V minulosti jsme neměli totiž při výběru tlumočníků příliš šťastnou ruku. Při naší první plavbě po Mazurských jezerech v Polsku v roce 97 jsme si za tlumočníka vybrali Jacka, jehož kvalifikace rodilého mluvčího se nám zdála být nezpochybnitelnou. Jackovi však scházely ostatní předpoklady, zejména schopnost pochopit smysl funkce tlumočník a v neposlední řadě morálně volní vlastnosti – sebekázeň a věrnost. Vždy, když se opil, tedy vlastně neustále, mluvil na Poláky česky a na nás polsky, což k vzájemnému porozumění příliš nenapomáhalo. Na kritiku způsobu tlumočení reagoval dezercí. Ztratil se ve své otčině a už jsme ho nikdy neviděli. Zbyl po něm na palubě pouze kufr plný konzerv jako podivné plechové „memento mori“.
Pro plavbu z Pasova do Budapešti po Dunaji jsme pro tlumočení styk s veřejností v Maďarštině určili kamaráda Zolu. Pro něj mluvilo jeho jméno. „Řekněte, může někdo, kdo se jmenuje Zoltán Bálint nemluvit maďarsky?“ Sice tvrdil, že žil v Maďarsku pouze do svých 5 let, od té doby až do teď žije v Berouně a maďarsky slovo nepromluvil. Neměli jsme nikoho s lepší kvalifikací, tak jsme ho s vědomím možných budoucích problémů přemluvili a on funkci přijal.
A problémy se skutečně dostavily. Zola vždy, při styku s maďarsky mluvícím cizincem vytrvale mlčel. „Já maďarsky pouze rozumím,“ tvrdil, „ale tak se na porozumění soustředím, že než Maďar domluví, zapomenu, co říkal.“ Mluvit maďarsky že neumí a tak se nemůže zeptat na nic, co nás zrovna zajímá. Tlumočení vždy vypadalo tak, že Maďaři něco Zolovi říkali, on mlčel, my do něj šťuchali, kopali ho do kotníků, abychom se něco dozvěděli, ale nic podstatného se nedozvěděli. Po několika takových pokusech byl Zola degradován z funkce „tiskový mluvčí“ do funkce „tiskový mlčí“ a my se nadále snažili komunikovat s Maďary přes Angličtinu a němčinu, což bylo obtížné, ale přece jenom efektivnější.
Komunikovat s příslušníkem jiného národa prostřednictvím třetí řeči bývá výhodné. Pro žádného z účastníků hovoru není používaná řeč mateřštinou, tudíž mluví na rozdíl od rodilého mluvčího pomaleji, nedrmolí, používají většinou spisovnou formu jazyka.. Komunikaci s domorodci třetím jazykem zajišťujeme obvykle já a Noha. Já mluvím obstojně německy, Noha obstojně anglicky, což nám dává při společném postupu slušnou šanci se domluvit. To platí ale pouze v případě, že se vám podaří najít někoho, kdo s vámi sdílí znalost stejného cizího jazyka. Nesmíte ale narazit na „hluchoblbého“. S tím máme své zkušenosti.
Většinou, když máme nutkavou potřebu komunikovat a něco se dozvědět, jdeme do ulic a hledáme nějakého vhodného jazyka. Vyhlédneme si někoho, kdo se zdá podle vzhledu přístupný komunikaci a oslovíme ho:
„Do You speak English?“
„Sprechen Sie Deutsch?“
Pokud na jednu z položených otázek zareaguje kladně, zapředeme s ním rozhovor, a vyptáme se na potřebné. Nesmíte ovšem narazit na hluchoblbého. Jako se mi to stalo v Budapešti.
