Vinobraní u Vidláka

Včera jsem strávil celý den ve vinohradě. Začali jsme sbírat. letošní rok je pro vinaře velmi dobrý. Úroda je hojná, suché léto nepřálo plísním a cizopasníkům a tak se použilo poměrně málo chemie. Sluníčka bylo dost, cukernatost hroznů je velmi vysoká a když jsem se dneska napil šťávičky, mohu konstatovat, že víno bude mít i dostatek kyselin, čili bude velmi osobité. 

Celý příští týden budeme sbírat, mlít a lisovat jako o život. Nejprve to běžné, co sem na jižní moravu patří - Veltlínské zelené. Pak přijde na řadu červený Dornfelder a pak teprve přijde na řadu moje soukromá odrůda, kterou nemá nikdo na světě a z té udělám skvělé Portské. Dnes se s vámi chci podělit o příběh, kterak se Vidlák k soukromé odrůdě dostal. 

Byl rok 2012, byli jsme čerstvě přestěhovaní a já stál ve sklípku u tchána a poprvé jsem koukal, jak se víno vyrábí v praxi. Přes léto jsem přečetl všechnu dostupnou literaturu, otravoval jsem všechny místní vinaře a na podzim se zúčastnil prací snad v každém sklepě. Poprvé jsem se zblil z burčáku, poprvé jsem nemohl v noci spát, jak mě strašlivě pálila žáha z mladého vína a zjistil jsem, že mám docela slušnou chuťovou paměť. 

A hlavně jsem zjistil, že víno je hlavně otázka zkušeností. Už jsem tu na toto téma článek psal. Je zapotřebí vystihnout u správnou chvíli, kdy víno posbírat, je zapotřebí ve správnou chvíli zastavit kvašení a je zapotřebí ve správnou chvíli stáhnout víno z kalů. Jediné, v čem jsem si věřil, to byla ta vinařská rutina - čistota, čistota, čistota. 

Celou zimu jsem si lámal hlavu, jak to navléknout, abych vůbec byl schopný konkurovat zdejším borcům, kteří to dělají padesát let, stejně jako jejich otcové a dědové. Když se budu hodně snažit, možná budu za třicet let schopen dělat víno, které bude možné postavit s tím jejich na stejný stůl. Navíc, proč by ke mně měl přijet nějaký pražák a koupit si u mě třeba ten Veltlín, když ve Vidlákově existuje dvacet sklepů, kde ten Veltlín dělají dobrý už sto let. 

Bylo jasno. Zkušenosti se ve zkratce nedoženou, je třeba se poohlédnout po odrůdě, která neroste za každým plotem. 

Tím začala moje vinařská anabáze. Méně známé odrůdy jako Kerner, Hibernal, Solaris, Aurelius... nebo třeba něco ještě exotičtějšího - přivezu si z Chorvatska odrůdu Prošek... nebo pojedu do Albánie a tam někde vykšeftuju nějakou místní horskou odrůdu. A nebo tak něco.  Zabýval jsem se tím dost dlouho a všechno marné. Do Albánie mě žena nepustila a všechny ostatní odrůdy se ukázaly jako perspektivní budoucnost, takže jich bude přibývat. 

Nakonec mi jeden starší kolega daroval katalog úplně všech odrůd, které se u nás kdy šlechtily, vysazovaly a třeba také neuznaly. Prý už nemohl poslouchat ty moje řeči o víně a konkurenceschopnosti. Taková náplava z čech a bude vykládat o tom, jak se má na moravě dělat víno...

A tak jsem zjistil, že existuje odrůda, která se vyšlechtila u nás a v roce 2012 nebyla zapsána do katalogu zemských vín. Proč? Inu, nesplnila unijní zkoušky. Proč je nesplnila? Protože jsou tak drahé a složité, že se toho musí chopit velká firma. A velká firma se chopí jen odrůdy, která je mimořádně perspektivní. Samozřejmě ona odrůda měla všechny české zkoušky, ty se udělaly dobře a včas, ale než došlo na zápis, vstoupili jsme do unie a tím bylo vymalováno. 

Podle katalogu jsem našel příslušného šlechtitele a drze jsem mu zavolal, jestli náhodou nemá někde třeba na zahrádce tuto odrůdu. Neměl.... 

Ale jeho kolega, pan Vesnický Brňák, ten si ji na zahrádku blahé paměti bral.  

Nebylo by na něj telefonní číslo?

To nebylo, ale kdysi si o víně psal blog. 

Dalo to dost práce, blog už neexistoval, ale existovaly na něj ještě odkazy a zkopírované stránky. A tam ten telefon byl. To víte, staré časy, kdy se osobní údaje klidně umísťovaly na stránky... Telefon byl ještě platný.... Slovo dalo slovo a za týden jsem jel do Brněnského Předměstí. 

Zajímavé místo - nádherné údolí nad potokem, jižní svahy a z jedné strany zbohatlické vilky, z druhé strany zbohatlické vilky a uprostřed pár zoufalců, kteří svoje zahrádky ještě neodprodali.  Pan Vesnický Brňák byl jedním z nich. 

Když jsem k němu došel, to bylo jako přijít do minivýzkumáku. Vinohrad jak dlaň, ale co hlava, to jiná exotická odrůda. Jména, která jsem nikdy neslyšel - Fénix, Erion, chillské názvy, australské názvy... chlapík dělal šlechtitele celý život, jezdil po konferencích a odevšad si něco přivezl. V chatičce pak po stěnách rozvěšené grafy srážek, teplot, dosažených cukernatostí a výnosů... Neuvěřitelná práce. Chlap prostě šel do důchodu a svoji práci si vzal sebou, 

Měl velkou radost že mě vidí. Jeho děti o víno nemají zájem a až zaklepe bačkorami, prodají jeho milovanou zahrádku prvnímu developerovi za těžké peníze. Tak je rád, že ještě může pomoci začátečníkovi z branže. Dostal jsem očka k naroubování, několik lahví vína, abych věděl jaké to jednou bude, ranec chytrých knížek a pár pracovních postupů. 

Ptal jsem se, kdo ještě tuto odrůdu může mít? Nikdo. Možná roste někde někomu na zahrádce, ale pochybuje, že by někdo jiný ještě věděl, že jde o tuto odrůdu. Je prý dobře, že ji kromě něj budu mít i já... 

Nedávno jsem se chtěl přijet pochlubit. Pane Brňáku, už mám první vína, ochutnejte, tohle se nemusím stydět dát i Vám... Přijel jsem pozdě. Na zahrádce právě parkoval buldozer a místo vinohradu zela velká díra pro základy na pekelně velkou a patřičně odpornou vilu. 

A tak jsem jediný....

Mám odrůdu, která je stoprocentně česká. Vyšlechtěná z místních českých odrůd. Dělal ji opravdový mistr, který tomu rozumněl. Byrokrati ji pohřbili a tak věren své vidlácké tradici dělám odrůdu, která neexistuje, není uznaná, nikdy uznaná nebude, nikdy ji nebudu moci dělat oficiálně a nikdy se neobjeví nikde v obchodě. Přitom je skvělá, srovnatelná s čímkoliv zde i v zahraničí.  

Mám pro ni vymyšlenou nádhernou etiketu... Na zelené lahvi zlatý ovál a v něm nic. 

Pít se dá jen u Vidláka nebo u jeho přátel. Nikde jinde. Existuje jen jeden jediný sklep, kde to zraje a jedny jediné ruce, které vám mohou darovat lahev. 

A nikdy za nic na světě nikomu nedám ani jediný pupen, ani jediné očko.