Řádný hospodář

Budu dnes pokračovat ve včerejším tématu, jen se nastěhujeme zpátky do naší malebné kotliny... ale vlastně ne - budeme na jižní moravě. Dnes si popovídáme o řádném hospodaření. Začnu jedním příběhem na který "koukám z okna". 

Do Vidlákova se nastěhovala jedna rodinka z Brna. Vybrali si dům, od realiťačky vím, že platili hotově a nepotřebovali hypotéku. Dům hned zrekonstruovali, řádné oplotili svoji hodně velkou zahradu i se záhumenky táhnoucími se až k silnici. Před barák zaparkovali dvě velká volva ve kterých každý den odvezou své děti do školy a sami jedou do Brna za prací. Neříkám to proto, že bych jim nějak záviděl, spíš chci poukázat na to, že se k nám nenastěhovaly žádné chudinky či socky, ale poměrně zámožná rodina bez dluhů. Zároveň jsou velmi pracovití, předzahrádka u domu je jak ze škatulky. Jejich děti jsem sice bez auta neviděl, ale jinak velmi slušně zdraví a ve škole mají dobré známky a žádné kázeňské problémy. 

Pak se na jejich zahradě začala objevovat zvířata. Nejprve kůzle, pak jehňátko, pak se objevilo vietnamské prasátko. Pak přibylo několik dalších koz, k jehněti se přikoupily další, objevil se páv, krůty, zakrslé slepice, oslík. Já si jim vlastně ani nedivím, v Brně se žít lidsky nedá, u nás vyrostou i zapíchnuté hrábě, jejich pozemky jsou poměrně velké. 

Pak přišlo parné léto. Několik týdnů nesprchlo a tráva nerostla. Během týdne měli z pěkné pastviny vyžraný suchopár. Je úplně jedno, jaké zvíře tam měli a jak zacházelo při pastvě s trávou. Kráva třeba trávu namotává na jazyk a trhá. Kůň  i osel jsou jako nůžky. Ovce škubou. Slepice jsou stonek po stonku. Krůty či husy toho hlavně hodně podupou. Ale když tráva neroste, tak vám mladé jehně zlikviduje i nezničitelný šípkový keř. A když začne hlad, i mírná krotká zviřátka pak narážejí do plotů, podhrabávají se, slepice létají jak káňata, krůty jsou schopné urvat plaňku a osel se prohryže i drátěným pletivem. 

Najednou byla jejich volva vidět i pankejtů, kde se učili zacházet se srpem. Pak horko těžko dovezli pár balíků sena, které jim ale vzápěti shnily, protože pro ně neměli místo na uskladnění a jak přišel první déšť, měli po seně. Jejich pastvina ale dodnes vypadá jako sahara.  Měli prostě moc zvířat a sice měli peníze, ale už neměli ten čas na chození s nůší na trávu. 

Samozřejmě to má řešení - zvířata postupně porazí nebo prodají, další si pořizovat nebudou, objednají traktor, který to přeoře, zasadí tam novou trávu, rok dva počkají než se rozrostou kořeny a všechno bude jako dřív. 

Proč to všechno píšu... 

Už včera jsem naznačoval, že nepovažuji za problém dělat pořádné zemědělství, pěstovat řepku, chovat ovce a dělat to tak, aby to dávalo výnos. Je možné mít lesní monokultury. Je možné mít hektary pšenice a hektary řepky. Je možné mít chovné rybníky, je možné mít plantáže.  Ale není možné něco takového založit  a pak dát ruce v bok a očekávat, že příroda si to nějak přebere a zařídí. 

Přesně takhle dopadli ti sousedé. Já chápu tu jejich romantiku a touhu po rustikálním životě. Chápu, že se jim líbí mít zvířata, toho oslíka jim vysloveně závidím. Ale když to pak nechali přírodě, tak příroda jim ukázala, že ona to takhle neumí a takové zvířectvo na jejich sice velkých, ale ve skutečnosti malých pozemcích neuživí. Zvířata si vypásla co bylo a kdyby to takto bylo někde v savaně, všechno by to vychcípalo hlady. 

