Moravská Orlice 1870 a 1879

Potom co Vidlák napsal několik článků na téma „podnebí, oteplování, rozhašené klima“; docela se na toto téma rozvířila debata. Pravda, ne tolik, jak téma politické (kde hodně pomáhá elf), ale tep a tlak dokáží zvednout také.
        Hodně člověk slyší od „novinářů“ a „takyvědců“, jak poslední dobou začíná počasí bláznit, kdy přijde krupobití, které je příznakem zvýšení teploty lidskou činností od několik stupňů, anebo přívalové deště způsobené stejným důvodem, ale násobené špatným hospodařením v lesích a pak povodně co strhávají špatným "komunistickým/EU" hospodařením ornici (neříkám, že částečně není viníkem, ale dnes se říká drtivě,  že předtím nebylo). 
        Každý vzpomíná na své mládí, co zažil a "správně" pamatuje. Kdy se to dá shrnout: „vše bylo zelenější a klidnější“ (přeháním do extrému, vím). Kdy každý časem upozaďuje to špatné, přesněji co na něj působí negativně a zároveň přikrášluje vše co působilo kladně. Vytváří si tím fiktivní minulost, což nelze až tolik ovlivnit, ale lze to korigovat buď špatně, tím, že se do škol a zpráv budou dostávat svazácké výkladové texty, vysvětlující, co bylo (viz BIS) nebo si člověk přečte co se událo a jak to hodnotili lidi v té débě a na daném místě a udělá si názor sám nezatížen ideologicky, po 100 letech a několika změnách režimu má už relativně odstup. 
        Předkládám přepis 3 článků z Moravské Orlici na Vidlákovo téma, hospodaření v krajině a extrémy počasí. Doufám, že to pomůže získat náhled na to co bylo před více než 100 lety a tak posuzovali současnot bez klapek na očích, pouze na informacích co člověk prožil za svůj krátký život a bez filtrů článků od aktivistů typu "loutkovodiči Gréty".


Cituji z novin (hospodaření) článek1: Moravská orlice 1870

Z jarní přírody. 

        Slavicí v těchto dnech dostavili se do keřů a hustého stromoví do zahrad do okolí měst. Přilétli nejdříve samečkové a ohlásili se klokotem; každý vyhledal zase části lesa, kře, v nichž prožil léta minulá a za prvních nocí po návratu klokotá neustále, aby dával samičce, později nad ním táhnoucí v nočním temnu znamení. Bohužel, ubývá tohoto vznešeného krále pěvců! Hnízdiště slavíků, olšiny a kře kolem vod se vysekávají; účel praktický zavládl pevnou rukou a ničí idylly, ke kterým po únavě duševní i tělesné se člověčenstvo tak rádo vždy vrací. Milovník a znatel přírody stěžuje si na ničivý postup ovšem za našich dob neodvratný: Planování břehů, zasypání louží, vysekávání vrbí a odstraňování mělčin a kamenů houfně zahání pernaté, zpěvné obyvatele, kteří dříve hojně oživovati tichá zelená zákoutí nad řekou bystře proudící. Slavíci, pěnice, sedmihláskové, budníčkové, kulíci a ledňáčkové ustupují před hlučnými tábory dělnictva, opouštějíce stará, zničená hnízdiště a více se nevracejí do pustých, nahotou strašících krajů. V polích, kde který šípek na mezi, kde která trnka a keřík hloží mizí vypalován, vysekáván, z kořene vyrván nerozumnou rukou pro trochu špatné trávy, okraje lesů se „pročišťují“ a kotlavé stromy – jediné útočiště sýkor, šoupálků, brhlů a datlů – i tam, kde nepřekážení, se vymýťují. Jen všichni blahovolní, všichni přátelé přírody mohou čeliti zkáze, jednotlivec jest proti takové neřesti bezmocným. Brzy houpati se bude na zapomenutém ještě šípku jen masák, který houževnaté všechen ten odboj přestojí a odpomůže zničiti to, co se v kraji přece udržela. Slova ta přišla nám na paměť, kdy v průběhu jediného života lidského patrny jsou veliké ztráty na zpěvném ptactvu a zvláště na slavících. Již brz y v noci a časně ráno sameček stále prozpěvuje a samička poslouchá milostné jeho písně. Ohnivě zavzní píseň, když jej budí žehravost: po celou téměř noc slyšíme tlukot jeho. S lahodností nevypravitelnou střídají se sloky mírně hvízdavé s bouřnými, žalostné s veselými rozplývající se svířivými; jedna počne tichounce, znenáhla se sesiluje, ke konci umírá, v jiné pták zanotuje si několik zvuků kvapně s příjemnou tvrdostí a spojuje zvuky melancholické, podobné nejčistším zvukům. Za nějaký čas urobí v hromadě suchého listí, zejména dubového kotlinku, a tam dosti nedbale udělují ze suchých stébel a stonků, z listí rákosového a sítí vajíček nazelenalých, hnědošedých. Nejhroznějším nepřítelem hnízd těchto zvláště samičky i mláďat jest kočka, která důvěrivého ptáčka bez milosti ničí.



