Aladár Tavali

Dnes budu osobnější a otevřenější než jindy. Rozhodl jsem se k tomu po přečtení včerejší diskuse se Scallopem a kromě tradičního vidláckého poučení bych se chtěl i k něčemu přiznat. Proto dneska zazní i některá skutečně existující jména ať se děje vůle Boží.... 

Před dvaceti lety jsem začal chodit do práce. Ještě v západních čechách. Můj první plat byl 4.100,- Kč čistého a vzali mě, protože jsem se jim zdál jako vhodný kádr pro právě zaváděný sklad propan-butanových lahví. Prvních šest let života jsem strávil nakládáním plynových bomb a zavážením menších prodejních skladů a benzínek. 

Poměrně brzy jsem se vypracoval v pracovníka, který se nefláká a je možné mu svěřit samostatnou práci. Ukázalo se, že nejsem úplně blbej a jsem schopen si naplánovat trasy, zajistit plynulé zásobování, udržím pod kontrolou skladovou evidenci a světe div se, neukradnu převzatou hotovost a částky ve statisících přivezu spolehlivě zpátky aniž bych něco ztratil nebo zpronevěřil. Plat mi trochu zvedli, na život svobodného mladého kluka žijícího u rodičů to bez problémů stačilo. Narostly mi pořádné svaly, síly jsem měl na rozdávání. 

Můj šéf a zároveň majitel firmy se jmenoval Bohumil Boura a pokud vím, firma existuje dodnes. Jen plynové bomby už neprodává, protože je málokdo potřebuje. Proto nás právě tento šéf sloučil ještě se stavebninami, abychom my i náklaďák byli plně využiti. Tehdy to byla na malou firmu celkem velká fůze. Malé stavebniny se sloučily s malým skladem plynů, zůstal šéf, zůstala jeho manželka, zůstala účetní, zůstal jsem já i kolega řidič náklaďáku, jen postarší skladník na stavebninách byl najednou navíc. Jmenoval se Aladár Tavali.  Byl to starší člověk, neuměl pořádně číst, špatně počítal, ale byl to dobrosrdečný člověk uvyklý těžké práci.

Když se pak ukázalo, že už ho nikdo nepotřebuje, protože sklad zvládnou obstarat mladí, kteří narozdíl od Aladara mohou jít na školení vysokozdvižných vozíků a udělat ho, dovedou si na počítači sjet uzávěrku a udělat inventuru a kromě toho mají dost sil na házení pytlů. I rozhodl se šéf, že se zbytečného skladníka zbaví. 

Samozřejmě nejlépe tak, aby mu nemusel dávat výpověď a tím pádem odstupné, protože jsme byli malá firma a byznys právě nevzkvétal. Použil k tomu mě. Dal mi jednoduše rozkaz, abych milého Aladara vzal na rozvoz plynu, nechal ho udělat chybu  (takovou, kterou pak snadno napravím) a on mu dá na vybranou - buď zaplatí škodu nebo odejde. Dvaadvacetiletý Vidlák to promtně vykonal, ono to nebylo těžké - Aladar sice správně vydal plné lahve s plynem, ale zapomněl vzít zpátky prázdné. Problém jednoho krátkého telefonátu se zákazníkem. 

Tenkrát jsem šel a šéfovi jsem Aladára vydal do rukou. Prostě jsem to udělal. Nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlel. Udělal jsem to proto, že to šéf po mně chtěl a udělal jsem to dřív než jsem se nad tím dokázal zamyslet. Ale dodnes mám před očima Tavaliho obličej, jak mu tečou slzy, protože narozdíl ode mně práci potřeboval, jak se dozvídá od Bohouše Boury, že má na vybranou dvě špatné možnosti. 

O den později se ukázalo, že jsem nebyl první, kdo v životě Aladarovi uškodil a že je to chlap životem ošlehaný a zkušený. Druhý den přišla jeho žena s papírem, že je manžel na neschopence, protože se u plynových bomb přetáhl a nemůže se narovnat. Doktor z toho bez problémů udělal pracovní úraz a když jsem po třech letech odešel z firmy, Aladar tam sice nechodil, ale pořád byl zaměstnaný. 

Ten následující den jsem poslouchal Bohumilovo běsnění, jaká to byla kudla do zad, jaký je ten Aladar hajzl, zmetek a jak chudáka podnikatele všichni jenom obírají a to už jsem měl čas nad věcí přemýšlet a protože jsem si pamatoval, jak vypadal jejich rozhovor o den dřív, tak jsem se ozval. Nebylo to z odvahy, spíš ze vzteku a pocitu viny a pár dní ve mně byla malá dušička, jak se mi šéf odvděčí. 

Proč to všechno píšu... 

