Moje milé děti

tak, jak korodují měnícími se podmínkami mnohé, dříve neotřesitelné pravdy, tak už se dnes, po mnoha letech, stává věta, že šaty dělají člověka, pouze otřepaným klišé. Kravata u mužů mizí i na nejvyšších společenských úrovních a celkově je životní styl uvolněnější. Příznakem může býti fakt, že i u tak konzervativních národů, jako arabských, se začínají prosazovat krátké kalhoty, jak můžeme vidět i v uprchlické (migrantské) vlně, jev dříve absolutně nemyslitelný.

Uvolněný styl (nejenom v oblékání), který se prosazuje ve společenském styku, ale neplatí ve styku s hospodářskými nebo mocenskými subjekty, už jenom z podstaty věci (nutnost vždy postupovat podle právních předpisů). Podvědomě (mimo právní řád) navíc věříme nejen známým značkám, ale také firmám, které mají perfektní domy, a jejich okolí je vyčištěné a v pořádku. Můžete namítnout, že největší podvodnické firmy typu Enron měly krásná sídla, plná architektonických zázraků. Právě proto byly schopny svých podvodů, milé děti. Uložíte peníze do banky, která bude mít pobočku v chatrné chýši? Ne. Instituce, které mají kolem svých budov uklizeno, opravenou fasádu i střechu, a její zaměstnanci nenosí pomačkané kalhoty, jsou pro nás důvěryhodné. Budete věřit vládní instituci, která už mnoho let sídlí ve špinavé budově, a v zimě musí její úředníci sedět v kabátě, protože okny profukuje? Možná po válce, ale ne v hlubokém míru.

Česká vláda, resp. její předsednictvo, sídlí v Praze ve Strakově akademii. Nádherná a obrovská novobarokní budova na levém břehu Vltavy, v těsné blízkosti Valdštejnského paláce, je vměstnána na jedinečný pozemek, který je svírán z jedné strany řekou a z druhé strany strmým kopcem. Na historických mapách v době před výstavbou Strakovy akademie byla tahle jezuitská zahrada ve tvaru trojúhelníku tím posledním koutem Malé Strany, kde se na levé straně řeky ještě dalo stavět, ovšem za cenu, že budete na konci veškerého dění. Dál už totiž spadal letenský kopec do řeky a byla tam jen úzká cesta do Buben. Osamělost a odstrčenost pozemku od Malé Strany v té době podtrhla též výstavba silnice z Klárova nahoru na Letnou, která je dnes známá jako Chotkova. Budova Strakovy akademie ale nakonec svou okázalostí, umocněnou navíc výstavbou okrasné zahrady, architektonicky prosadila svou, místo samé pozdvihla na úroveň první důležitosti a stala se nepřehlédnutelnou dominantou pražské kotliny.

Stavba Strakovy akademie, milé děti, jakkoli nesouvisí s myšlenkou textu, který čtete, je klasickým příběhem začátku a konce ušlechtilých myšlenek v Čechách. Původní záměr na vybudování zařízení pro výchovu nemajetných šlechtických synků z daru zemřelého rytíře se realizoval celé dvě staletí, peníze na věc určené byly všelijak rozdělovány a „odkláněny“, tedy staly se předmětem typické rvačky o peníze, aby posléze, kdy budova sama byla konečně realizována, sloužila svému poslání jenom velmi krátce. Záhy se stala místem různých úřadů a posléze i sídlem předsednictva vlády, nejdříve československé, posléze české. Po ušlechtilé věci se zem slehla, spolu se zákazem šlechtických titulů.

Stavitelé otočili přední křídlo akademie k řece, a věnovali mu veškerou možnou péči. Zadní část budovy, která přiléhá k letenskému kopci, odbyli, a přisoudili jí jen a pouze hospodářský význam. Byť, a to je třeba zdůraznit, aby byla zachována krása zahrady před budovou, a klid v ní, umístili stavitelé hlavní příjezd do akademie právě k zadní části objektu.

