Noc dlouhých nožů

Právě koukám na Primě na Hitlerovi bodyguardi čtvrtý díl a divím se, že se je ještě divím.

Popisovali tam Noc dlouhých nožů. Ne, že bych o ní nikdy před tím neslyšel, ale tentokrát řekli pár větiček navíc. Pár větiček a všechno je jinak.

Podstata informace byla, že se nejednalo jen o Roehma a to, že SA uvažovali (dost možná jen akademicky) o tom, že by odstranili Hitlera, pokračovali v revoluci a tak se jednalo o vnitrostranický boj o moc a Hitlerovo křídlo bylo to rychlejší. Tentokrát navíc řekli i to, že Hitlerovi se to všechno začínalo rozpadat pod rukama.

To, jak uvažovali v SA šel jeden z přítomných okamžitě říct Hitlerovi. Taky Hitlerův spojenec Mussolini Hitlerovi říkal, ať SA uklidní. Mussolini měl v té době Itálii pevně v rukou, Hitler byl u moci čerstvě a jeho moc byla ještě křehká. Tehdy byl ten silnější a zkušenější Mussolini.

Nenacistický von Pappen měl projev, ve kterém kritizoval SA. Sice projev nacisté včas zachytili a nebyl odvysílán, posbírali všechny noviny, kde byl otištěn (jako naše posametová estébé Dolejšího analýzu), ale bylo to o fous. Hindenburg si pozval Hitlera a vyhrožoval mu stanným právem a armádou, když nezasáhne proti SA.

Co konkrétně dělali SA, že to všem vadilo nebylo zmíněno a celkem to nebývá nijak zmiňováno. Z toho, že se o tom nic neříká to vypadá, že se nedělo nic, v Německu byl ospalý klid a jen v nejvyšších patrech se kluci porvali o moc. Jenže to by Hindenburg neměl důvod Hitlerovi vyhrožovat, von Pappen si na něco stěžovat a Mussolini by neměl o čem radit.

I když není o chování SA nic zmiňováno, z kontextu můžeme vyvodit, co chybí. Zaprvé SA byli všeobecně z nižších tříd a chtěli dělat revoluci. Skutečnou revoluci, kde vyženete paďoury od jejich koryt, oberete je a zaberete jejich místa, popřípadě ženy. Proto byli 15 let v SA, ne aby koukali, jak se na ně paďouři s čerstvě připnutým odznakem nebo i bez něj dál koukaj svrchu. Celkem logicky chtěli pokračování revoluce a celkem logicky tohle Roehm chápal. On to konec konců chápal i Hitler.

Jenže Hitler se dostal do vedení státu a jako (téměř) hlava státu měl 1. zájem se tam udržet a 2. mít ten stát co nejfunkčnější. Ad. 1 psal se rok 34, Hindenburg byl naživu a hrozilo nebezpečí, že budou za nějakej čas zase volby. Nacisti ty minulé sice vyhráli, ale ty příští mohli zase prohrát. Nebylo cílem Hitlera a hnutí jako celku nasrat a vystrašit zbytek populace a ty volby zase prohrát. Postrašit sem tam někoho, nějakou skupinu klidně, ale všechny určitě ne.

 Ad 2. Hoši z SA nebyli žádní intelektuálové a jejich talent byl spíš v pěstech než v mozku. Kvůli tomu ostatně SA vznikly, aby byly protiváhou komunistickým úderkám, co jim chodily rozbíjet schůze a občas někoho i zavraždily. V SA sice byli zažraní nacisté, ale spousta z nich se na nic moc dalšího nehodila. Vyházet paďoury z jejich míst a nahradit je členy SA, jen aby se členům SA udělala radost, by bylo pro Hitlera/Německo stejně škodlivé, jako pro nás Únor 48.

