Semleto dějinami

Nebudu si na nic hrát, k napsání dnešního článku mě inspiroval Johny Máslo se svým včerejším komentářem. Tímto mu děkuji. A tak jsem se rozhodl, že si jiným způsobem zopakuji svůj článek na Kose někdy z počátků mého psaní a doufám, že mu tento článek odpoví na všechny jeho otázky či projekce. 

Jsem potomek emigrantů. Moje rodina nikdy neměla klid, prakticky žádná generace nezůstala na svém místě, v tomto ohledu jsem typickým představitelem svého rodu. Jen můj tatínek je černá ovce, protože umře na stejném místě jako se narodil. Taková situace je v naší rodině vzácností nevídanou. Můj první předek o kterém vím se jmenoval Franc a byl to sklenář. Pocházel z Horní Sloupnice a v roce 1749 dostal předvolání pro podezření že je tajným evangelíkem, který nějak přečkal těch sto let perzekucí po třicetileté válce. Státní orgány vypátraly pravdu a milý Franc se sebral a vypadl do Slezka, kde právě vládl Velký Fric - tedy císař Fridrich II. Veliký, který právě vedl s Marií Terezií válku o Slezsko, měl jí v podstatě vyhranou a oblast východních Čech právě tak nějak okupoval neokupoval... tedy oficiálně neokupoval, ale v praxi drancoval. Zároveň nabízel náboženskou svobodu pro kolonisty, kteří by mu v tom dobytém Slezsku zůrodnili prales a začali platit daně. Můj předek Franc se k těmto osadníkům přidal. 

Pak máme takové rodinné temno. Naši předci žijí ve Slezských pralesích, kopají pařezy, vysušují močály a mají těžký přetěžký život. V německém prostředí jsou trpěnou menšinou, ale mohou svoji víru vyznávat nahlas. Doma zatím přichází toleranční patent a milý Franc si na stará kolena možná rve vlasy, že nezůstal doma, když stačilo už jen pár let počkat. Pozdě bycha honit. 

Z rodinné temnoty se pak vynořuje můj dědeček, tedy Ópa.  Své původní příjmení už má poněmčené, jeho čeština je značně archaická, je Čech, ale myslí, jedná a má přístup k práci spíš jako dokonalý Němec. Profesí zámečník a politickým smýšlením komunista. V Německu. Bere si moji babičku a žijí spolu v Bedřichově Hradci, který už dnes neexistuje. Jsou třicátá léta, Hitler je u moci a komunistům pšenka nekvete. Ópovi jde kvůli jeho smýšlení  o život a tak odchází pracovat do Kielských loděnic, kde pracuje dle svých slov na  bitevní lodi Schleswig-Holstein, což je tajný název pro Tirpitz - druhou německou chloubu moří po Bismarckovi. Práce v loděnicích je dobře placená a když se politická situace uklidní, kupuje si Ópa dům v Bedřichově Hradci. Něco platí hotově, něco ve splátkách. 

Pak začíná válka a Ópa pěkně rukuje. Polskou operaci nestihl, byl ve výcviku, ale prošel celou Francii se skupinou armád Sever pak obléhal Leningrad. Za tři roky obléhání dostal jednu dovolenou a doma zplodil mého strejdu. Pak zase pěkně táhl do pole, pak ustupoval a ustupoval, až se proustupoval téměř do Berlína. Moje Óma mezitím doma horko těžko hospodařila a pak přišla zima 1944. Zaplatila poslední splátku za dům, hodně si oddechla, protože to byla velká zátěž, večer si pustila rádio a dozvěděla se, že Sověti utrpěli velké ztráty na Visle, však vzdálené dunění dělostřelby občas slýchala a šla spát. O půlnoci jí na okno zaklepal německý důstojník, že Sověti prolomili frontu a ráno v šest jede poslední vlak. Óma neváhala, na rozdíl od jiných měla průpravu v emigrování, popadla čtyřletého strejdu, kufr a ráno skutečně odjela tím posledním vlakem. O hodinu později už do Hradce dojížděly na lyžích první průzkumné jednotky a do večera už Bedřichův Hradec v podstatě neexistoval. Ani obyvatelé už v podstatě neexistovali. Kdo by si v té Velké válce dělal hlavu s tím, že nejde o Němce, ale Čechy... 

Ópa byl mezitím někde u Berlína zajat a zachránilo ho to, že byl ten komunista. Nešel na Sibiř do Gulagu, skončil na práci v Moskvě a čtyři roky zajetí ho vyléčily ze všech komunistických ideálů. 

