Koho bohové milují, ten zemře mlád

noc.
Těžko se mi bude usínat.
Kde je ta hranice, kdy vytáhneme ze "štekra šlaušek" (šteker je po našimu zásuvka a šlaušek je zástrčka, kabel), odpojíme chytrou mašinku a pošlem nám milého bližního někam do pryč...
Dnes mi práskla Stará Jahoda, že do pryč míří jedna z mých prvních lásek...,
... už jí nepomůže nikdo..., ani ten šlaušek k mašince...
Ano, je možno se ztotožnit s ideou, že člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí své nejbližší. Kolikrát musí nalézt sílu znovu vstát...

Vraťme se do reálu, je 21. století a člověk našeho civilizačního okruhu je zmlsaná chamtivá kurva bez skrupulí, ohledů a morálky.
Za život našich blízkých není žádná cena příliš vysoká, za životy těch, které neznáme osobně, je škoda každého desetníku, i když už byly dávno zrušeny.

https://www.youtube.com/watch?v=Vck4VwAZXco

Není to jednoduché. Někteří ztrácí spojení se svým tělem a nám se jeví jako bezmocní, ale uvnitř stále žijí. Chtěli by ven, ale nemohou. Jiní mají naopak problém s tělem. Plně jej ovládají, ale tělo je příliš porouchané a oni by jej nejraději opustili. To tělo, ne život. A pak různé kombinace ... Z pohledu Vědy je třeba těmto lidem pomáhat, poznávat jejich obtíže a učit se je léčit. Pokud jde o koroňák, na mladých a vitálních se toho asi moc nenaučíme a vstříct budoucnosti, vyrazíme s holou prdelí.

dnešním textem.
Je úplně dole, je potřeba zatočit kolečkem na potkanovi - totiž na myši.
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2020/04/08/prodlouzeni-nouzoveho-st…

"Neber život příliš vážně, stejně z něho jednou nevyvázneš živ." "Na něco člověk jednou umřít musí." "Život je návykovej a někdy zabíjí."
To jen tak na úvod a k obveselení. Co chci ale vážně zdůraznit, je skutečnost, kterou Godot ve svém článku již naznačil. Je to kvalita života.
Dlouhý věk prožitý ve zdraví, aktivně a přínosně i pro druhé lidi má smysl. Cena dejeme tomu roku takového života je veliká. Na druhé straně přežívat dlouhé roky v těžké nemoci, v trápení, bolestech, "za každou cenu" - cenu nemá. Kdyby se eutanázie nedala zneužít, byl bych v tomto případě pro její uzákonění. Nebo dlouhé přežívání v komatu bez šance vrátit se do normálního života? Já například jsem se dožil vloni 70-tky.
Můžu říct, že jsem posledních 10 let prožil příjemně a poměrně aktivně i produktivně. Tohle desetiletí mělo nejen pro mně určitou cenu. Poslední rok už se ale necítím tak vitálně a nestíhám a ani se moc neraduji z toho, co dřív. Můj život tím nejen pro mně do určité míry ztrácí svoji cenu. Kdyby to takhle pokračovalo dál, cena mého života by se také snižovala. Zůstat jako "ležák" na obtíž svým blízkým nebo ošetřujícímu personálu zájem nemám. Jaká by byla cena takového života? Kybych byl při tom ještě zlý a nepříjemý ke svému okolí, k čemu by byl takový život? Pokud jde v současné době o problém s koronavirem, jsem smířený s tím, že se mi ta nemoc dřív nebo později nevyhne.
S mými zdravotními dispozicemi to asi nebude žádná sranda. Kdybych to měl přežít s trvale zdevastovaným organismem (plíce, srdce, ledviny)
tak, že bych se jenom trápil a nemohl dělat co mám rád, tak o takový život bych nestál. Takový život by pro mně cenu neměl.
K tomu promoření a určité selekci stejně jednou bude muset dojít. Jsem s tím smířený, i když vím, že patřím k těm, kteří to budou nejvíc
odnášet. Záležet mi ale pak bude převším na tom, abych se při tom konci dlouho netrápil. "Smrti se nebojím, smrt není zlá, co těžké je, to umírání je."
Možná bude pro někoho toto moje rozjímání příliš fatalistické. A tak se omlouvám těm, kterým jsem tím zkazil náladu.
Měl bych ale něco, co by vneslo do této úvahy náboj naděje. Reinkarnace. Ale to už je námět na jinou úvahu...

