebovali pomoc, jeden je málo.“
A tak to jde pořád dál, až zbudeme na práci u lodě dva, tři. To se pak sebereme a jdeme kamarádům do hospody řádně vyčinit. Už zdálky slyšíme kytaru. Někdo ji tam zrádně propašoval. Připravuji se, jak ji od plic vynadám, ale když je pak vidím, jak mají rozjásané, spokojené tváře, nemám sílu jim kazit hezkou chvíli. Sednu si k ostatním, dám si panáka a záchvat odpovědnosti mě rychle přejde. Člověk přece nemusí být furt jen odpovědný.
Dalším výrazným nebezpečím pro zdárný průběh stavby jsou oproti nepřátelským nepohostinným domorodcům přátelští pohostinní domorodci.
Ti přijdou, už od začátku je na jejich výrazu tváře vidět jak moc je ta podivná věc, co nám roste pod rukama, zajímá. Obvykle se s nimi ze slušnosti pustíme do řeči a oni, když jim vylíčíme, co jsme zač, nás na oplátku zahrnou informacemi o okolí, historii, a také většinou k velké újmě rychlosti stavby nám poradí, kde je nejbližší hospoda. „Vy nevíte kde je? Je to jen kousek, přelezete támhleten násep, dáte se doprava a za 5 minut jste tam. Dobře tam vařej a mají tam nejlepší vodku/pivo/víno v širokym okolí!“ Pak se opakuje stejný destruktivní scénář, jako když je hospoda v místě.
.Jen návraty z „hospody za rohem“ vykazují mnohem více kreativity. Z hospody v místě se dokáže doplazit každý blbec. Hospoda za rohem nebo více rohy skýtá totiž mnohem více možností dát se na cestě zpět ne směrem k tábořišti, ale na úplně opačnou stranu, čím delší bylo posezení delší, tím je opačná varianta pravděpodobnější. Mistrem v tomto sportu je Míra. Zaprvé proto, že je zvyklý dlouho posedět a zadruhé proto, že je mimořádně kreativní ve způsobech návratů. Většinou ho přivezou spřátelení domorodci. V Georgiu (u Dunaje v Rumunsku) ho přivezli jako spolujezdce na kole, na špačku. V Mahmudii v deltě Dunaje přijel monumentálně na kozlíku koňského povozu. Spolu s domorodcem – taxikářem si vesele notovali pěknou místní „Daj kopějku izvasčiku!“.
Další nebezpečí se skrývá v opakované návštěvě domorodce na našem staveništi. To sebou obvykle přinese nějakou láhev. To všichni pustí, co mají právě v ruce a seběhnou se k němu. Ochutnají z jeho, pak přinesou svoje. Paralyzující účinek na pracovní výkonnost posádky je u „vzájemné ochutnávky“ stejný jako v případě „hospody v místě“ a „hospody za rohem “.
Variantou přátelského, pohostinného domorodce je odvážný, přátelský, pohostinný domorodec. To je ten, který si nás po krátké přátelské rozpravě a „vzájemné ochutnávce“ pozve domů nebo na svou loď. Ten poslední případ se nám stal v Rantasalmi ve Finsku. Stavěli jsme tam loď pod malým zdymadlem vyrovnávajícím hladiny mezi dvěma jezery. Z lodi, pokladače kabelů k nám přišli dva lodníci, viditelně odpovídající označení „přátelští pohostinní domorodci“. Obhlídli stavbu a překonali v sobě silnou finskou uzavřenost.
„Kapitán.“ zahájil jeden z Finů konverzaci a ukázal na druhého Fina.
„Admirál.“ kontroval Čibera a ukázal na mne.
„My máme admirála!“
Tím byl dán základ konverzaci, zbytek zábran odstranila kořalka „z našeho“. Ukázalo se, že se nejedná o „hluchoblbce“, že se s nimi dá přes angličtinu docela dobře domluvit. Slovo dalo slovo, a když jsme jim řekli, kdo jsme, co máme za loď, pozvali nás na návštěvu na svoji palubu. Šli jsme s Nohou, vzali jsme s sebou ještě jednu láhev „z našeho“, jen aby byla konverzace snadnější a uvolněnější. A to doopravdy byla. Ukázali nám svoji loď do posledního šroubku. I palubní saunu (inu Finsko). Pak se ukázalo, že ve finském kapitánovi kořalka přestává držet a i komunikace se stávala čím dál tím obtížnější. Směnili jsme s nimi jednu láhev „z našeho“ za soubor plavebních map a ukončili jsme návštěvu. Jako správně vychovaní lidé totiž víme, že odcházet se má v nejlepším a že host a ryba třetí den smrdí.