Cituji z novin (počasí), článek 2: Dne 15. června 1879 píše v novinách Moravská Orlice:

        Strašná průtrž a povodeň dne 6 a 10 t. m. v okolí bovskovickém. (Dle udání očitého, věrohodného svědka.) Bylo to dne 6. t. m. v pátek. Slunce přímo pražilo. Celé klenutí nebeské bylo čisté jako křišťál, tak že ani mráčku na něm nebylo zříti. Tu pojednou objevil se kolem 3 hodiny odpolední na západní obloze malý světlý mráček; za ním jakoby byl cestu ukázal, počali vystupovati mraky větší, barvy temnější, Po chvíli na to vyvalí se černý mrak ohromné velikosti, tak jakoby celou krajinu pokrýti a den v noc proměniti usiloval.- Mezi tím ještě jiné mnohem strašnější ze spod na oblohu se hrnuly, a s ostatními se  spojivše, celé před nedávnem tak jasné klenutí nebeské šerou tmou zastíraly. To vše se stalo v jedné hodině. Náhle proletél blesk oblohou, sprovázen strašným rachoptem hromu a již  řinou se těžké krůpěje na zem. Blesky křižují se; vítr prudký ohýbá hlavy velikánů a v to mísí se hrozným rachotem hrom. Příval strašný s oblak leje – v krátké době vše pod vodou. Tato strašná průtž mračen spustila se nejdříve u Lysic, odkudž postupovala směrem k Černé Hoře, Lomnici, Bořitovu, Jestřebí, Doubravici, Rejci, Zbešovu a dále v příčí Svitavy k Blansku. Déšť neustával, ano vždy hustěji ještě s nebes se řítil, celé krajině potopou hroze. Vody v potocích jindy klidných se kalící vystoupily ze svých břehů rychlostí úžasnou a rozlévajíce se na obě strany vnikaly do příbytků lidských. V brzku nastalo divadlo strašné. – Voda unášela množství rozličných předmětů, jako : dobytek, kůlny aj. Sem a tam se proudíc, vyvracela stromy, staré chatrče bořila a sebou odnášela. Silný železný most před Černou Horou, jenž vede přes císařskou silnici, byl na mnoha místech puklý a většinou poškozen.

Veškeré mosty mezi Černou Horou a Rejci strženy. Krajina mezi Lysicemi, Černou Horou a Rejcí stanula pravém smyslu slova zúplna pod vodou. Nejhůře však bylo v Jestřebí, vesnici ležící mezi Černou Horou a Rejcí. Voda v potoku jindy velmi klidném a nepatrném stoupala výše a výše rozmnožována jsouc přívaly ženoucími od Bořitova. Největší pohromu utrpěl tamnější mlynář p. Daněk, jehož škoda se páčí asi na 4 000 zl. Voda počala vnikati do příbytků tamnějších vesničanů, kteří jen stěží životy své a svých dětí zachránili. Ve mlýně sahala voda ve světnici až ke stropuu, tak že veškerá rodina byla nucena, utéci se na půdu, kdež nejsouc bezpečna, prorazila si otvor na střechu, kterým prolezla a dostala se na vysokouz hráz, vyváznuvši takto jistě záhubě. Majitel dvora u Jestřebí p. Fleischer páčí svou škodu na 3 000 zlatých.  – Ve Zbešově bylo též podobné strašné divadlo. (O únosu celého povozu s párem koní p. Kučerovi  a jiných věcí byla již podána zpráva v jednom z dřívějších
  čísel.)  
Cituji: Rozpoutaný živel odnášel s sebou vše, co vzdorovati nemohlo. Tak ve Zbejšově chtěl se rolník Kučera jedoucí z Brna zachrániti před bouří s koněm a uvázal jej v jedné stodole, avšak voda valící se z hor vnikla do stodoly, dvéře načisto vyrazila, a jekotem podrazila koně, jenž ve vodě utonuli. Místy zbořily valící se proudy chatrnější domky a unášely šmahem nábytek k řece. Tu a tam dostoupila voda výše s hrází železniční, čímž nastala obava, že bude spojení s Brnem úplně přerušeno. Smutné vyhlídky poskytují teď pole a louky bahnem zaplavené, letošní úroda jest v celém okolí na nižších místech zničena. Praví se, že u Maloměřic byla vylovena z řeky dětská mrtvola.

Cituji z novin(počasí), článek 3: Za šest dní přišla další pohroma na zpustošenou krajinu. 