Přiznám se, že mne děsí, když někdo klade na váhu lidské životy... a na druhou ekonomiku. A dochází k tomu, že "za tolik životů asi stojí"... Ti samí lidé pak budou vykládat něco o evropských hodnotách, o tom, jak je třeba brát ohled na pocity padesátého třetího pohlaví každý třetí den v měsíci přecházející ve třinácté.

Víte, se vším uvědomšním, že jsme jenom smítka mezi koly velikého stroje... To, co nazýváme "ekonomikou", je tu pro nás a kvůli nám. Ne my kvůli ní. Ne, pokud to dovolíme. Každý, kdo tuhle váhu vůbec byť jen na okamžik vzal vážně... ten to dovolil.

Jenomže, na rozdíl od těch velikonoc před dávnými lety... Tady nikdo z hrobu vstávat nebude. A nikdo o tom nepodá svědectví.

To není dobře položená otázka. Na úvod dám dva citáty které mám rád:
První je Heine: Každý člověk, toť celý svět, který se s ním narodil, aby s ním zemřel; pod každým náhrobkem jsou pohřbeny dějiny světa.
A druhý Cicero: Život zemřelých přetrvává v paměti živých.
Ne každý člověk je Texasan a rád svůj život obětuje za prosperitu ekonomiky. Alespoň to tvrdí viceguvernér Texasu. Pro většinu lidí má jejich vlastní život vysokou hodnotu, tak vysokou že je mimo ekonomické hodnocení. Troufnou si ale hodnotit život "těch druhých", mimo rodinu, v Africe či Asii. V Rusku nebo v Číně. Občas je potom hodnota nulová či dokonce záporná - další zatížení ekologické únosnosti planety.
Bylo by fajn, kdyby si každý člověk mohl NA KONCI rozhodovat SÁM o svém životě a jeho konci. Bylo by fajn, kdyby dokázal žít tak, aby k tomu mohl svobodně dospět.
Je možné uvažovat ekonomicky nad jedním člověkem, není ale možné uvažovat nad neomezenou skupinou. Dám příklad, kdyby Šmucler vystoupil a řekl, promořil jsem veškeré své příbuzenstvo koronavirem, tolik jich umřelo, tolik má následky a tolik se otřepalo, stál by jeho návrh za pozornost. V opačném případě je to pouhý ubrečený ubožák zasluhující opovržení. Velitel, co nařídí útok na bodák a sám sedí v zázemí.

