IQ a EQ

IQ a EQ krásně vyjadřují rozdíl mezi starou, skutečnou vědou a moderními pseudovědami. 

Když objevíte či alespoň začnete zkoumat nový fenomén, tak ho potřebuje nějak objektivně kvantifikovat. Míry se používaly od nepaměti. Měřil se čas, délky, objemy, váhy. Pak jak postupovala věda, tak se přidávaly další veličiny. Objevíte elektřinu a ustavení voltu a ampéru se vám hodí. Objevíte radioaktivitu a hodí se vám dozimetr a rentgen jako jednotka. Zkoumáte osvětlení a musíte ustavit candelu, lux a lumen. Jakmile do něčeho vnesete jednotky a způsob měření, přinesete tam objektivitu. Každý si vaše pokusy může zopakovat a ověřit. To vám pomáhá v dalším zkoumání, protože můžete zkoumat, jakým způsobem se věci mění a v závislosti na čem přesně a pak máte krásné rovnice, které studenti tak nenávidí.

Takže když kdysi chtěli nějak zobjektivizovat poměřování mentálních schopností, tak vymysleli testy inteligence, kde dávali lidem různé otázky/úkoly, za jejich splnění se dostávaly řekněme známky a kdo měl nejlepší, ten byl nejchytřejší. Když se takhle dělali nějakou chvíli, tak jim dosažené výsledky udělaly Gaussovu křivku. Tam kde byl její střed řekli, že je to 100. Podle toho se předělaly testy, aby rovnou vycházely v bodech a tomu číslu pak říkali Inteligenční Koeficient, protože to je poměrná hodnota. 
 Testy se pořád předělávaly a asi ještě předělávaj, aby byly co nejobjektivnější a nezkoušeli jste číňana z evropskejch hudebních skladatelů, nebo studovanýho a nestudovanýho z naučitelnejch věcí. Takže tam porovnáváte skupinky černých a bílých teček a snažíte přijít na to, podle jakých pravidel jsou srovnány.

Stejně ty testy nejsou úplně relevantní, protože na spoustu věcí páni psychologové nepomysleli a spousta intelektuálních dovedností se neměří. I schopnost podvádět je součástí inteligence a hloupá lež může být někdy ta pravá. - Ale i tak je IQ dobrý přibližný ukazatel, ke kterému se dá přihlédnout, ale jen přihlédnout.

Totální hlupák vás může přechytračit na jedný jediný věci, který vy jste si nevšiml a on jo (vis Chumlee z Mistři zastavarny). Vysoce inteligentní člověk může skončit jako podivín a vyvrhel, (vis Kaminsky). Ani jedno není zas až tak nelogický, jak by se mohlo zdát na první pohled.

-------------------

Naproti tomu EQ je takovej pitomoučkej, politicky korektní blábol, kdy autoři neměli šajnu, která bije a o čem vůbec mluvěj. 
Je to mazání medu kolem huby lidem, co jsou sympatický, ale hloupý nebo aspoň míň chytrý, než by chtěli oni či okolí. Ženský časopisy se toho okamžitě chytly, protože ženský (takový ty tety Miluše) si rády namlouvaj, jak jsou emočně nadřazenější (ale neptejte se jejich dětí, snach a zeťáků).

Jak se vůbec může mluvit o emoční inteligenci v opozici k normální inteligenci, jakoby se pomocí emocí někdy něco řešilo ve smyslu analyzovalo? Emocema se nikdy nic neřeší, jen reaguje. Z podstaty věci, protože emoce nic jiného neumí, nikdy neuměly a nikdy to umět nebudou. Nejsou na to dělaný. (Asi jako vaše stehenní kost vám nikdy nestráví bůček, co jste snědl a střeva nebudou oporou pro vaše bicepsy.)

Emocema se nemyslí, emocema se cejtí, na emoce se reaguje. Tečka.

To, že každej reaguje ve stejný situaci jinak, to není inteligence, to je nastavení a nastavuje se to od dětství, podle toho jak to chodilo u vás doma, ve škole, co vám prošlo a co potrestali - a částečně to záleží na hormonech, protože ano, i hormony ovlivňují emoce. Píchněte si testosteron a budete agresivnější. Zrovna tak drogy ovlivňují emoce - jinak by se nikdo nenamáhal je brát. Jo a když jste ženská, tak vaše emoce budou často fungovat jinak než u chlapa.

Jakmile začnete o emocích uvažovat, tak to je zase ta obyčejná inteligence, která provádí někaké logické operace a téma "výpočtů" jsou emoce (ať vlastní či cizí). Je to tak z podstaty věci. Právě teď si čtete text o emocích, současně o tom jednou částí mozku logicky uvažujete a současně máte jinou částí mozku emoce ohledně toho, co čtete (i pocit "je mi to jedno" je emoce). 
  
 Jestli chcete mít vyšší EQ, tak uděláte nejlíp, když si pořídáte tu nejvyšší možnou pozici. Nejlépe je se do ní narodit. To pak budete mít totiž trvanlivě vysokou hladinu sérotoninu, či jak se ten hormon jmenuje, a všechno vám půjde snadněji.