Óma pak prošla uprchlickými tábory a jak se po válce přehazovaly menšiny, najednou ze dne na den byla Češka a tedy příslušnice vítězných mocností. Po prakticky přesně dvou stech letech nastal návrat do země otců... Tam do západních Čech, do Sudet. Tam bylo dost prázdných domů. Óma si tam zvykla a našla tam po svých peripetiích nový domov. A hned první věc byla, že napsala prezidentu Benešovi, že má manžela v zajetí. A protože nikdo nereagoval, začala psát na všechny strany. A psala a psala, prosila, intervenovala, zjišťovala, až přišel vítězný únor. 

I Gottwaldovi napsala... a ten chlap okamžitě zajistil Ópovo propuštění. Nebýt Gottwalda, nejspíš by se Ópa nikdy nevrátil. Samozřejmě celé propuštění trvalo skoro rok, protože nejprve Ópu poslali na Jaltu, aby se trochu vykrmil a dal dohromady, přece ho nemohli vrátit čtyřicetikilového... A pak šupem na vlak a domů. Tedy ještě nedomů. Nejprve do sovětské zóny ve  východním Německu a pak najednou nevěděli co s ním. A tak chlape, támhle je hranice a nějak si poraď. A při přechodu hranic Ópu chytli čeští pohraničníci a něco mu provedli. Nikdy neřekl co, ale od té doby už v Československu nebyl doma. Celý svůj život se chtěl vystěhovat za bratrem do Hamburku. Ovšem s německou důkladností, tedy žádný útěk, ale legálně se všemi povoleními a razítky. 

Pak se narodil táta. Po rodičích evangelík a emigrant. Postupně pak zasloužilý starší  místního evangelického sboru, který dodnes stojí a padá na jeho práci. Užil si v této dobrovolné službě všechno. STBácké špehy, problémy s kádrovým posudkem, já se díky tomu dostal do áčka. To byla cikánská třída. Béčko bylo pro bílé. Ne, samozřejmě v tom nebyl žádný záměr, jen v tom osmdesátém sedmém už byla politická korektnost. 

Jako správný evangelík byl táta platným členem církve. Jezdil po celé republice, a účastnil se pašování ukrajinských biblí do Sovětského svazu. Posílali mladé neženaté muže, kteří snesou když tak nakládačku a nebo pár dní vězení, kdyby jim to pohraničníci našli. A tak se táta dostal do ukrajinského Lucku, kde se po třech dnech zasnoubil a po dalším půl roce si přivezl domů ukrajinskou novomanželku - mojí mámu. 

Po mamince mám ukrajinskou krev a i ukrajinskou duši. Jsem sentimentální až hanba, miluju vojenské přehlídky, brečím u patetických filmů oslavujících povinnost až za hrob a mám smysl pro měkké l. A něco mám i ze svého ukrajinského dědečka, který sice z Lucku nevystrčil paty, ale narodil se v Rakousku, dětství prožil v Polsku, vyučil se v Sovětském svazu, stihl svobodnou ukrajinskou banderovskou republiku, okupaci a pak opět Sovětský svaz. Všechno to přežil, dokonce ukrýval i nějaké židy a pak také narukoval a tlačil mého Ópu na západ. Oba bojovali na stejném úseku fronty proti sobě. Bylo to vždycky zajímavé vyprávění, když se ti dva potkali... oči navrch hlavy a nikdy jsem neusnul, i když mluvili do tří ráno. 

Jo a v devadesátém roce jednou zastavil před domem Mercedes a vystoupili staří manželé Schneiderovi. Že v našem domě bydleli, než byli vysídleni a rádi by se ještě jednou podívali. Bylo to moc hezké setkání, dlouho se povídalo a doplnili jsme do rodinných dějin několik bílých míst. Naše rodina si všechny sudetské otázky a Benešovy dekrety vyříkala, odpustila i dořešila hned v devadesátém přímo s těmi konkrétními. 

Tohle všechno mám v sobě. Především vědomí, že víra a její svobodné vyznávání je víc než majetek a kořeny. A pak vědomí, že víra se dá dělat sto let v ilegalitě, dvě století bez oficiální církve a přesto ji udržet a zachovat. A pak zjištění, že víra byla to jediné, co si moje rodina přinesla po dvou stoletích zpátky do vlasti. Jejich čeština stála už za houby, prací byli spíš Němci  a jediná hodnota, která zůstala a kterou stálo za to udržet a předat dál, byla víra. Přesně taková ta s tou Biblí kralickou a přemýšlením nad ní klidně bez faráře i bez církve.  