Každopádně souhlasím, že se lidský život nedá měřit penězi. A jakou má cenu vlastně tahle planeta?! Vždyť ta dala podmínky k tomu, aby na ní vzniklo to, co můžeme vidět v přírodopisných dokumentech. A jak s tím homo sapiens zachází? Nevidí si dál než na špičku vlastního nosu, natož ob dvě generace. Neváží si toho, co dostal do pronájmu a neváží si ani sám sebe. Ti vyspělejší své zkušenosti prodávají za účelem zisku slabším a na udržitelnosti rovnovážného stavu vlastně vždy pramálo záleželo. A nikdy nezáleželo na osvětě těch méně vzdělaných. Prodávaly se už opotřebené vědomosti. Jako tvor je nejhorší predátor, protože se dostal na špičku potravního řetězce. Normální predátor si vybírá nejslabší kusy, čímž přispívá ke kvalitě reprodukce a nezabijí ze záliby. Co je na obzoru? Vylovené a zdevastované moře, jedovatá nebo vyčerpaná půda a pilule jako náhrada, jako prostředek k přežívání? Zatím samozřejmě jak kde a jak komu. Co pro ty "vyvolené" znamená vlastně život?
Dnes jsem se zase jen utvrdil v tom, že prostý "občan" je jen smetí ve větru, kanonfutr a prostředek pro manipulaci skryté menšiny, pro kterou je moc nejvyšší prioritou a na ničem jiném jí nezáleží. A patrně s tím souvisí i koronavirus. Genetika byla kdysi církevní tabu a dnes? Na jednu stranu umělá oplodnění a na druhou děti v babyboxech....
Ta snaha o vymýcení křesťanství není náhoda. Souvisí s odlišťováním, co můžu vidět kolem sebe v mezilidských i mezinárodních vztazích, v umění. O Koránu mluvit pro trochu zasvěcené netřeba, to je náboženská totalita.
Téma tohoto článku je pro mně něco jako vrhací hvězda. Kam se hodí, tam může zranit. A je jedno kterým směrem a zase to souvisí s tou obecnou pravdou, kterou jsem si schopen připustit....
Život má cenu, pokud je žit a ne přežíván. Život těch, co poskytnou přínos pro obyčejnou společnost i za cenu upálení je patrně cennější než jiných. A jejích cena je obrazně řečeno v tom upálení...nebo přibití na kříž. Hodnota lidského života je asi v tom, čím přispěl k tomu, aby byla společnost lepší a z mého pohledu, aby si zachovala to, čím se chtěla od zvířat odlišovat.
Citace z článku: “Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší”....není nad nešťastnější rodiče, kteří přežijí své děti. Jde o vazbu s blízkými, a to i o ty, co jsou mojí součástí i mimo rodinu. Čím větší vazba, tím větší bolest. Tím větší kousek mého já zmizí. Pokud jsem si to vůbec ochoten a schopen připustit.
Člověk vymyslel peníze a ne naopak. A pokud hodnota obyčejného člověka klesla na hodnotu věci, tak má nakonec člověk menší cenu než drahé auto, které má nižší životnost a skončí jako šrot.
Pamatuji si z jedné knihy, že člověk na konci tunelu údajně stane před tribunálem(podle těch, co zemřeli klinickou smrtí!), který se umírajícího ptá, co udělal pro tento svět. A s tím související rezult, jestli byl život naplněn....

když na konci vypli světlo.
Musel jsem pak vždycky volat
že jsem eště neměl sto lat.
Jednou to tam rožnul Vašek
podruhé zas jiný šašek
dneska nosím čelovku
a mačky na ledovku.

1. "... nezemřel v dubnu za spoluúčasti koronaviru, ale až v září bez něj?”. No jo, ale já nevím, jestli to bez koronaviru (zkratka BK, s koranavirem SK) zabalím už v září. Existuje nějaká lidská či zákonná doba mezi okamžikem biologické smrti a datem utracení?

2. Pokud to zabalím v září, tak to ještě stihnu složit motorku a aspoň jednou se na ni projet, promořen a umořen už pravděpodobně ne. A to by mě mrzelo (zkratka SR)

3. Pokud BK umřu zítra, tak to mám u zadku (zkratka UP nebo UŘ), protože nebudu jako odsouzenec na smrt, který čeká rok na popravu. Mám umření už za sebou a můžu prohlásit, že to je v pohodě, že naopak návrat k životu byl peklo a to období se mi často vrací v podobě můr nočních, ale i denních.

4. Nebojím se smrti, jen si přeju si, aby to netrvalo dlouho. Co mě děsí je postižení. V mrtvém těle zdravý duch - tak to nepřeju nikomu. A když někdo prohlašuje, že člověk s nemocným duchem je v pohodě, protože on je happy, je mimo realitu a jen se usmívá, pouze jeho okolí trpí, tak mu už ani neříkám, že je kokot, otáčím se a odcházím. Moje matka měla Alzheimera, bohužel se její mozek usalašil v permanentním zoufalství, takže nebyla vůbec happy a my taky ne. A její smrt byla vysvobození pro všechny, ale hlavně pro ni.

5. Pokud se budeme promořovat, budu se bránit a pojedu si stále v režimu soukromé izolace. Bude to můj osobní boj a až se projedu, tak uvidím.

Zelený čtvrtek - večeře Páně
chlupaté knedlíky a škvarky na ně.
Na velký pátek velké utrpení
na dnešek nic objednáno není;
eloi eloi láma zabachtany
věřících jsou vždycky karavany
u božího hrobu ornáty v škrobu
evangelík i ze svoju robu
islamista jede dromedárem
všecko je v životě při starém
hlavně ať vyjdou pašije
bo stejně se furt nežije.

