Naučit je učit se

Dnešním textem chci dát odpověď pavtovi na jeho otázku, zda jsme po plyšáku vůbec měli šanci na jiný vývoj. Zda bylo vůbec možné se vyhnout divoké privatizaci, rozkradení majetku, vytunelování firem, podřízení se USA a Německu?

 Musím Pavtovi odpovědět zcela poctivě, že to prostě nevím. Nejsem makroekonom, ale jsem už příliš dlouho na světě, bych se opájel iluzemi, jak se jednoduše třemi primitivními kroky dalo  zařídit, abychom byli ekonomický tygr a po třiceti letech na špičce Evropy. A kdyby to Havel, Klaus, Kočárník, Stránský, Kalvoda, Ježek a další udělali, byl by to dneska ráj. Dějiny nechodí přímočaře, přímočaře chodí jen katastrofy. 

Ve skutečnosti seděli zmínění pánové na mnoha židlích, hasili celou řadu problémů a ještě větší řadě problémů vůbec nerozumněli. Dosah jejich podpisů na smlouvách s Německem a USA si nedovedli vůbec představit a nebo věděli přesně o co jde a dostali za to dobře zaplaceno. Zkoušeli něco, co jim přišlo jako dobrý nápad a když s tím začali, sedli na tygra a nešlo to dolů. Nikdo netušil, jaké byly skutečné motivace Havla či Klause. Na to právě muselo uplynout těch třicet let keců, mazání medu kolem huby a slibování ráje, který nenastal a nenastane. 

Proto bude možná jednodušší si říci, co jsme skutečně jinak udělat mohli a to bez vytáček.

Nejprve pár příkladů... Já mám v chlívku prasátka. Jsou za mřížemi, jejich svět je omezený, nemohou ven, nemají žádné jiné perspektivy než ty které jim já umožním. Nemohou si vybrat žrádlo, nemají volnost. Každý rok mám nová selata, každý rok mohu pozorovat, jak se s mým chlívkem popasují. Zrovna letos mám prasata čistotná - kálejí do jednoho kouta a zbytek chlívku je čistý. Sláma jim vydrží i týden, podestýlka prakticky nesmrdí. Nekoušou se, spí na jedné hromadě, pouštějí se ke korýtku. Samozřejmě jsem měl i opačný případ, kdy to těm zvířatům bylo jedno, měly pod sebou bordel, hnus, špínu a nedalo se s tím nic udělat. Kousaly se do krve, vytvářely aliance proti druhým, blokovali si navzájem žrádlo. 

Stejně to funguje i s lidmi. Já například nemíním soudit žádného romského obyvatele Chánova. Já ve skutečnosti nevím, jak moc má někdo v Chánově šanci svůj život udělat jinak. Jakou má šanci najít si dobrou práci, jakou má šanci udělat školu, když žije v domě, kde je trvale hluk a jeho sourozenci mu prvním nestřeženém okamžiku zničí učebnice i sešity. Jakou má šanci holka, když si na ní dělá choutky několik bratrů a bratranců na drogách a nejspíš jí udělají dítě hned po patnáctém roce věku. Nevím jakou mají šanci zaplatit svoz odpadu... ale rozhodně mohou svoje odpadky nosit alespoň na jednu hromadu někde stranou a ne je jen tak pohodit pod sebe. Na to nepotřebují peníze, jen trochu času a toho mají nazbyt. 

Nevím jakou jsme měli šanci nepřijít o naše podniky. Nevím jakou jsme měli šanci dělat privatizaci jinak. Nevím, jestli se šlo vyhnout tunelářům, jestli bylo možné udržet banky v českých rukách. Nevím jestli se dalo neplazit se před USA, Německem nebo EU. Jestli bylo možné vyhrát arbitráž nad CME. 

Ale vím zcela jistě, že školství jsme si zlikvidovali sami. To nám nikdo nepředepisoval, protože to není žádný byznys. Dokonce do něj sypeme slušné peníze. Dokonce jsme měli solidní učitele. Ale rodiče přestali být spojenci učitelů proti dětem a stali se spojenci dětí proti učitelům. Všichni naši Jiráskové i Palačtí začínali na venkovských trojtřídkách, kde byla jen tabule a přesto je učitelé nadrilovali na světovou úroveň. I ten údajně zlý komunistický režim vychovával lidi, kteří se uplatnili, ať už utekli kamkoliv. V prvních porevolučních letech zlaté české ručičky i hlavičky expandovaly do Německa i Rakouska a všude se uplatnili tak moc, že jim to pak museli Němci a Rakušáci zakázat, protože se ji bouřili jejich vlastní lidi. 

Na 95% všeho učení nepotřebujeme nic než tabuli a křídu. Interaktivní kraviny, speciální učebnice a notebooky jsou v tomto ohledu zcela na nic. Dokonce ani tak nejde o ty školní znalosti, ale mnohem spíš o to, aby učitelé naučili děti se učit. 