Končili jsme tam v roce 2000 plavbu po Dunaji na předměstí Obuda na konci Sepedere kanálu a jeli po skupinkách navštívit centrum Budapešti. Chtěli jsme zjistit, kde je nejbližší stanice rychlodráhy a tak jsme s Nohou přikročili k oslovování chodců. Pochvíli jsme narazili na jednoho pána středních let poměrně důvěryhodného vzhledu, který na německy položenou otázku reagoval „ja“ a kýváním hlavy. Řekl jsem si, „to je můj člověk“a začal jsem obšírně a taktně v němčině rozvíjet svoji otázku. Snažil jsem se zřetelně artikulovat, mluvené slovo jsem doplňoval pro lepší pochopení mimikou a výmluvnými gesty. Důvěryhodný pán po celou dobu na důkaz pochopení přitakával hlavou „ja, ja“. To vše do té doby, než jsem skončil svoji tázací řeč a výmluvným očekáváním na něj pohledl. Změnil výraz tváře, přestal kývat hlavou. „WAS?“ - odpověď důvěryhodného pána mne zarazila. „Že bych se ptal příliš složitě, nebo mluvil příliš rychle?“ Opakuji kladení otázky. Tentokrát jsem vše maximálně jednoduše, tak aby bylo pochopitelné i pro méně nadaného studenta 1. ročníku jazykové školy. Reakce důvěryhodného pána je však mému překvapení a rozčarování opět stejná.. Nejdříve přitakávání, „ja, ja“ a pak místo odpovědi vyvalené oči a tázavé „was“.
„Nech ho bejt, je úplně hluchoblbej a ještě k tomu Bulhar.“
Řve na mne Noha a táhne mne pryč od mého důvěryhodného pána, ještě než vstoupím do třetího kola vysvětlování. Stanice metra je totiž na dohled 50 m pře silnici od nás.
Noha má totiž s hluchoblbejma své zkušenosti a diky jim rozpozná hluchoblbý takřka okamžitě. Když jsme jeli v roce 98 prvně do Finska, v okolí Rantasaalmi jsme se potřebovali dostat podle mapy na jedno konkrétní místo kde to teoreticky vypadalo, že by se tam nechala postavit loď. Projížděli jsme lesem mezi jezery po místních komunikacích, a jelikož jsme si nebyli zcela jisti, zda jedeme správně, rozhodli jsme se vyptat v nejbližší vesnici na cestu. Zde si musíme pro lepší pochopení vyjasnit, jak vypadá finská vesnice.
Finská vesnice se v žádném případě neblíží představě běžného Čecha o vesnici, jako většímu či menšímu shluku domů a stodol obklopujících těsně kostel, hospodu a náves. Finská vesnice vyznačená bodem na automapě je 10 až 20 stavení ztracených v lese, rozptýlených na dvaceti čtverečných kilometrech. Tam když si chce místní jít pokecat k plotu se sousedem, tak se řádsky projde. Po hospodě, kde by se mohli sejít a podebatit ani vidu, ani slechu. Je velmi pravděpodobné, že v takovéto konstelaci nejsou finští vesničané mnohomluvní a zvláště ve vztahu k cizincům jsou vysloveně na slovo skoupí.
To se nám potvrdilo hned, když jsme ve vesnici X Narazili po ujetých 10 km na první domek, u kterého se pohybovali lidé. Zastavili jsme autobus před domkem, Noha první, já za ním jsme vykročili směrem ke starší paní a asi dvanáctiletému chlapci, zřejmě babičce s vnukem, kteří něco okopávali na zahrádce u domku.
„Good mornig, du You speak English?“ oslovil Noha starší paní s monšalantním úsměvem a rozprostíral směrem k ní mapu s přáním, aby nám na ní ukázala místo, kde se právě nacházíme. Její reakce byla překvapivá. Nahlédla na mapu pohledem, jaký má jeptiška, které někdo nabídne pornografický časopis, stejně nevraživým pohledem obdařila Nohu, popadla chlapce při bližším pohledu zřejmě dementního za ruku a odkvačila s ním bez jediného slova do domu. Zabouchla dveře před nosem Nohovi a zamkla na dva západy. Stáli jsme před domkem a koukali na sebe překvapeně. „No nazdar! Zřejmě jsme hned na poprvé narazili na celou rodinu hluchoblbejch.“
Po dalších pěti kilometrech jsme přijeli k dalšímu domu. U něho řezali dva dospělí muži, jeden starší, druhý o něco mladší, dřevo na cirkulárce. Řekli jsme si, že řezání dřeva je plánovitá činnost vyžadující organizaci a koordinaci a jestliže ti dva muži jsou schopni řezat dřevo na cirkulárce, pak by nás mohli být schopni vnímat a ukázat nám na mapě, kde se nacházíme. S tímto předpokladem jsme k nim přistoupili a naznačili posunky ukazujíce na mapu přes rámus z cirkulárky, že bychom od nich potřebovali poradit. Vypnuli cirkulárku, a vykročili směrem k nám. A ouha! Jejich krok byl podivně vratký a na dva metry naše zkušené nosy rozeznaly sladkou vůni kořalky. Bylo jasné, že se na tak náročnou činnost, jakou řezání dřeva bezesporu je řádně posilnili. Jejich alkoholové opojení k našemu užitku sice prolomilo přirozenou finskou komunikační bariéru, na druhá straně způsobilo jejich značnou prostorovou nestabilitu a jen velmi obtížně orientovali v mapě, kterou jsme před ně na zem rozprostřeli. Největší problém byl ustát předklon nad mapou. Starší z mužů dokonce mapu dvakrát v předklonu s napřaženým prstem přeběh, přičemž mu gumovky pleskali o lýtka. Mladší muž staršího naštěstí zachytil, taktak že se nám oba nesvalili k nohám a pomáhal mu držet rovnováhu. S touto podporou se staršímu muži nakonec podařilo ustát předklon nad mapou, zapíchnout do ní prst a k naší velké radosti označit na mapě kýžené místo. Opilec holt je nakonec přece jen použitelnější než hluchoblbej.