Suchá Samarka bylo v rámci mého prvního hodnocení ideální místo pro rychlou stavbu.
Bez hospody v místě či za rohem, u brodu úzký přístup k vodě, zakřovený břeh se spoustou odpadků, mezi nimiž jsme si postavili stany. Opodál stála čtvrť nízkých zanedbaných domků, z nichž se k nám seběhla tlupa výrostků radostně volajících ug ug. Ti vůbec nevypadali na přátelské pohostinné domorodce a už vůbec že by přinesli nějakou láhev ze svého, spíš že by ukradli v nestřežené chvíli nějakou z našeho.
Tyto pro rychlou stavbu příznivé okolnosti byly však, jak jsme se brzo přesvědčili, vynulovány přístupem Ďadi generála a jeho svity, jež by se dala klasifikovat jako přístup skupiny velmi přátelských pohostinných domorodců.
To se projevilo hned po příjezdu autobusu do Suché Samarky. Lodníci se z autobusu po absolvované uvítací pitce spíš vypotáceli, než vystoupili. Bylo zcela jasné, že toho dnes už moc nepoděláme. Stihli jsme jen taktak vyložit loď z autobusu a postavit si stany a – a to bylo příjemné, zajeli jsme se vykoupat a vysaunit do městských lázní. Rusové tomu zařízení říkají baňa. Je to vlastně sauna na ruský způsob. Oproti té finské, suché, je ta ruská mokrá – parní. Na rozpálené kameny se lije voda, tím vzniká pára, která účinky tepla umocňuje. Specialitou nejen samarskou je, že se v prostoru bani a okolo pohybuje spousta děvčat, které se nabízejí, že za vám za drobnou úplatu umyjí záda, namydlí hlavu a vlastně všechno, co si budeš přát. Něco jako u nás v blahých časech krále Václava IV. Bez pomoci děvčat jsme vymyli a vypotili z kůže i pórů třídenní špínu a začali jsme se opět alespoň velmi podobat lidem, těm krásným z televizních reklam počátku 21. století. A to není na závěr dne vůbec špatné.
Slunce nás probudilo do chladného rána. Slunce. Ono to vlastně nebylo Slunce, Byl to Kepi. Bouchal pekáčema a hlasitě nadával.
Kepi je doajen všech výprav. Pamatuje dřevěný uhlí, když bylo ještě přeslička. Má za sebou mnohonásobné putování po veškerých kopcích v Rumunsku a Bulharsku Slovensku a kdoví kde ještě, trempy po všech koutech Čech. Na palubě od samého počátku plaveb přilnul ke kamnům a s láskou se stará o to, aby kamna měla vždy optimální teplotu, aby byla dostatečná zásoba dřeva na přikládání a pitné vody. Díky zkušenostem je spíš skeptik, k jakýmkoli inovacím je nesmlouvavě kritický. Představuje v posádce proud konzervativismu a odpovědnosti. Tudíž dbá, aby se zbytečně nechrápalo, když se má pracovat. Vyvažuje v posádce převládající liberálně – anarchistický proud, což je od něj velmi chvályhodné, protože liberálně – anarchistický proud je převládající. Střed, něco mezi v podstatě neexistuje nebo je tvořen členy posádky, kteří se, když je jim po ránu špatně, verbálně hlásí ke konzervatismu a odpovědnosti, po polévce a kalíšku na spravení však neomylně míří do přístavu anarchie.
Ostatně konzervatismus a odpovědnost je při stavbě lodi je to i moje pozice. Na dva dny se ze mne stává poháněč a stavební dozor. Nesmlouvavý zastánce střídmosti, pracovitosti, elánu a vytrvalosti.