Historie však tomu chtěla, že úzká cesta do Buben se po přestavbě pražských nábřeží stala jednou z hlavních pražských tepen a až do vybudování tunelu Blanka dokonce tepnou velmi důležitou a nenahraditelnou. To ostatně ví každý Pražák. Tak se tedy stalo, že za budovou, původně sloužící šermířskému umění nemajetných mladých šlechticů, nyní sloužící jako sídlo vlády, vede silnice, po které jezdí desítky tisíc automobilů denně. Nu a teď se konečně, milé děti, dostáváme k jádru pudla. A totiž, že všichni ti, kdo kolem budovy jezdí, vidí, obrazně řečeno, vše, co měl k obědu pan premiér nebo co vyhazuje do odpadu jeho sekretářka. U zadního traktu předsednictva vlády jsou totiž už mnoho desítek let umístěny popelnice a všichni je mají pěkně na očích. Na očích mají ostatně veškerý a celý nepěkný hospodářský dvůr české vlády. Procestoval jsem kus světa a viděl sídla vlád v mnohých státech. Přiznám se, že výstavku popelnic a odpadků kolem nich, vedle hlavního vchodu, jsem neviděl nikde jinde, než v Praze. Abych nebyl napomínán, že snad nemám rád současnou vládu nebo jejího premiéra – ty popelnice jsou tam, co si pamatuji, odjakživa. Před několika lety byl ten nepořádek větší, pak ho někdo trochu uklidil a rozhodl vysadit u plotu habry, aby na popelnice vidět nebylo, ale to se nějak nepodařilo. Habrový plot skomírá, a na popelnice a celý hospodářský dvůr je vidět dál. Pokud to mám k něčemu přirovnat, pak k situaci, kdy premiér, perfektně oblečený do obleku od anglického nebo italského krejčího nosí permanentně zablácené polobotky a nikomu to vůbec nevadí.

Řeknete mi, že vláda nemá na takové věci čas. Že má na stole důležitější problémy, a žádná z nich nemohla mít za posledních dvacet pět let ani pomyšlení zabývat se takovou pitomostí, jakou jsou popelnice u hlavního vchodu. Nehledě na to, že to je už u nás takový zvyk a i pana autora by v tomto ohledu nachytali na švestkách v různých místech, kde a kdy působil. Ale před vládou? Důležitým je však zjištění, oni jsou si tohoto excesu asi na naší vládě vědomi, protože všechny důležité návštěvy tahají vepředu přes zahradu, a hezky po červeném koberci, aby z pohledu na popelnice náhodou neměly návštěvy ujímání. U domácích jim to nevadí. Nahoře huj a ve spod fuj říká Vaše babička, moje milé děti. A v tom je ten problém. Vláda prostě na popelnice nemá čas. Ne, že by na ně neměli ve Strakově akademie místo jinde. Mají. Ale nemají čas je řešit. Stejně jako nemají čas na vyřešení problému železničního přejezdu ve Studénce nebo čas na to, aby bývali včas řešili problém prodeje nelegálního alkoholu, kvůli kterému u nás zemřeli desítky lidí (a nikdo ze zodpovědných činitelů neodstoupil a po kolenou nelezl až do Canossy). O to více truchlí nad teroristickým útokem v cizí zemi.

Myslím si, že důvod (těch hloupě umístěných popelnic) je, moje milé děti, jednoduše definovatelný – členové naší vlády nemají pocit, že jsou pány ve svém vlastním domě. Když se totiž necítíte pánem svého domu a jste někde jenom na návštěvě, nedá se předpokládat, že se přetrhnete, abyste vymalovali nebo vypleli zahrádku, která Vám stejně nepatří. V tomto ohledu naše vláda ke správě své budovy přistupuje jako k domu, který byl v socialistické péči nájemníků. Tam, kde nebyl placený domovník, to fungovalo většinou se správou domu špatně, až na světlé výjimky.