        Ještě dne 12.t.m. na Boží Tělo stála voda v celé oné ubohé krajině, jež se podobala nepřehlednému jezeru, na místech však, kde voda poněkud opadla, jest množství nahromaděných předmětů, celé kamenné mosty a hrozné množství blata. – Boskovice byly toho dne od průtrže samé ušetřeny, ač hrozný liják nemálo tamnější  obilí a zemákům uškodil. Ač touto katastrofou veškeré naděje na úrodu téměr zmařeny byly, předce zůstala ještě jiskra naděje, která poskytovala ubožákům útěchu, že při nastálém, jasném počasí opět snad aspoň něco se povznese. Avšak i tato jiskra naděje byla zničena    h r o z n ý m  k r u p o bi t í m, jež se spustilo dne 10 t. m. v útery o 5. hodině odpoledne n a d  n e -     š ť a s n o u   k r a j i n o u. „Vyšel jsem“, tak vypravuje očitý svědek, „před 5. hodinou na ulici. Než hrůza hrůzoucí! Spatřím nad Letovicemi děsivé mraky, hroznější než dne 6. t. m.  v pátek. I běžím celý ustrašen domů, an mezi tím lidé z domu vybíhali a rukama lomili. Sotva že doběhnu domů, strhl se tak hrozný hlomoz, jakoby na blízku bitva nějaká se strhla. Krajina se zatměla a kroupy hrozné velikosti počaly velmi hustě s rychlostí a silou nevídanou padati. –Směr, jímž mračna tato se nesla, byl následující: kroupy spustily se nad Letovicemi, na to táhly opět k neštastným Lysicím, odtud jsouce hnány západním větrem spustily se nad Krhovem, Jabloňany, Oborou, Oujezdem, Kouničkami, Petrovicemi, Sloupem, Ostrovem táhnouce dále do hor.—
T í m  z n i č e n o  v š e  a  v e š k e r é  o b y v a t e l s t v o   u v r ž e n o   p r o   l e t o š n í  r o k  n a         ž e b r á c k o u   h ů l. Jak kroupy husté padaly, představíš si roztomilý čtenáři snadno z toho, že ještě den na to  ve středu ráno byla veškerá krajina jako bílým rubášem přikryta; na některých místech bylo lze kroupy na lopatu sbírati, na jiných nebylo se lze ani půdy dokopati, ano i zvěř a ptáky bylo viděti na zemi mrtvé ležeti. Nejhůře se vedlo nešťastnému Oujezdu, jenž bez toho minulého roku téměř ůplně vyhořel. Ž i t a, v nichž se mohl před tím na sáhu vysoký muž zcela uschovati a jichž pohled radosti naplniti musel srdce i každého rolníka, b y l a   ú p l n ě  s e  z e m í  s r o v n á n a,  tak  že neviděti na stráni mezi Oujezdem a Doubravicí ni jediného stebélka nějaké rostliny, -- Kopec „Chlum“ u Jabloňan podobal se ze vzdálí osnežené hlavě.  ---
 Též u  Sloupa a Ostrova jest úroda na dobro zničena. I tohoto dne zůstaly Boskovice od krupobití ušetřeny, ač za to zakusily dne 6. t. m. a 27. května hrozného lijáku, následkem čehož veškeré obilí polehlo a vše hnije. Voda vnikala onoho dne (27. května) do příbytků lidských, tak že jedna rodina s těží na střeše svůj život zachránila, brala sebou ploty, slabší chatrče, drůbež i dobytek.  Voda řeky Svitavy byla dne 6. t.m. tak hustá a kalná, že se mohla jako malta na zeď nahazovati a z velkého škopku, v němž se nechala voda ustát, dostalo se za půl hodiny jen půl litru čisté vody, ostatek samé bláto. Též u Chrudichrom vystoupla Svitava z břehů svých, tak že posud jsou veškerá luka a pole v okolí pod vodou.  – T a k   z n i č e n o  j e s t  v e  d v o u  d n e c h   v š e, co neunavnou rukou lidskou vzděláno bylo. Pohlédneme-li na ubohou krajinu, zdá se nám, že jsme na poušti vodní. N a   v r š í c h  j e  v  š e  s  e   z e m í  s r o v n á n o,  stromy lesní zvráceny a zrnka obilního nenajde nikdo v celém okolí! Pohled na tuto krajinu ze dráhy, která skoro zázračným způsobem téměř neporušena zůstala, jest hrůzyplný!! Všude pusto, všude mrtvo, všude nářek, všude pláč  a lomení rukama! Obyvatelstvo pomýšlí na zcela nové obsetí svých zaplavených polí, k čemuž se jim zase nedostává peněz. Péro sebelepšího krajinopisce nedovede vyličiti ani ze zdáli ono  h r ů z y p l n é   d i v a d lo !  Zaplakati musíme, pohlédneme-li na nešťasnou onu krajinu.   B ů h  c h r a ň     n á s   o d   p o d o b n é h o   hrozného neštestí.