Můj milý deníčku

já se ti musím k něčemu přiznat. V mládí jsem strašně zhřešil.

Cože? Že mě trápí svědomí? Ale kdež, to buď v klidu. To mně opravdu žíly netrhá, na svědomí jsem za celý život narazil jen jednou, a to je úplně jiný příběh. Ten hřích, to jsem se prostě dopustil - snad z mladické nerozvážnosti - chyby, a je mi poněkud líto, když vidím, jak v zásadě tutéž chybu dělá dnes, s odstupem několika desítek let, někdo jiný. Ale co: to je život. Dneska už to můžu říkat; nijak jsem o to sice nestál, ale jednou to muselo přijít.

Všiml sis toho, můj milý deníčku? Lidé by chtěli žít věčně, ale starý nechce být nikdo. Něco mi našeptává, že lidstvo jako celek je nepoučitelné.

Na začátku onoho příběhu byla - šeršelafém - taková malá a pěkná love story.

Můj otec byl, co pamatuju, pravý horský vlk. Žádný kopec mu nebyl dost vysoký, žádná túra dost náročná a dlouhá, Tatry a Krkonoše, a taky kousek Šumavy, znal jak své podomácku impregnované pohory. Taky mě tím nakazil: když mi bylo pět let, umožnil mi vyšlapat a zpátky sejít po vlastních nožkách Slavkovský štít a dělal mi přitom šerpu. Z lásky k horám jsem se nikdy neuzdravil a jenom jsem k ní zkoušel, když jsem byl už o něco starší, připasovat lásku další, až se mi to nakonec podařilo - a s tou jsem zůstal až podnes. Ale než se tak stalo, více či méně úspěšných pokusů bylo hodně.

Jeden z těch pokusů se jmenovala Jolana. - Ne, jmenovala se jinak, začínala však stejnou iniciálou; ale co kdyby, můj milý deníčku, náhodou nahlédla do tvých stránek a odstavců? Ještě by se poznala, a poznala by mě. Dneska je jí pětašedesát, co myslíš, můj milý dezinformační deníčku - není lepší nechat věci tak, jak jsou? Po těch letech? Já myslím, že je. - Prostě se jmenovala Jolana.

Rozuměli jsme si úplně úžasně: mně bylo tehdy osmnáct, jí jednadvacet, bylo to nádherné a bylo toho dost - protože měla před svatbou, a to mi, jak správně tušíš, úplně zlomilo srdce. Otec dělal tehdy v Tatrách průvodce pro nějaký turistický spolek a já jsem mu byl asistentem. Jolana se svou matkou byly v tom turistickém spolku, a já jsem toho tenkrát tatínkovi jako asistent moc neodpracoval.

S Jolanou jsme si rozuměli snad úplně ve všem - a když píšu "snad úplně ve všem", mám na mysli opravdu snad úplně ve všem - až na politiku. Tatínek byl totiž mimo jiné jaderný fyzik a voják z povolání, zatímco Jolanin otec byl vysokoškolsky vzdělaným skladníkem, poněvadž ho režim pěkně skřípnul. V politice jsme si pochopitelně rozumět nemohli, protože zatímco já jsem žil tou dobou ještě ve skleníku, Jolana už zakoušela chuť života v realitě.

No. A já jsem tenkrát byl takové pako, že jsem Jolanu vehementně přesvědčoval a nakonec - tak se mi tehdy zdálo - i přehádal. Ó horští duchové, ó Bože na nebesích! Jaký jsem to byl tehdy... vůl? Ne, vůl asi ne; byl jsem silný jako býk, a také tak chytrý.

Později - to už byla Jolana vdaná a já jsem po kopcích proháněl jiné divoženky - mi řízením osudu a životními zkušenostmi spadly klapky z očí, a já jsem pochopil, kde byla příčina mé tehdejší naivity. Dneska tomu říkáme "sociální bublina".

Dokud, milý deníčku, nevytáhneš paty ze své sociální bubliny, víš o životě kulové. A je úplně jedno, v jaké poloze se tvá výchozí sociální bublina nachází. Život ve své syrovosti se totiž neodehrává v sociálních bublinách, nýbrž na rozhraní sociálních bublin. Čím víc těch rozhraní vymeteš, tím víc se o životě dozvíš. Číňané tomu říkají 太极, tchaj-ťi, Nejzazší předěl. Moderní věda přichází k poznatku, že nejpozoruhodnější úkazy se odehrávají na rozhraní vědních disciplín. Nejhlubší tajemství je pořád jedno - jen kabát si převléká pokaždé jiný.

Koncept sociální bubliny není nový, jen se mu dřív říkalo o něco obecněji a o dost přiléhavěji: žába, sedící na dně studny.

Dokud žába plave ve fyzickém bezpečí a myšlenkovém poklidu své studny, dokud ji život nepřinutí, aby vystrčila nos, óhohó! těch teorií, jak vypadá svět za žbrlením, a jak se má točit rumpálem...! Tehdy ideologie nemůže nemít navrch; a realita? Cha! Když realita neodpovídá ideologii, prostě má smůlu - kdo by věřil dezinformacím? Že je to tak, můj milý deníčku?

Takže až připlave žába nebo hřebenatka a začne tě poučovat, jak měnit vodu ve studni na víno ideologie, ty zůstaň v klidu. Taky jsem byl žábou, či snad hřebenatkou, a zpupně jsem si myslel, kolik toho o životě nevím - a opravdu! Nevěděl jsem!

Ne, že bych teď věděl o moc víc, ale už vím něco málo o tom, jak to chodí, když tě rumpálem vytáhnou z tvé domovské studny. Zrovna nedávno jsem četl o životě něco pěkného; hádej, kde to bylo! - Ne, ani to nezkoušej, bylo to tohle:

To, co jste dnes vy, byli jsme i my. To, co jsme dnes my, budete i vy.

Teď můžeš hádat.