Do práce! Do práce! Vstávat! Někteří vylézají ze stanů ihned, to jsou ti, kteří se natáhli se setměním, aby srovnali záda po třídenních útrapách v autobuse, někteří později, ti si večer ještě dali pivo a kus řeči u ohníčku a některé, jmenovitě Romana, se podaří vyhnat ze stanu až před obědem. Ten dlouho do noci seděl u ohně a vedl u láhve řeči s výrostky ug ug.
Dnes máme před sebou spousty práce. Musíme smontovat a spustit na vodu loď, nakoupit proviant a vyřídit formality na místním kapitanátu. S nákupy a s komunikací s kapitanátem se nám uvolil pomoct ďaďa generál. Ten přijíždí okolo desáté, vytahuje z auta láhev vodky a kalíšky, že prý si musíme připít na dobrý den. To samozřejmě našemu ochránci a dobrodinci nemůžeme odmítnout a mně jen prokmitne hlavou, zdalipak se nám při této míře přátelského a pohostinného přístupu podaří vůbec kdy postavit loď a odplout.
S ďaďou jeho služebním autem odjíždí na administrativně spížovací výpravu Noha, co by kapitán plavidla, Čenda, nejvyšší kuchař a Libor důstojník pro styk s obyvatelstvem a úřady.
Na místě zůstává zbytek posádky a hromadou haraburdí, ze kterého má jejím přičiněním vzniknout loď.
To se nám díky nepřítomnosti spřátelených domorodců (ďaďa je po nákupech, výrostci ug ug stejně jako Roman vyspávají) docela daří a kolem oběda, kdy se navrací administrativně spížovací skupina, máme již smontovanou palubu.
Z auta se vykládají bedny s potravinami a za nimi se vykutálí blekotající Noha, u něj to skoro vypadá, jak z něj táhne vodka, že ho taky budou muset z auta vyložit.
„Zatím co, Čenda s Liborem na rynoku nakupovali, ďaďa povídá, že zná kousek odtud pěkný podniček, že by po ránu sklenička vodky nemohla škodit.
Tak jsme šli, podniček byl doopravdy útulný a ďaďa povídá „ Ja Jurij, ty Jurij, nam nado eto zapyť. Ja balnyj, ty moloděc. Ja 50, ty 100 gramů.“
Tato objednávka se několikrát zopakovala a nebýt toho, že měli Čenda s Liborem nákup obstaraný, bylo ba mě to asi zabilo.“
A skoro že zabilo. Noha je uklizen do stanu, pro tento den nepoužitelný, první oběť vražedné domorodé pohostinnosti.
K večeru, když se slunko nad Volhou začíná klonit, si dáme padla. Loď je i přes zuřivou pohostinnost zhruba smontovaná a tak si můžeme s klidným svědomím dopřát kafíčko na skládací židli na břehu tiše plynoucí Volhy a pozorovat v klidné hladině odlesk zapadajícího slunce.
Zapadá do čáry stromů na západě za řekou, někde tam tím směrem, kde je Doma a to Doma je pro mne, jak tak sedím s kafíčkem na písčitém břehu, strašně daleko.
Kdyby sem člověk přiletěl letadlem, asi by mu to nepřišlo. Tryskové zkracovače vzdáleností a času z počátku 21. století gumují celé kraje a země. Mění je v tečky na mapách, roztroušená světélka soutěžící s odleskem hvězd. Člověk pod sebou může jen tušit pohybující se lidské mravence, nevnímá rozměr vzdálenosti lidského kroku, deseti, sto kroků, dne, deseti dnů pochodu. Díky tomu, že jsme se trmáceli sem do Samary 3 dny autobusem po ruských necestách, neztratili pojem vzdálenosti měřené v lidských krocích. Proto se mi zdá to zapadající slunce jiné, srdce mi svírá úzkost násobená každým pomyslným dnem chůze odřezávající mne od Domova.
Jak dlouho bych musel jít těmi ruskými pláněmi, jak dlouho bych se šplhal přes hřebeny Karpat, než bych si otřel prach z bot o rohožku před prahem svého domu?