 Dneska, za vlády stalinistů z Charty se předstírá, že po Únoru se zase tolik nestalo, ale ve skutečnosti to byla obrovská katastrofa. Z důležitých míst v celé společnosti, odshora až dolů byli vyházeni ti schopní a pro svou práci nejvhodnější (protože prošli výběrovými řízeními nezatíženými politickým výběrem) a nahrazeni neschopnými, kteří suplovali reálné schopnosti politickou uvědomělostí.
 Únor 48 nebyl jen o tom, že se vyměnili ministři, šéfové policie a armády, ředitelé velkých podniků. Výměna a čistky prošly celou společností odshora dolů a odstranilo se to kompetentní a charakterní a nahrazovalo se to ne/polo-schopným a bezcharakterním. Vyházely se učitelky ze základek a učit šly nevzdělané dělnice. Nejlepší sedláci se zavřeli, jejich rodiny přestěhovaly, zbytek se nahnal do JZD a ve vedení byli ti nejnadšenější soudruzi, většinou nejneúspěšnější sedláci na vesnici. Ono se to dobře dělí rovným dílem, když na začátku dáváte nejmíň.
 Vlastníci firem a firmiček skončili katastroficky, vyhnaní do jiných měst někam do dělnických profesí, když neskončili rovnou ve vězeních. Ten Mašínem zavražděný účetní je krásný příklad. Majitel firmy ve vedení už tuším nebyl, byl tam neschopný aparátčík, účetní tam byl trpěnej, protože bez něj by to aparátčík už tuplem nezvládal a ještě se na účetního dala hodit vina za aparátčíkova špatná rozhodnutí. Tohohle účetního Mašíni zabili, ale jinak tihle nižší kádři vyletěli, když když za ně byla náhrada, nějaká vyškolená rychlokvaška s těch správných poměrů.
 Ta prokurátorka, slavná, že odsuzovala Horákovou měla tehdy dvouletý právnický rychlokurz a ve skutečnosti spíš tíhla k divadlu. (Horáková ve skutečnosti taky hrála divadlo, takže celý proces připomíná představení už jen tímhle.) Stejně tak na právech zůstal bezcharakterní aparátčík Pelikán, otec nedávného ministra, kdežto jeho slušný spolužák Štěpánek byl z fakulty, páně Pelikána přičiněním, vyloučen. Krysa Pelikán to samzřejmě neudělal jen tak, ale jako albrightovskou odplatu za pomoc. Dodnes to je vidět na našem právním systému. Samozřejmě, z logiky věci zůstali u fochu jednak ti bezcharakterní, co na kdekoho kdeco věděli a pak ti, kterým bylo co vyčítat a tak byli ovladatelní. 
 Stejně tak Milan Kundera napsal celý román o tom jak uvědomělý idiot dal vyhodit svého normálnějšího spolužáka a jak  to vyhozenímu zničilo život. Tyhle historky se opakují v literatuře šedesátých let pořád dokola. Vyhazovalo se i ze středních škol a už na základkách se děti třídily ne podle nadání, ale podle uvědomělosti rodičů.
 
 Není divu, že společnost fungovala a funguje jaksi ztuha, jak zavirovanej počítač. Když vám velí blbec, tak se musíte krejt, utnete iniciativy, který stejně nepochopí a spokojíte se jen s plněním pracovních zadání vyšlých z jeho zaostalého mozečku. Sice se to pomalu dávalo do pořádku, ovšem základy byly špatně rozvrženy a tak se to pořád někde sralo.

 
 Právě tomuhle všemu se Hitler Nocí dlouhých nožů vyhnul. Schopní/všehoschopní náckové samozřejmě měli přednost, ti kdo přímo šli proti, museli pryč, ale všeobecná výměna kádrů ve prospěch SA se nekonala a Německo jako celek fungovalo tak účinně jako před tím a žádní revolucionáři se nemuseli v postarším věku pracně učit novým dovednostem. (Bohužel pro nás, na koho se pak účinně vrhli.)
 
 
 Ve světle těhle pár vět to, co vypadalo na začátku jen jako vnitrostranický boj o moc, najednou začíná vypadat jen jako pragmatické a rázné rozhodnutí v situaci, kde v podstatě nebylo na výběr a Hitlerova klika, sice brutálně a bezohledně, skloubila vlastní zájem se zájmem státu a společnosti. (Na úkor rádoby-revolucionářů nahrazujících uvědomělostí kompetence)

 Z následných reakcí (absence reakcí) je jasné, že to populace musela uvítat. Vzhledem k tomu, jací byli celá dvacátá léta, se po volebním vítězství v roce 1933 museli SA spíš cejtit na koni (přeci jen vlastně vyhráli) a tyranizovat běžné spoluobčany, které se režim ještě spíš snažil získat než zastrašit.
 Hitler neudělal nic proti základní mase svých příznivců z SA. Jen organizaci dekapitoval a zlikvidoval nejvyšší vedení SA, které jediné znamenalo hrozbu. Na SA začaly platit stejné zákony jako na ostatní a jejich význam jako organizace se stal v podstatě symbolický, asi jako u našeho porevolučního Sokola, nicméně furt to bylo plus, že jste byl angažován.

 Společnosti jako celku se ulevilo. Občané lambda se už nemuseli bát pouličních band, ale státu (jako všude jinde).

 Hitler to provedl s minimálními ztrátami na životech. Definitivně, bez polovičatostí a bez rizika, že by se dotyční kdy vrátili a začli něco punktovat v ten nejhorší moment. Všechny ostatní varianty byly krvavější. Revoltu utípl v zárodku, kdy se myšlenky teprve formovaly a ještě bylo relativně daleko ke společenskému konfliktu, ale zároveň už v době, kdy bylo jasné, že to k němu nakonec dojde, když se neudělá nic.

 Historici tohle všechno jistě dobře znají, ale proč se to jen nedostává do mediálního prostoru jaksi více. Hitler toho má na triku dost i tak.