Z uvedených příkladů, jaké nás potkaly těžkosti s tlumočníky, tlumočením a shánění informací od lidí mluvících cizím jazykem nebo nemluvících vůbec, je jasné jak cenný je pro přežití a zdárný průběh výpravy dobrý a soudný znalec místního jazyka – a tím Libor bezesporu je.
Trochu jsem se zakecal a odbočil jsem. Musím se vrátit k tomu, jak Libor tuhle naši velkolepou cestu do Ruska připravil.
Hned na začátku nám vysvětlil, jaké páky jsou na jeho straně „k mání“pro zajištění úspěšné plavby Admirála Groga po Volze.
President Havel ho roku 91 jako důstojníka České armády vyslal studovat na Vysokou školu gen. štábu Ruské armády. Tam se získal kladný vztah k vodce a spoustě vysokých důstojníků ruské armády. Kontakty s přáteli z moskevských studií jsou živé a někteří jsou jistě ochotni a schopni nám prošlapat cestu přes byrokratické nástrahy a provést nás přes jiná úskalí cestování po Rusku.
Libor se dal, jak slíbil, hned do práce na realizaci zadání: Zjistit zda a popřípadě jaká povolení jsou třeba k plavbě po Volze a tyto povolení získat. Zajistit vhodné místo pro montáž lodě na začátku a pro demontáž na konci plavby, kam by se dostal autobus a nebyl tam příkrý přístup k řece. Najít bezpečné místo, kde by v době, kdy poplujeme po řece mohl bez úhony přečkat řidič a autobus. Všechno většinou zdánlivě jednoduché věci, ale při bližším pohledu už ne tak docela.
Libor celou věc začal domlouvat se svým bývalým učitelem z ruské vojenské akademie Sašou. Saša se prý jako aktivní vysoký důstojník chemického vojska podílel na likvidaci černobylské katastrofy. To mu výrazně podlomilo zdraví. Pak přednášel nějaký čas na Vojenské akademii ruského generálního štábu, odkud odešel do civilu. Dnes je privátním podnikatelem, živícím se speciálními měřeními v jaderných elektrárnách.
Ten se celé záležitosti velmi účinně ujal a začal dávat dohromady ze střípků mozaiku, která ve svém celku tvořila organizační podporu naší plavby. Hned na začátku jsme však na jeho doporučení měnili trasu plavby. Ne z Volgogradu do Kaspiku, jak jsme si původně přáli. Tam nesahají tak dobře jeho organizační nitky a není schopen tam vše potřebné účinně zorganizovat. Je schopen nám připravit vše potřebné na trase Samara - Saratov. V Samaře slouží totiž další Liborův spolužák a Sašův žák generál Jurij. Generál Jurij byl i v rámci ruské armády podle slov Libora vyhlášen jako milovník vodky a to už je co říci. Jurij nám zajistí zázemí v Samaře a podél Volhy až do Saratova.