Pocit, že nejsou pány ve svém vlastním domě, mají naše vlády už hodně a hodně dlouho. České submisivní vlády se totiž starají o vše možné, jenom ne o své občany. Proč by se tedy měli starat o to, kde jsou umístěny nádoby na jejich vlastní odpadky? Odpověď je snadná. Zapomněli na své povinnosti, které jim stanovuje společenská smlouva.

Společenská smlouva, moje milé děti, je filosofický pojem. Můžeme ho krátce pro naše účely definovat jako teorii, podle níž jsou veškeré právní a mocenské vztahy ve společnosti dány jakousi implicitní dohodou mezi všemi členy dané společnosti (Wikipedie). Lidé na určitém území společenskou smlouvou uzavírají proto, že se jako jednotlivci cítí slabí a potřebují ochranu od většího celku nebo od někoho silnějšího. Výměnou za ztrátu části osobní svobody dosáhnou ochrany svých oprávněných práv a dostanou potřebnou jistotu pro svůj život. Ve zkratce – stávají se občany státu a ten je chrání. Teorii společenské smlouvy nám darovali takový velikáni, jakými byly Jean-Jacques Rousseau, John Locke a Thomas Hobbes. I když nezávisle na sobě dospěli všichni tři k podobným závěrům, a každý z nich si uchoval svůj pohled na výchozí podmínky, za kterých je smlouva uzavírána a na jejich pojetí. Pochopitelně si uchovali i svůj pohled na hodnoty, které má smlouva uchovávat a za jejichž ochranu stojí i proti státu bojovat, a shodli se i na principu logiky, podle které má být smlouva uzavírána.

Společenská smlouva je jedním ze základů moderní teorie státu a práva a odvolávají se na ni veškeré autority, které staví moderní politické systémy a vytvářejí ústavy rozličných států. Všichni se tedy shodují v tom, že pro vznik, působení a ochranu společenské smlouvy musí vzniknout a existovat státní moc - autorita (byť v různých formách) a její moc musí být vynutitelná. Jinak se občanům státu nemůže dostat ochrany, kterou požadují a oni jsou poté zbaveni nutnosti uchovávat loajalitu tomu, kdo jim ochranu slíbil, ale nechrání je. Tedy, pokud státní autorita není schopná zajistit občanům „mír a obranu" (hlavní účel své existence), pak se smlouva stává neplatnou a člověk se vrací do přirozeného stavu, než se vytvoří společenská smlouva nová (Wikipedie).

Nijak neskrývám, moje milé děti, že když někteří z nás v temným brežněvovských osmdesátých letech při studiu práv objevili rozpřáhnutá křídla Hobbesova Leviathana, nijak na nás nepůsobil jako mořská příšera, za kterou mohl být podle biblického výkladu pokládán. Naopak, nacházeli jsme v něm vysvětlení existence státu, protože jsme nějak nedokázali pochopit, jak je možné, aby společenská smlouva, kterou před námi ani vědecký komunismu neskrýval, stála na základech třídního boje (kterým si dělnická třída zastupovaná komunistickou stranou vynucuje svá práva, jež stojí nad právy ostatních), tedy na chaosu. Na chaosu, před kterým Leviathan, byť v zrcadle své doby, varoval, s poukazem na křesťanskou pozitivní verzi „konejte ....“, která je podle Hobbese pouze receptem na sociální chaos.

Že Vám to, milé děti něco připomíná? Jistě že připomíná. Pokud se nemýlili učenci shora v textu uvedení, a po nich tisíce a desetitisíce těch, kteří jejich teoretické závěry o teorii společenské smlouvy uvedli v život tím, že je rozpracovali do ústav, zákonů a dalších právních předpisů, a statisíce těch, kteří je realizovali v moderních politických systémech, pak je nad slunce jasné, že státní moc může vykonávat pouze ten, kdo je pánem ve svém domě (laicky řečeno) a že musí existovat státní autorita, pomocí které je společenská smlouva naplňována a vynucována.