 Už se vám stalo, že jste přišli někam mezi lidi a byli zaseklí? Věděli byste, že byste se měli chovat jinak, ale zároveň jste věděli, že by to působilo nevěrohodně a nuceně, protože jste se tak necejtili. (Nuceně jak smích starého Stropnického zamlada, jestli to ještě pamatujete) 
 No a pak se to změní ve zlomku vteřiny. Nevíte jak, někdo na vás promluví, vy něco uvidíte nebo vy promluvíte na někoho a najednou to je a jde to uplně samo. Bavíte se s každým včetně cizích lidí, oslovujete krásné holky, jste schopni jim dát pusu nebo je odvýst domů, i když jste je zrovna viděli poprvé, vtipkujete, chválíte tam, kde je co k pochvale, přirozeně přecházíte od jednoho k druhému. Nezapomenete komplimentovat barmana i kolemjdoucí. Vytahuje lidi z kouta. Zahajujete konverzace mezi lidma, co se neznaj atd. Všechno je to tak přirozené a automatické, jakoby to nikdy nebylo jinak. 
 
 Je to jak z reklamy na RedBull. Najednou máte křídla. - To se vám jako najednou objevila emoční inteligence? Tu byste měli mít přeci pořád, jako součást vaší osobnosti. 
 

 Chlápkové, co uváděj americký noční talk-show taky věděj, že někdy maj špatnou sérii. Jsou to profíci, znaj všechny triky povolání, mají obrovské zkušenosti, věděj, jak co řešit, jak se kdy zatváři, kdy uvelnit atmosféru vtipem a najednou bum, je to k ničemu, maj jeden blbej večer, druhej blbej večer, třetí blbej večer. Jsou nijaký, věděj to o sobě, věděj, jak by na to měli jít, ale nejde to. Naopak, ještě víc je to handikapuje. Jak to řešej? - Neřešej. Prostě dělaj blbé pořady a ono se to pak zase přepne, někdy napodruhý, někdy na napošestý.

 Emoční inteligence, že by si utekla a pak zas přišla ve zlomku vteřiny? To nedává smysl. To je jako kdyby Einstein najednou nebyl shopen řešit trojčlenky a pak mu to zas po pár dnech šlo. 
 Vždyť to má být vaše osobnostní charakteristika. IQ vám taky nepadá někam k nule, aby pak zase naskočilo. V nejhorším kolísá trochu nahoru a dolu.

 Ale svět, ve kterým se objeví jen nějaká samostatná emoce a pak zas po svém mizí. Tam to je zcela normální, protože tam to dělaj všechny emoce pořád.

 Pamatujete si, na tu holandskou poslankyni, kterou nechal její kolega konvertita znásilnit třema marokáncema? Spáchala kvůli tomu sebevraždu. Podle teorie o EQ by musela mít nějaký kvalitní emočně-inteligenční schopnosti (protože uspěla a dostala se do parlamentu), které by musely znásilněním zmizet (protože najednou nebyla schopná se vlastníma emocema nijak vypořádat). - To nedává smysl. Její emoční inteligence by si naopak měla zamnout ruce, že je co řešit, pochopit, ovládat a řídit emoce a všechno to dát dopořádku snadněji, než u těch méně "emočně inteligentních". Stal se pravý opak. Zhroutila se a byl konec.

 Když to vezmete tak, že neměla žádnou "emoční inteligenci", ale jen náhodnej soubor emocí, jako všichni ostatní, všechno vypadalo skvěle, všechno šlo samo, protože na ni život nic náročného nenakladl. Znásilněním do toho souladu pár dalších, velmi silnejch emocí vtrhlo a všechno ostatní přebilo a zpřevracelo. Ona si s tím nebyla schopná poradit a zabila se, aby od těch hroznejch emocí utekla navždy. Mě to dává větší smysl takhle.

 Ti, kdo vedle ní vypadali, že maj menší "emoční inteligenci", si ve skutečnosti jen podobný, větší či menší traumata prožili v minulosti taky. Nějak horko těžko se s tím vyrovnali, i když s emočníma následkama, podle kterých se pak chovali. Třeba neslavně, ale aspoň to přežili.

Neměli nižší "emoční inteligenci" protože nic takového není. Jen si vytáhli na začátku špatný karty a museli s nima hrát. Když vás shazuje otec, nebudete plni sebevědomí, když matka pije, nebudete se cítit v bezpečí. Když si z vás spolužáci udělaj otloukánka, tak nevylezete ze školy plni důvěry v lidské dobro. Když vás bude opačné pohlaví ignorovat, protože nemáte ty pravý prsa, ten pravej roztomilej ksichtíček, pro chlapy ty správný široký ramena či spíš podměrečnej orgán v poklopci, tak budete nejistí a uzavření do sebe. Komunikační schopnosti tím vším budou silně poznamenané a úplným právem. 
 Protože vás vaše emoce budou pořád skrytě řídit podle jejich vlastní logiky a ne podle toho, co by bylo dobré pro vás.

 
 Svádět to na "emoční inteligenci".... to je tak nějak to svést na vás, na vaši genetiku a nedostatečně fungující mozek. (Jenže váš mozek a emoce fungují až moc dobře a přesně tak jak mají.) - Zní to ale míň nespravedlivě a korektněji. Místo, aby se vám řeklo: "no měli jste to špatný, svět k vám nebyl zrovna spravedlivej (ale my na to serem", tak slyšíte: "nemáte dost emoční inteligence" - tedy narostli jste emočně hloupí, možná se vlastně i málo snažíte. Začíná to vypadat, jako vaše chyba.

 Celý to je házení chyby na vás. Nebo když jste měli štěstí, zase připisování zásluh. Budiž to přáno každýmu, kdo měl štěstí, ale sluší se říct, že je to jen štěstí.