Už Karel Havlíček Borovský věděl, že každá revoluce nám bude k ničemu, když do nových poměrů nepůjdeme jako inteligentní a vzdělaný národ na špičkové úrovni. Revoluce nám může pomoci jen tehdy, když udělá prostor pro chytré a vzdělané. K čemu nám je prostor, když ho zaplní nefachčenkové s titulem z gender studií? K čemu nám je samostatnost, když si neumíme postavit... už vlastně žádný velký technologický celek? Můžeme desetkrát mluvit o Škodovce jako o rodinném stříbře, ale všechny ty montážní linky projektovali i kompletovali Němci. Češi v nich jenom levně makají v rytmu montážní linky. 

Mohli jsme být jinde a vůbec to nesouvisí s podřízeností vůči USA, Německu, Číně, Rusku... kdyby naši studenti jezdili z mezinárodních soutěží se zlatými medailemi v matematické olympiádě. Tohle by mně Vidlákovi docela dobře stačilo. Kdyby naši budoucí technici, inženýři, matematici a vědci excelovali už od patnácti a zvládali by v matice totéž, co dokáže Filipínec či Ind. O Číňanovi ani nemluvím. Líbilo by se mi, kdyby se schylovalo k revoluci, protože bychom měli sto tisíc nezaměstnaných matematiků, fyziků, chemiků, strojníků, soustružníků. Ale my máme nezaměstnané nefachčenky, nevzdělance a magistry sociologie. 

Kdyby o naší podřízenosti vůči Západu či postavení kolonie mluvil trojnásobný vítěz soutěže počítání integrálů, dělalo by to lepší dojem, než když o tom mluví Okamura. A i když nemám nic proti generálu Blažkovi, raději bych, aby se v Ojroparlamentu při hymně stavěl zády jaderný inženýr, který sní o první české thoriové elektrárně než bývalá guma s titulem v efektivním rozbíjení.

Líbilo by se mi, kdyby každý rok u nás neuspělo sto vědců s výrobou nových vysokokapacitních baterií, než když se pořád mluví o jednom jediném, kterému to také nejde. Kdyby jich bylo sto, tak by byla šance, že alespoň deset dalších uspělo.

Líbilo by se mi, kdyby Anglie a Nemecko byly plné super špičkových českých doktorů, které doma nejsme schopní zaplatit. Kdyby těch Pomahačů byly stovky a ne jen jeden. Protože ti se pak třeba vrátí domů i s těmi velkými penězi a něco tady udělají. Kolben také začínal u Edisona. 

Líbily by se mi titulky, jak chrlíme ročně tisíce inženýrů, kteří musejí hledat uplatnění v NASA nebo Roskosmosu, protože doma pro ně nemáme uplatnění. Líbilo by si mi, kdyby pod nabídkou na dostavbu Temelína byl za Westighouse podepsaný Láďa Vomáčka a za Atomstrojexport Jirka Vopršálek. Kdyby pátý reaktor Dukovan projektoval u Arevy Tomáš Pivoda. A všichni tři by se těšili na bohatě zaplacený důchod v dolarech, jak si na Vysočině postaví vilku a budou si hrát na mecenáše a donátory obecního blaha.  

Diskuse o naší podřízenosti by vypadala úplně jinak, kdyby Šimon Pánek přivezl z Afriky každý rok sto černochů, kterým nejen koupil školní tašku a pastelky, ale které by tam vypiplal tak,  aby tady z fleku mohli studovat vysokou školu a pak odjeli zpátky jako naši obchodní zástupci pro čerpadla, motory, soustruhy, pivovary... Dneska jsme velmoc vlastně jen v programátorech a to jen proto, že se to většina z nich naučila sama mimo školský systém. Ti dnešní mladí už budou počítačově stejně blbí jako jejich vrstevníci kdekoliv na západ od nás. 

Možná jsme nemohli ovlivnit, jak tady budou řádit naši kamarádi z Jůesej a Dojčlandu. Ale mohli jsme velmi snadno ovlivnit, aby každý maturant uměl alespoň tolik co v roce 89. Možná jsme nemohli ovlivnit, jak moc nás oberou o peníze, pozemky a továrny. Ale mohli jsme ovlivnit, aby nám nesebrali alespoň znalosti. Možná jsme nemohli ovlivnit, zda se dostaneme ke špičkovým technologiím na vrcholu výzkumu. Ale mohli jsme ovlivnit, aby se u nás studenti alespoň uměli učit. Aby si tříbili mozek. Na většinu těchto věcí není zapotřebí nic, co by nám odpírali. Stačí sicflajš, dril, tabule, křída, pár sešitů, nároční učitelé a špatné známky na vysvědčení. A možnost poslat do prdele rodiče, kteří chtějí nynánkovi prošlapat cestičku.