Když to přepočítám na plochu, tak já mám víc zvířat než ti sousedé. Ale od začátku jsem věděl, že péče o ně je moje záležitost. Že se mi tam samy neuživí. Že si na to musím udělat infrastrukturu. Musím si udělat zařízení na krmení, ustájení i na nakládání s hnojem. Musím mít kde uskladnit krmení, musím jim zajistit teplo, světlo, sucho, musím jim dodat látky, které přirozeně nemají šanci najít, ale potřebují je. Věděl jsem, že budu muset asistovat i porodů, dělat zootechnické zásahy a vždycky jsem nejdřív dlouho stavěl, kopal, zastřešoval a až pak přišla zvířata. 

A věděl jsem, že to bude dřina, kterou si sice mohu usnadnit různými udělátky, ale nemohu ji nedělat. Nemohu to prostě nechat přírodě, protože ta by hospodařila jinak.  Pokud tomu tedy nedám, co jsem povinen, tak to jednoho dne špatně skončí. 

Toto platí i pro naše kůrovcové lesy... Naše republika opravdu potřebuje rychle rostoucí rovné dřevo. Všichni chceme mít domy i nábytek. Nechápu, proč bychom nemohli mít smrkové lesy. Ostatně ani ta monokultura není jen mono. Pod těmi smrky roste dost bříz i habrů, na krajích jsou javory i nějaké ty buky. Dokud smrky stojí, nikdo to ostatní dřevo nevyřezává... proč taky. Ale když řeknu A, musím říci i B. Takový les není přírodní a přirozený. Potřebuje lidské zásahy a ty nejsou malé. Potřebuje spoustu dřiny, která se dá zjednodušit různými udělátky, ale nedá se neudělat. Pokud se neudělá, předáte vše přírodě a ta si zajistí udržitelnost. Ale začne tím, že vyhubí vše nadbytečné a klidně začne znova od skály. Ona má čas. Velcí papaláši z Lesů ČR si mysleli, že mohou zrušit "zbytečnou" práci na vyřezávání kůrovcových stromů, instalacích lapačů, že se nebude dělat skoro nic, jen těžit a příroda si to nějak přebere. Výsledek vidíte všude kolem.  

Pro pole to platí zrovna tak. Ano, můžeme mít zemědělství, které dává osm tun pšenice z hektaru. Ale v té chvíli to není příroda, ale hospodářství a musí se tomu dát, co to potřebuje. Můžeme si to usnadnit různými udělátky, ale nemůžeme to nedělat. Nemůžeme do půdy nevracet organický materiál ve stejném množství v jakém ho z půdy odvážíme formou sklizně. Nemůžeme nebránit erozi, nemůžeme jen brát a brát a nic nedávat. a už vůbec nemůžeme chtít po přírodě, aby se starala o naše zemědělství. Ona to bude dělat po svém. Bude to udržitelné, ale začne to vyhubením všeho co je z jejího hlediska špatně. Včetně nás lidí. 

Tohle chápal každý středověký hospodář. Byl sice negramotný, ale věděl, že rybník se musí regulovat, musejí se dosazovat štiky, musí se držet zdravá voda, musí se to lovit, přikrmovat, dělat díry do ledu. V létě se musí voda čeřit. Protože pokud se to nechá přírodě, tak ta skoro všechno začíná tím, že to vyvraždí a pak nasadí po svém, aby se to udrželo samo. Věděl, že drtivou většinu zisku sežere baštýř, ale bez něj to bude jen mrtvá tůň. 

Dnes nás nejvíc ničí ta polovičatost. Demokracie jaksi musí brát v úvahu všechny a tak se nám skoro ve všem potkává zastánce hospodaření a zastánce přírody. A výsledkem je mix, kde nefunguje nic. Přírodě se brání, aby udržovala a hospodářům se brání, aby se řádně starali. Pokud je kdekoliv v přírodě člověčina, tak se o ní musíme starat. Pokud to neuděláme, vše znovu pohltí džungle. Ale nejdřív bude člověčina vyvrácena, vyhubena a zničena. Ne kvůli přírodě, ale kvůli vlastní blbosti a péči mizerného hospodáře. 

Ve Vidlákově jsou pole, která plodí už minimálně tisíc let. Ale až teď v posledních třiceti letech se z nich poprvé hodně odváží a málo se na ně dává. Všichni vědí, že nás to dožene, že špatné hospodaření se jednou stejně projeví. Ale každý věří, že to bude muset zaplatit někdo jiný. Že tu těžkou práci nebude muset dělat on. Pletou se... a příroda si klidně převezme i holý suchopár. Ona má čas. I na Sahaře zase jednou budou stromy... Zadlouho. Příroda nepotřebuje spěchat.