Při těchto úvahách si vzpomenu na naše dědky. Do Samary je zahnala válečná bouře, v paměti měli zapsány ty stovky dnů pochodu stepí, seděli na břehu, jako teď sedím já a hleděli přes řeku, tam co zapadalo to jiné slunce. A namísto pochodu zpět na západ se vydali směrem na východ na druhý konec světa…
Se šeřením se okolo tábořiště začínají opět objevovat výrostci ug ug a Roman se ujímá role nočního strážce výrostků, vše je tedy jak má být ve vyjetých, nezměnitelných kolejích bez vyhybky a vše se ubírá ve spirále nezadržitelně směřujíc k dalšímu dni na břehu Volhy.
A jak v zajetých kolejích skončil den předchozí, tak se v zajetých kolejích probouzí i den další, den, kdy chceme dotáhnout stavbu lodi do finiše a vyplout na řeku. To vše navzdory naprosto destruktivnímu do maxima vystupňovanému přístupu velmi přátelských pohostinných domorodců. Přicházejí jich celé zástupy, chodí v delegacích, kvadraticky množí a s nimi i počty lahví, které je třeba vypít. Ďaďa generál, jeho suita, výrostci ug – ug (přivstali si), delegace důstojníků z kapitanátu. Kalíšky se plní a rázem vyprazdňují, přípitky se pronášejí, a dokola!
K odpoledni už se mi z toho točí hlava, pletou nohy a kudrnatí jazyk. A to na tom nejsem z posádky zdaleka nejhůř. Loď je hotová, my se potácíme okolo, stíny opilý. Stěhujeme ze břehu na palubu po úzké lávce veškeré haraburdí, kterého je na břehu obrovská hromada a které se a to pozná i neškolený pozorovatel, nemůže v žádném případě na palubu vejít. Nakonec se podaří nemožné, jsme naloděni. Loučíme se s šoférem Frantou. Jurij ho doprovodí do 400km po proudu řeky vzdáleného Volžska, kde vyčká našeho příjezdu v bezpečí v kasárnách Volžského rychlého pluku.
Poslední přípitky, odrážíme od břehu, máváme, motory řvou a loď se zvolna šine na řeku, proti klonícímu se slunku na západě.
- Log in to post comments
Komentáře
Mě ty Davidovi kokotiny…
Mě ty Davidovi kokotiny nezajímají, Lepší je ožralej Admirál. Igdyž i to je taky humus. Až David zapíchne nějakýho zmrda v Bruseli, odvolám, že píše kokotiny a že tam je za draho na howno. Heh
Davidovy kokotiny se táhnou…
Davidovy kokotiny se táhnou celou dobu co je u lizu, a to byl určitě u lizu aji v blázinci, nebo gde má bankocetlovou umístěnku. Blboni co za třicet let nepochopí o čem bije a nemaj napsaný potřeby a nějakej postup realizace a jen gdákaj a vzdychaj z kůru o tem, co se jich netýká sou jen mediální přítěží. Zaclání. Hodí se do skladu buřtů jako skladník. Hotové.
65 let od úmrtí Zdeňka…
65 let od úmrtí Zdeňka Matěje Kuděje.
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/podcast-na-ceste-zdenek-…
Můj oblíbenec. Na nic si nehrál, tulák, poslední z dekadentní vlny, nejvěrnější přítel a souputník Haškův.
Doporučuji Ve dvou se to lépe táhne a Ve dvou lépe, ve třech hůře (to druhé k sehnání v Národní knihovně). Popisuje své bohatýrské výlety s Haškem. Chlastá se tam, kam se na to na Grogu hrabeme.
Já jsem četl Když táhne…
Já jsem četl Když táhne silná čtyřka, je tam pěkně popsaná scénka jak profesor Thomayer vařil Haška, který se při proceduře vydával za revmatického Kuděje.
Nečetl jsem, název mi něco…
Nečetl jsem, název mi něco říká, musím sehnat.
knihy Zdeňka Matěje Kuděje
Následujíci knihy Zdeňka Matěje Kuděje by se daly sehnat jako pdf nebo docx i epub:
Když táhne silná čtyrka I
Když táhne silná čtyrka II
Ve dvou se to lépe táhne
Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře sv.1
Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře sv.2
Zlý dědek z Vysočiny
Byl by zájem?
Ano, co mám proto udělat?
Ano, co mám proto udělat?
re Admirál
Mít trochu trpělivosti. Až je dostanu do mailu, někam je uložím a potom vylepím na sklo.