Nuže, pokud vyjdeme ze všech výše uvedených definic, naskýtá se otázka, jak je v případě členství českého státu v Evropské unii vykonávána ochrana obyvatelstva České republiky ve smyslu společenské smlouvy. Tedy, jestli českým státem nebo nějakými orgány Evropské unie. Pokud by totiž poskytovala ochranu přímo Evropská unie, pak by musela být s obyvatelstvem uzavřena společenská smlouva a něco bychom o tom museli vědět. Přinejmenším s tím souhlasit. Vyřešení této otázky je zvláště vážné ve světle současné uprchlické (migrantské) krize. Ze strany českého státu totiž stále více dochází k přenášení pravomocí ve prospěch výše uvedeného společenství států, a tento proces je podporován mnohými elitami, ať již volenými nebo nevolenými. Jestli se tak děje z důvodu hlouposti, neznalosti nebo protože to tak někdo chce, to prosím v tuto chvíli neřešme. Na straně druhé je ale evidentní a nezpochybnitelné, že orgány Evropské unie nemají v rukou žádné prostředky k vynucení ochrany obyvatelstva, jak to otcové teoretici společenské smlouvy předpokládali. Stále více je to patrné tím, že jednotlivé státy Evropské unie přijímají v uprchlicko (migrantské) krizi vlastní rozhodnutí, nebo používají svoji vojenskou sílu k obraně svých zájmů, jako tomu je v případě Francie, aniž jsou tato rozhodnutí ze strany orgánů Evropské unie schvalována.

Je tedy zřejmé, že společenská smlouva mezi občany jednotlivých zemí Evropské unie a jejich vlastními státy je stále platná, a Evropská unie nemůže být tím subjektem, který by po státech mohl vyžadovat jakákoli plnění, se kterými nebudou demokraticky fungující státy souhlasit, protože nedokáže občany jednotlivých států ochraňovat. A proto také nemůže za obyvatelstvo jednotlivých zemí v případě uprchlicko (migrantské) krize ani rozhodovat. Ta Evropská unie, o které někdo, v souvislosti s výše uvedenou krizí, v minulých dnech napsal: „Evropská unie nedokázala vytvořit přijatelnou koncepci, nedokázala předložit logickou vizi, nedokázala vysvětlit svoje počínání, nedokázala ochránit jižní hranici, nedokázala zajistit pořádek a řád, nedokázala zajistit bezpečnost, nedokázala zajistit pro občany EU přijatelnou budoucnost pro generace stávající a budoucí. Zklamala tedy na celé čáře.“ Bohužel, moje milé děti, a opět musím citovat: „Suma sumárum, EU neví, co chce, a nepřestane, dokud toho nedosáhne“.

Co tedy dělat, nutí se otázka, moje milé děti? Pro uchování existence stávající společenské smlouvy mezi občany České republiky a jejich vlastní státní mocí je důležité se dnes, dle mého názoru, soustředit na kontrolu demokratického procesu rozhodování v zemi. Jak kdosi vtipně poznamenal, demokracie je vláda lidu, ne vláda těch, kteří souhlasí s vládou, ať je jakákoliv. A proto, jestli v demokratickém procesu obyvatelstvo země rozhodne, že je v případě například uprchlicko (migrantské) krize příznivcem nějakého řešení, pak nemůže vláda země konat proti přání obyvatelstva, i kdyby kvůli tomu trakaře padaly. Nezbývá jí nic jiného, než o jiném řešení své obyvatelstvo pomocí logických argumentů v demokraticky vedené diskuzi přesvědčit, a v demokratickém rozhodnutí umožnit obyvatelstvu jeho názor změnit.