Někdo je lumen
jiný katechumen
někdo má primářa
jiný ordinářa
čert ví, kde to všecko vězí
jestli v diecézi anebo na mezi.
Každý čehosi je strůjcem
jeden knězem druhý ujcem
a na velký pátek
je teď státní svátek.
V hornbachu a obi
všeci cosi robi;
hadr proti viru
posiluje víru
že zas bude líp.
Píp píp píp píp píp.

Velký pátek - rozjímání o životě a smrti.

Cenu života poznáme teprve ve chvíli, až nám Zubatá položí ruku na rameno.

Přeji všem, ať je to co nejpozději a ať v okamžiku, až vstoupí, je ta cena co nejvyšší.

Přikládám úvahu z Non serviam nad životem a smrtí jedné novinářky.
http://nonserviam.cz/zemrela-tereza-spencerova-dezinformoval-sputnik/
Dobré. Přesné.

Život má jen takovou hodnotu, jakou mu přisuzujeme sami. Život náš, členů naší rodiny, příbuzných i úplně cizích lidí. A život těch cizích lidí má jen takovou hodnotu, jakou oni přisuzují životu našemu. Proto je hodnota života muslimského teroristy nulová, když on sám našim životům nepřisuzuje žádnou cenu.
Zenové kóany nás nabádají, abychom při řešení následujících otázek, hledali jejich pravý smysl, vidět na co tento smysl ukazuje.. Mezi nejznámější kóany patří například: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ „Je slyšet pád stromu v lese?“ Odpověď zní, že tlesknutí jedné ruky nemá smysl bez druhé ruky, pád stromu v lese je pouhým pádem a smysl získává až s tím, kdo jej pozoruje. Zrovna tak naše životy získávají smysl nad základní úroveň pro nás, ale až s tím, jakou hodnotu má pro ostatní a jakou hodnotu životu ostatních přisuzujeme my.

Podle Teal Swan nemůžeme mít šťastný život a nešťastný vztah - je to rozpor.

Podle Arthura Schopenhauera:

„Existuje jen jeden vrozený omyl, a to ten, že tu jsme, abychom byli šťastní. Pokud setrváváme v tomto vrozeném omylu, jeví se nám svět jako plný rozporů. Neboť na každém kroku, ve velkém i malém, vidíme, že svět a život vůbec nejsou zařízeny tak, aby obsahovaly šťastné bytí, proto nesou téměř všechny starší tváře výraz toho, co se anglický nazývá disappointment - zklamání.“

Francouzi mají názor na manželství: „Všechna manželství jsou šťastná. Činit nešťastným je může jenom pozdější život v manželství.“

Zdroj: https://citaty.net/citaty/1985005-francouzske-prislovi-vsechna-manzelst…

Jinými slovy existuje neskutečně mnoho rozdílných lidských životů a přístupů k hodnotě lidského života, které se navíc mění v čase. Proto ani neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda má větší smysl ekonomika nebo lidský život.
Pokud máme dostatek jídla pro náš život, má větší hodnotu život. V dobách nedostatku ohrožujícího život pak má větší hodnotu než život právě to jídlo. Ale my sami si můžeme rozhodnout, co je tou nejvyšší hodnotou, zda život nebo ekonomika.
Nejde o nějakou univerzální hodnotu, když se do otázky po ceně života promítá ještě charakter a postoj druhého člověka. Třeba imigranta z Afriky. Jestliže on sám našemu životu nepřisuzuje žádnou vyšší hodnotu nebo jen nižší než svému(viz vztah muslima k ateistovi nebo křesťanovi), ani pro nás nemá jeho život vyšší hodnotu.
A jestliže pro Romana Šmuclera má větší hodnotu ekonomika, i pro nás má větší hodnotu ekonomika než život Romana Šmuclera. A naopak pro všeobjímajícího Lékaře bez hranic ve Středozemním moři má větší hodnotu život jednoho imigranta než všech lidí v Evropě.

Hranici nákladů mezi životem a ekonomikou má každý z nás ve své mysli. Pro každého je jiná, a je limitována především naším charakterem a tím, jakou hodnotu našemu životu přisuzujeme my sami a jak jsme v životě šťastní. V případě pochybností potom má přednost život před ekonomikou. Ekonomiku můžeme obnovit, život už ne.