Taková Komenského víra, který ví, že dějiny člověka prostě semelou a není moc šancí proti tomu opravdu něco dělat. Člověk má kolem sebe síly, které sice umí probudit a vypustit jak džina, ale pak už nad nimi nemá kontrolu. Jsou spíš jako ta vichřice nebo povodeň, kdy člověk může plavat, nebo zkoušet udržet střechu, ale není schopen ten živel zastavit a vlastně ani zpomalit. Jen zkusit vydržet.  Ani jeden z mých prarodičů neválčil za lepší ideály, prostě válčil, protože ho odvedli a oba se snažili to nějak ustát. Oba to ustáli, ale oba viděli hodně těch, co tolik štěstí neměli.  

Celé dvacáté století je vlastně rodinný mikrokosmos. Všechno co se odehrálo, tím moje rodina prošla na obou stranách. Moji přímí předci proti sobě bojovali v podstatě ve svaté válce a přenesli se přes to. Všechno co se mohlo v posledních sedmdesáti letech stát, to se stalo i na mé rodině. Jsme rodina oslů z Orwelovy farmy zvířat. Těžko z nás udělat úderníky. Ale také z nás těžko budou ovce. 

Jsem cynický ke státním útvarům i k politikům a hlavně k velkým příběhům o pokroku v lásce a míru, protože jsem slyšel příliš mnoho příběhů o tom do jaké řiti vede loajalita, poslušnost a dobré úmysly. Jsem nedůvěřivý k církvi jako instituci, protože vím, že to jde i bez ní  a nikdy nebudu mít neutrální vztah ke katolickému kléru, protože naše dějiny začínají útěkem před nimi a mám pořád pocit, že kdyby mohli, zase by bylo nutné utíkat. Usmívám se, když dnes slyším moudra o demokracii či nutnosti dodržování zákonů a přitom vidím, že jsou jen o tom, aby silní snáze okrádali slabšího. Mám na celý život příběhy o tom, jak se hodní ukázali být zlými a naopak. Ostatně, nám doma trvalo česko-německé smíření jeden večer. Co si mám myslet o tom, že se to jinde dodnes neudělalo a vlastně se jen čeká na příležitost to zase rozeštvat. 

Proto jsem tolerantní k běžnému voliči, ať volí kohokoliv, protože většina lidí jsou úplně normální. U Okamury, KSČM, ale i u Kalouska jsou normální slušní lidé. A mezi jejich voliči také. Jen ty programy moc nežeru. Stejně se to všechno ukáže, až půjde do tuhého. Do té doby jsou přátelé v podstatě všichni. Mám tuhle zemi rád, mám rád lidi kteří v ní žijí a jsem tu doma. Ale mám i pochopení pro ty, kteří opouštějí své domovy, aby prchli před něčím co nemohou snést. Moje rodina žila dvě století v cizině jako hosté, já vím, že ne vždycky je možné jen zůstat doma a bojovat proti zlu. Někdy se před ním prostě utíká.   

A proto dávám takový důraz na rodinu. To je také to jediné co zbude, když už žádný stát není, když neplatí zákony a nevíte, kdo je dobrý a kdo zlý. Zůstane jen hlas krve, protože krev není voda. A protože můj Ópa přišel kromě jednoho o všechny bratry a můj ukrajinský dědeček zrovna tak, tak prostě je zapotřebí mít hodně dětí, aby alespoň někdo zůstal, kdyby to bylo opravdu v kelu. A když nebudou důchody ani nic z toho,co považujeme za samozřejmé, tak budou zapotřebí úplně normálně ruce, které se neleknou práce.  Mám jich chvála Bohu šest párů a ještě ty moje.  A ano, unést na hrbu pět dětí a manželku, to není práce pro slabocha nebo pro nerozhodného. Demokracie v tom moc není. Ostatně tam kde nastupuje nutnost, tam se zpravidla neschází parlament. Ale když máte ženu, která je ochotná a schopná porodit pět dětí a postarat se o ně, tak prostě máte poklad a štěstí, které se neopouští ani nerozbíjí. 

Ale ostatně co to kecám... každý Vidlákův čtenář je zván k němu na dvorek.  Probereme to při ovárku, pálence (a práci).