Musíte si ale uvědomit, že naše submisivní vlády už dávno opustily myšlenky Leviathana nebo že by se chtěly, nedej bože, občanů na něco ptát. Dávno její členové přestali přemýšlet nad bezpečností obyvatel, které by měli chránit. Místo toho se účastní vzývání nadstátních a nadnárodních Utopií a jejich bohoslužeb. Neříkám, že by to nemohlo být čas od času pozitivní. Pak ale musí mít k takovému konání souhlas obyvatelstva, který se obnovuje vždy, kdy došlo k podstatným změnám v cílech těchto Utopií. Po pravdě řečeno, vzývání Utopií není jen poznávacím znakem vlád českých. Ochotně se tomu věnují i vlády jiných zemí, protože přemýšlet a snít o zázracích je vždy jednodušší, než prakticky pracovat. Co je ale vážnější, české vlády začaly používat daně, které na základě společenské smlouvy vybírají a spravují pro zajištění bezpečnosti obyvatel, pro jiné, a to ekonomické účely. Začaly je přerozdělovat ve prospěch různých zájmových skupin proto, aby členové vlád byli znovu zvoleni. Posílají daně do různých mezinárodních projektů, které mnohdy ohrožují zájmy vlastního obyvatelstva. Příznačným jevem je, že první, co vlády udělaly, byla minimalizace výdajů na obranu obyvatel, aby se tito nemohli bránit zlu. Zavedení Druhého dodatku Ústavy v České republice nechystají, podobně jako nepředpokládají přistání mimozemských civilizací. Asi myslí, že teroristům tím zabrání opatřit si zbraně. Blahoslavení duchem, neboť jejich je království nebeské, sluší se dodat. Vlády českých zemí z poslední doby se chovají jak smyslu zbavené, z nepochopitelných důvodů naslouchají každému věrozvěstovi z dalekých hor, místo našemu zemědělci z Polabí nebo Hané. S radostí se staví do pozice, že nejsou pány ve vlastním domě. S úklonou někteří z nich čekají na pochvalu od cizích patronů. Přitom se zářícíma očima vlastnímu lidu zvěstují, že jeho největším štěstím má být zapomenutí na vlastních dějiny a musí se rozpustit v kotlíku národů, neboť nejsme schopni se reprodukovat v dostatečném množství.

Candide, kterého nám zanechal gigant osvícenectví Voltair, nám vypráví příběh dvou hlupáků, Panglose a Candida, z nichž ten první je učitelem druhého. Panglos svým neustálým mudrováním a odkazováním se na fakt, že věci spolu souvisí a svět jak je, je zařízen nejlépe, a lidé se ho nemají snažit pozměňovat, ale mají věci pouze trpce přijímat, připravuje Candidovi řadu nepříjemných zážitků, pokud si je tento na základě stejné filosofie nepřipraví sám. Kniha, a to je velký odkaz Voltaira, ale nakonec přisvědčí konkrétní práci a rezignuje na mudrování, protože „plodná činnost je jediný prostředek, jak učinit život alespoň trochu snesitelný“. Vlastní poznání je obsaženo ve větě, kterou na konci knihy Candide odpovídá na filosofování svého učitele: „To jste řekl velmi dobře,“ odpovídal Candide, „nicméně musím obdělávat svou zahradu.“

Moje milé děti, často že říká, že ďábel je skryt v detailu. Proti tomu já oponuji, že bůh je veliký tím, že je obsažen v každé maličkosti. A tak, jestli se dočkám někdy faktu, že zmizí popelnice před úřadem vlády, tento detail českého vládnutí, pak jsem ochoten věřit tomu, že se česká vláda stala opět pánem ve svém domě. Pak bude k uvěření, že denní drobnou prací na vládní zahrádce pracuje v plné shodě s obyvatelstvem státu, které jí do Strakovi akademie vyslalo. Pak bude k uvěření, že svou činností naplňuje obsah a vůli společenské smlouvy, kterou s vlastním obyvatelstvem uzavřela, a bude mu to dávat denně najevo. Ať již bude výsledek jakýkoli, skrýt ho stejně nedokáže. Pravda totiž, milé děti, nakonec stejně zvítězí, i když jí to chvíli bude trvat.

Váš táta V Praze dne 23. 11.2015

Aleš Hušák