Se Sašou bylo nakonec dohodnuto, že se s ním setkáme v Moskvě a společně s námi pojede z Moskvy do Samary. Tam na nás bude čekat Jurij a dál se budou věci odvíjet v jeho režii.
- Log in to post comments
Komentáře
Bělorusi chodí bosí úpěnlivě…
Bělorusi chodí bosí
úpěnlivě Karla prosí:
pomož nám též, švancerberku!
Kasematy na Špilberku
to je Hilton proti Minsku
chceme tu mít jak ve Finsku
nebo aspoň jako v Česku
založíme ódé esku.
Druzí udělají Topku
a ten, kdo má hodně bobků
ten může být lidovec.
Na ostatní býkovec.
Šikana České(?) vlády
(Sry za mírné OT)
Lůza, včele s Hamáčkem (Bakala - Aspen Institut) a Adam (Bakala - Aspen Institut) vedená a organizovaná oligarchií a korporacemi připravila další záměrnou buzeraci a kouřovou clonu korunovanou obličejem zabořeným do uslintaného hadru.
Dále půdu připravují pro ty, jejichž plány naplňují, například prosazováním tzv. distančního studia pro žáky škol (Bill Gates = Microsoft = W10 + Teams)
Zneužívají pro tento účel institut "legislativní nouze": https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&t=972&snzp=1
Pro snazší desocializaci a manipulaci s dětmi chce Česká(?) vláda odsouhlasit používání nástrojů pro distanční výuku, mezi kterými je především prosazován "Teams" od Microsoftu (Bill Gates / WHO / BLM).
Pro připomenutí:
Češi i svět "vděčí" především USA za syntetický vir i technologii (CRISPR) umožňující takové zrůdnosti "vyrábět".
Za (vědomé a záměrné?) včasné nezachycení virové nákazy vděčí především části podnikatelských šmejdů v plášti "praktických lékařů".
(Že by ekonomická a existenciální závislost na nadnárodních farmaceutických korporacích zabránila lékařské "elitě" pamatovat na Hippokratovu přísahu?).
SOUKROMÉ instituce, jako je oligarchií sponzorovaná WHO (např. Bill Gates a jeho fond), které rozpoutali a udržují debilizaci davu a vlád.
Bill Gates je zmiňován i v souvislosti s očkováním, elektronickým očkovacím pasem a farmaceutickými korporacemi a "hrou" na pandemii.
Za estébácké šmírování vděčí lidé mobilu a Googlu / Android, Applu. Za šíření propagandy a cenzury odpovídají (a)sociální sítě jako jsou například FB, Instagram, Twitter apod., následované masmédii.
"Zajímavá" je i technologie a užití "moderních rekombinantních a DNA vakcín" - genetická manipulace umožňující cílový "objekt" geneticky zmrzačit. Například nechtěné(?) vedlejší účinky, jako je autismus.
Před 75 lety Češi utekli GENOCIDĚ a "hrobníkovi z lopaty". Nyní již nemusí mít tolik štěstí.
Hitler, Mengele a parta "v pozadí" řešila plány v koncentračních táborech za plotem injekcemi. Lidé "spořádaně" odjížděli do vyhlazovacích táborů. (Historie se opakuje?)
Současná garnitura, zdá se, řeší totéž veřejně pod rouškou "demokracie a svobody", prostřednictvím psychologie, masmédií, syntetických virů a propagandy. Chladnokrevně, bezcitně, bez studu i slitování.
Kdyby někoho napadlo: To ta "levice". To ti "marxisté".
Stojí za povšimnutí, KDO platí (Hledej cestu peněz.) například narcistní devianty z LGBT (např. levičák a marxista Soros prostřednictvím OSF mafie) nebo jak si stejné "levičáky" a "marxisty" vydržují korporace a oligarchie třeba v BLM (Black Lives Matter) - Microsoft, Coca-Cola, McDonalds nebo Amazon (a další oligarchičtí "přátelé levice", beztřídní společnosti a marxismu).
Bejrút, Bělorusko a další zajímavosti
Doporučuji si poslechnout:
2020-08-18 – Studio Beta – Bejrút. Ivan Kratochvíl a Ivo Gec.
O situaci v Bělorusku a další zajímavosti, které v manistreamu neuslyšíte
http://svobodne-radio.cz/2020-08-18-studio-beta-bejrut-ivan-kratochvil-…