A velký dík za Admirála Groga. Dobře jsem se u něj pobavil.
Jaroslav Štefec
Komentář k dnešnímu vystoupení velvyslance ČR při NATO Jakuba Landovského v ČT09:
Jaroslav Štefec
Víte jak vypadá ryzí pokrytectví? Když velvyslanec ČR při NATO Jakub Landovský prohlásí, že NATO teda fakt neposílá vojáky k hranicím Běloruska a vzápětí dodá, že jako sice … „v Pobaltí a Polsku probíhá posílená předsunutá přítomnost mezinárodních spojeneckých sil v regionu, ale je hluboko pod původním konsenzem pohybu sil při rozšiřování Severoatlantické aliance“.
Kromě toho podle něj „... NATO zastává postoj, že pravda je z dlouhodobého hlediska nejlepší medicínou na dezinformace, hodnota aliance je v její důvěryhodnosti. Zároveň z hlediska hodnot, které vyznáváme, rádi podpoříme občanskou společnost, aby její vůle byla totožná s tím, jak se v zemi vládne a jak je spravována. V případě eskalace situace v Bělorusku nebo ruské intervenci je ale prioritní zodpovědnost vůči členským zemím.“
Když si ten blábol přeložíte do hovorové češtiny, dozvíte se asi tohle:
Na hranicích Běloruska nemá NATO vůbec co pohledávat. Přesto tam máme připravenou hromadu vojáků a techniky, ale budeme po libosti lhát, že to tak není. Je nám jasné, že Bělorusko se samo od sebe nepoloží tak, jak se nám to povedlo na Ukrajině. Nutně ho ale potřebujeme co nejrychleji dostat na lopatky, a jediná možnost, jak toho dosáhnout, je vojenská intervence.
Jak ji umožnit? Budeme prostě cpát peníze do tak zvané opozice v Bělorusku. Najdeme pár postradatelných idiotů, kterým slíbíme podíl na porcování země po definitivním „vítězství svobody a demokracie“. Necháme je vyhlásit něco jako že Lukašenko ztratil legitimitu a oni přebírají moc jménem demokratické opozice. Než je stihnou běloruské bezpečnostní složky najít a zlikvidovat, pozvou do země „bratrské armády“ západních zemí, aby pomohly s fašistickým převratem, vlastně pardon, s tím vítězstvím demokracie. Pak už to pojede samospádem.
Jen ještě potřebujeme, aby co nejdříve natáhl brka Navalnyj a v Rusku se rozjely masové protesty, nebo, a to nejlépe, občanská válka. Ale to může být problém. Oni ti Rusáci jsou sakra tvrdý oříšek.
Přímo výstavním kouskem je pak Landovského vyjádření, že "... žádný ze členů (NATO) nebyl za celou existenci aliance napaden...", protože se podle jeho názoru "... v dějinách Severoatlantické aliance osvědčila kombinace strategie odstrašování a dialogu (rozuměj strategie hybridní války).
Tady se nám pan velvyslanec pěkně odkopal. Předvedl, jak žalostné má mezery ve vzdělání. Všichni přece víme, že 11. 9. 2001 byly napadeny samotné USA! Dokonce až tak těžce, že aktivovaly článek číslo 5 Severoatlantické smlouvy a odstartovaly tím již téměř 18 let trvající válku … vlastně pardon, mírovou misi … v Afghánistánu. V níž pro větší slávu Aliance umírají i čeští vojáci.
A tenhle nedovzdělaný moula dělá velvyslance ČR u tak vážené a pravdomluvné instituce, jako je Severoatlantická aliance, záruka to zachování liberální demokracie a blahobytného života v naší svobodné zemi na věčné časy! Pan premiér by s tím měl rozhodně něco udělat.
Pokračování...??
Admirále, v posledním zveřejněném šestém díle jste konečně vypluli, plni dojmů a jistě i vodky.
Avšak kde máme my, suchozemské krysy, toužebně očekávané pokračování?
Celou dobu napnuti jak Vaše plachty za příznivého větru, a nic...?
Celá ta strastiplná cesta určitě neskončila tak nevkusně romanticky, odjezdem po Volze do zapadajícího slunka za neustálého mávání.... 😉