Je to už sedmnáct let. Byl jsem mladý a udělal jsem pěknou sviňárnu a udělal jsem jí prostě proto, že to po mně chtěli. Nedostal jsem za to žádnou odměnu, nebyl jsem povýšen ani jsem takto neuvažoval. Šlo to samo a až zpětně jsem si uvědomil co jsem udělal, ale samozřejmě už jsem to nemohl nijak napravit. 

Z této perspektivy se dívám na všechny ty podpisy antichart. Já mám také pořád v sobě jak jsem se zachoval a hodně let mezitím uplynulo. Stejně to ve mně sedí a Tavaliho oči si budu pamatovat do konce života, stejně tak se už nikdy nezbavím představy svého Mefista v podobě Bohumila Boury. 

Chápu, že Hrušínský to má také pořád v sobě, stejně tak Svěrák. Stejně jak já se s tím potřebují nějak vyrovnat. Nevím, jestli měli šanci před podpisem nějak víc o věci přemýšlet, ale dost o tom pochybuju. Fór takto kocipované hnusárny je v tom, aby se udělala bez varování, aby o tom nebyl čas přemýšlet a aby už pak nevedla cesta zpět. 

Šlo o to se přizpůsobit a zároveň to bylo velmi jednoduché. Tak jednoduché, že si to člověk přežvejkal až potom. Dokonce, kdybych neviděl ty Tavaliho slzy a neslyšel druhý den Bohumila láteřit, možná by mi to došlo mnohem později nebo možná také vůbec. Šéf pro mě byl tehdy skoro bůh, měl jsem z něj respekt i trochu strach. Zároveň jsem se musel nějak živit a kolem moc pracovních příležitostí nebylo. Nechtěl jsem přijít o práci, nechtěl jsem, aby mi to polepil u jiných potenciálních zaměstnavatelů. 

Zhruba stejně se omlouvali i Hrušínský se Svěrákem a v bledě modrém bychom to slyšeli v milionech verzí. Člověk se prostě  musí nějak přizpůsobit okolnostem. Stejně tak se dneska přizpůsobujeme po celých oborech a profesích kecům o klimatické změně, chválíme EU, pliveme na Rusko, střílíme na Afghánce v Afghanistánu a na Malijce v Mali. Proč? Protože to po nás chtějí. Protože se jich trochu bojíme, potřebujeme je, nechceme být "bez práce" a nechceme, aby nám to polepili. A nějak se vyrovnáváme s těmi slzavými obličeji. 

Musím říci, že jsem samozřejmě v životě udělal ještě množství dalších hloupostí, ale nikdy už jsem nepotopil kolegu v práci  a navždy jsem si přestal vážit papalášů a velkých zvířat. Začal jsem všechny jejich řeči považovat za kecy, byl jsem už navždy opatrný ke každému motivačnímu pohovoru a začal jsem předpokládat, že mi všichni lžou, protože z toho mají prospěch. Nestal jsem se hrdinou, který bez bázně a hany říká všem do očí co si myslí a pak bude mít dost času o tom přemýšlet pod mostem, ale snažil jsem se nechodit už navždy s pány na led. 

Mám pocit, že přesně takto se s minulostí i svými hříchy vyrovnala většina tohoto národa. Snahou neopakovat staré sviňárny a věčnou opatrností až paranoiou před vším, čím nás chtějí ohromit a nasměrovat vpřed. Ono se to totiž moc napravit nedá. Minulost nevrátíš. Tak alespoň dávat pozor, aby se člověk do ničeho podobného nenechal vmanipulovat znovu.  

Jiní se rozhodli, že musejí být těmi hrdiny.  Odčinit svou minulost velkolepými činy, ze kterých ale začínají být jen nové podpisy nových antichart a páchání nových hříchů prostě proto, že to nás chtějí a musíme nějak žít a přízpůsobit se.  Hlavně to dělat naopak než předtím, dostatečně na očích, ale nevidět, že ze stejných důvodů to dopadlo stejně a nejspíš přijde doba, kdy se bude nutné se znovu konfrontovat se smutnýma očima lidí, kteří na to doplatili.   

I když se mi nelíbí, jak se Hrušínský se Svěrákem a jim podobní vyrovnávají se svými vlastními prohřešky, chápu že je to žere a že se s tím blbě něco dělá. A kdo ví jestli takový Scallop také nemá před očima svojí stranickou knížku nebo pendrek Lidových milicí. O Mádlovi, Minářovi nebo Klusovi nemluvím, ti jsou mladí a dělají to proto, že to po nich chtějí, je to jednoduché a ještě neviděli žádné smutné obličeje. Ale představte si, jak to budou mít v sobě, až se to otočí...